Fuj tajbl! Nedávno jsem slyšela, jak na hodlají na ostravsku řešit problém posprejovaných zdí a bylo mi z toho zase jednou trapně. „Staňte se práskačem, sledujte, šmírujte, nahlašte a máte v kapse slušnou sumičku! A to se vyplatí, ne?“

Naši občané si svůj majetek – tu svou drahou kuličku – ochrání proti vandalům sami. Bude-li se někdo v kapuci podezřele ochomýtat u zdi, půjde do klepet. Zdi budou čisté, bude to krásné. A je vymalováno. Znovu říkám fujtajbl!

Copak je policie tak bezradná, že míní hájit právo díky „mobilizaci práskačů z lidu“? Copak toho nikdy nenecháváme? Copak nám opravdu nezbývá nic jiného, než vymáhat svůj oprávněný nárok na ochranu majetku pomocí té nejpodlejší speciality „české povahy“?

Vadí vám počmárané zdi? Někde ano, někde ne? A nějak ano a nějak ne?

Ale co když ty „tegy“ vždycky nejsou jen bohapusté chuligánství a vandalství? Co když se jedná i o výraz nespokojenosti? Co když těm lidem něco chybí? Co když mají pocit, že je nikdo nevyslechne, co když si připadají ztracení, bezcenní a bezejmenní? A třeba to ani neumějí formulovat – jen to chtějí viditelně, barevně, křiklavě „vyprsknout“ – dát najevo.
Co když potřebují „tegem“ alespoň občůrat svůj roh v té anonymní džungli sídlišť, betonových antiruchových hradeb, komerčních labyrintů, „podjezdonadjezdů“, mrtvých kancelářských čtvrtí, parků posetých psími bobky, prefabrikovaných zón, mezi mauzolei bank a zaigelitovanými pašeráckými tržišti.
Co když odmítají tu záplavu bulváru všech tvarů, barev a podob, dostihů s deviacemi, haváriemi, tragédiemi, politickou džungli lží, výmluv, zbabělosti a kompromisů?

Ptáte se, kdo jim dal právo ničit? A kdo dal právo ničit nám?! Celé části měst, přírodu, zvířata, morálku…

Co tyhle mladé obklopuje? Plané sliby, připlešlé fráze – nalevo, napravo. Globální oteplení, globální katastrofy. Pseudohvězdy banality a kýče, karty, piny, kupóny, slevy a krize. Kyselé deště a kyselé tváře. Deziluze a prachy. Všechno instantní a na jedno použití. Minimum víry, minimum iluzí.
Mám přestat? Je toho moc? Že je spousta ušlechtilých lidí a krásných věcí?

Ale co když o tom jednoduše nevědí? Co když na to přes zátarasy frází, pseudoproblémů a mediálních bramboraček díky svému mládí ani vidět nemohou?

A co když je nezajímáme? Zaklapli víko a nemají už na nás trpělivost, stejně, jako ji my nemáme s nimi. Mají svou módu, svou řeč, svá média, sporty, kulturu, fóry…

A mimo to, existuje nějaký pevný bod, o který se mohli opravdu opřít? Jsou jím snad ti, kteří je budou udávat a lovit za peníze?

Reklama