„Každý člověk, kromě prostředků na své živobytí, potřebuje i uznání, pochvalu či jinou formu ocenění, která ho motivuje nejenom k další činnosti, ale především k jejímu zkvalitňování, a to bez ohledu na to, zda pracuje hlavou, či manuálně.“

Rukama bych se neuživil, posteskne si jeden. Nemohl bych pracovat hlavou, konstatuje druhý. Není tak ani otázkou do diskuze, jestli je lepší duševní, nebo fyzická práce. Každému z nás vyhovuje něco jiného. Případně kombinace obého.

ruce

Ovšem kolik lidí může s klidným svědomím prohlásit, že je jejich práce nejen uživí, ale i baví? A rozhodli se pro ni v době, kdy člověk pořádně neví, co sám se sebou.

Dnes pětadvacetiletý Radim o své cestě za životní profesí vypráví:

„Začalo to v patnácti, kdy jsem se rozhodl, že se půjdu učit řezbářem/truhlářem.Truhlařina mě celkem bavila, ale bohužel v dnešní době už to vůbec není ono – stroje nahradily ruční práci, a ta tak ztratila svou krásu. Po úspěšném ukončení tříletého studia jsem si dodělal ještě střední školu. Bylo mi dvacet a začal jsem pracovat u svého otce na pile. Tam jsem přišel do kontaktu s tesařinou, která se mi hned líbila tím, že k tátovi jezdili nejlepší tesaři z okolí. Vždy jsem obdivoval, s jakou přesností řezali „motorovkou“ a hlavně jak jim vše šlo od ruky. Zhruba po půl roce práce u táty se mě jeden z nich zeptal, jestli to nechci zkusit, tak jsem hned řekl „jo“. A je to paráda, když člověk sám vidí, že se zdokonaluje. Já sám už řežu pilou docela přesně, i když zdaleka ne tak rychle jako ti zkušenější. Navíc za sebou člověk vidí nějaký kus práce. Myslím si, že jet utahaný z práce a vědět, že jsem celý den dělal něco, co má smysl, je skvělý pocit.“

Osmačtyřicetiletý Jindřich, OSVČ se k manuální práci nestaví rozhodně odmítavě, ale proč se „živí hlavou“, vysvětluje následujícím způsobem:

„Vzhledem k tomu, že manuálně nejsem příliš zručný, manželka říká, že si raději řadu věcí udělá sama, než by je chtěla po mně, tedy až na vaření, mi nezbývá nic jiného než se živit „hlavou“. Tato činnost má oproti manuální práci jednu obrovskou výhodu – je možné ji vykonávat téměř kdekoliv, v kteroukoliv denní dobu. V době bouřlivého rozvoje IT není člověk ani odkázán na podklady k duševní činnosti, protože je mám buď u sebe, ve svém počítači, či si je může snadno zajistit prostřednictvím internetu.“

Závidím pekaři

Výsledky manuální práce je možno téměř ihned koupit, obdivovat, používat (pečivo, uzeniny, dům či byt, automobil)., říká Jindřicha vysvětluje proč závidí pekaři:

„Proto závidím např. pekaři, který nemá problém s prodejem svého zboží, protože na zájmu zákazníků ihned vidí, zda pracoval dobře a zodpovědně, či nikoliv. Výsledky činnosti hlavou lze většinou posuzovat až s odstupem času, kdy se prověří jejich správnost, úplnost (manažeři, politici, účetní, různí poradci aj). Snad kromě knih, hudby, filmů apod., kdy nezřídka nezáleží až tak na kvalitě, jako na oblíbenosti autorů či módním zájmu o jejich díla. A mnozí autoři se uznání za svá díla během svého života ani nedočkají.“

Přitom každý člověk, kromě prostředků na své živobytí, potřebuje i uznání, pochvalu či jinou formu ocenění, která ho motivuje nejenom k další činnosti, ale především k jejímu zkvalitňování, a to bez ohledu na to, zda pracuje hlavou či manuálně.

O tom, že práce u plotny nemusí jít od ruky jen ženám, Jindřich svými slovy potvrzuje:

„Ve volných chvílích rád vařím, nejenom proto, že mne to baví a člověk by bez potravy nepřežil. Ale s každým uvařeným jídlem čekám netrpělivě na pochvalné mlaskání či alespoň neznechucené výrazy tváře strávníků. To je okamžik, který jsem např. při podání daňového přiznání klienta či zpracování účetních výkazů nikdy nezažil. A myslím, že např. nikdo zatím nepoklepal žádnému poslanci pochvalně na rameno se slovy: „To jste dnes ale schválili skvělý zákon.“

Reklama