Nejstarší dochovaná daguerrotypie z roku 1837 Máte doma fotoalbum, nebo lesklé papírky s podobenkami vás i vašich příbuzných a přátel, s momentkami či záběry z dalekých cest už patří nenávratně minulosti? Fotíte už jen na „digitál“ a snímky ukládáte do počítače či na cédéčka? Není to škoda?

Daguerrotypii je stosedmdesát

Objevení fotografické techniky známé jako daguerrotypie znamenalo zásadní přelom v mnohasetletém úsilí o věrné a trvalé zachycení obrazu skutečnosti.

Duchovní otec vynálezu, francouzský výtvarníkLouis Jacques Daguerre Louis Jacques Daguerre svůj objev poprvé veřejnosti představil 19. srpna 1839. Vynálezce ale při svém bádání nepracoval izolovaně, navazoval na poznatky svého krajana, důstojníka Josepha Nicéphora Niépceho, který již dříve vyvinul metodu, jak zachytit obraz na desky pokryté asfaltem. Po zveřejnění se daguerrotypie musela vyrovnat s konkurencí, kterou jí připravil William Fox Talbot. Nakonec se vynález prosadil i díky tomu, že za patent nemuseli zájemci platit žádné peníze.

Niepcova technika, kterou její autor pojmenoval heliografie, Daguerra zaujala. Jako malíř divadelních dekorací si od ní sliboval pomoc při tvorbě rozměrných kulis a dioramat. Niépceho proto kontaktoval, ten však zpočátku nejevil o spolupráci s Daguerrem zájem. Později se nicméně oba muži přeci jenom dali dohromady a jejich společné úsilí o vylepšení heliografie narušila až Niépcova smrt v roce 1833. Daguerre pak pokračoval v bádání sám a po několika letech pokusů konečně přišel na vhodný postup.

Fotka za pouhých dvacet minut

Základem daguerrotypie jsou měděné či stříbrné destičky, jejichž povrch je pokryt vrstvou jodidu stříbrného, sloučeniny citlivé na světlo. Po exponování snímku jsou destičky vystaveny působení rtuťových par, které fungují jako vývojka.

Přístroj pořizující daguerrotypieTakto získaný obraz je nakonec ustálen v roztoku obyčejné kuchyňské soli nebo thiosíranu sodného.

Daguerrova metoda měla ve srovnání s Niépcovou heliografií řadu výhod. Tou nejdůležitější bylo zkrácení doby expozice z řádu hodin na desítky minut.

Získaný obraz byl navíc zřetelnější a obsahoval mnohem více detailů. Zároveň však daguerrotypie trpěla podstatnou vadou: protože vytvářela rovnou pozitivní obraz, neexistoval žádný negativ, z nějž by bylo možné vytvářet kopie. Každý snímek tak byl neopakovatelný unikát.

Bič na malíře

Převratná novinka si rychle získala popularitu především v portrétní fotografii, přestože pořízení podobizny znamenalo pro fotografovaného protrpět řadu minut v naprosté nehybnosti. Nadšení byli také vědci, kteří v daguerrotypii viděli užitečný nástroj k poznávání a dokumentaci nejrůznějších jevů.

Kdo naopak optimismem nehýřil, byli někteří malíři obávající se o své živobytí. Známý umělec Paul Delaroche dokonce po spatření jedné daguerrotypie prohlásil, že „ode dneška je malířství mrtvé!.

Měděné destičky versus papír

Prakticky zároveň s Daguerrem představil vlastní metodu „kreslení světlem“ Angličan William Henry Fox Talbot. Jeho kalotypie umožnila další zkrácení expoziční doby a byla také výrazně levnější, protože jako podklad používala místo měděných destiček papír.

Ještě důležitější ale bylo, že pracovala na principu negativ–pozitiv, čímž umožnila bezproblémové rozmnožování snímků. I přes své zjevné výhody se ale kalotypie příliš nerozšířila, protože její využití podléhalo placení licenčních poplatků.

Talbot, jenž se svým vynálezem vyrukoval jen asi tři týdny po Daguerrovi, nemohl dlouho přijít svému francouzskému konkurentovi na jméno. Nakonec ale měly objevy obou soků podobný osud – rychle vzaly za své poté, co v roce 1851 vyvinul Angličan Frederick Scott Archer takzvaný mokrý kolodiový proces.

Reklama