Na babičky jsem moc štěstí neměla, jedna měla ráda sebe a jedině sebe a pak ještě flašku a cigára. Když mým rodičům vysvětlila, že jí kdyby se narodila holka, tak ji rovnou uškrtí, protože holky jsou nanic (to už bylo v době ultrazvukové a rodiče věděli, co čekají) a jediný zájem o moji maličkost projevila tak, že zatímco otec ležel na áru a matka bojovala, jak se dalo, babička přišla ožralá s bandou kolegů (ožralých), dožadovala se vstupu do bytu, že si jenom cigáro a panáka dají a hned půjdou. Matka je vyhodila rovnou.

Tahle babička byla vcelku neškodná, pravda. Když po ní člověk nic nechtěl, tak byla spokojená. Kupovala mi cukrdlata, protože to bylo jednodušší, než nějaká aktivní námaha s děckem.
Její maminka, moje prababička, byla ta pohádkovitá babička. Protože matka musela vydělávat, aby uživila mimino a chlapa na neschopence, babička mě od šesti měsíců opečovávala. Měla důchod asi dvě stovky, protože celý život pracovala ve šroubárně a platila příspěvky do stranické pokladny a eróhá... a když byla stará, nebyla systému dobrá ani na hnůj. Takže to bylo slabší s cukrdlaty, ale vždycky se našla nějaká lahůdka jako tvrdý chleba s meltou nebo jíška ze sádla (máslo si babička nemohla dovolit). A tahle stařenka se o svou dceru starala, dokud mohla, protože moje babička byla prostě arogantní egoistická bestie, která nechala svou starou matku, ať jí vaří, pere a uklízí a platí za ni dluhy. Stařenka zemřela, když mi bylo deset. Babička vcelku nedávno a upřímně řečeno, možná se svět v tom okamžiku o něco zlepšil.

Druhá babička je stále živá a páchá škody. A stará se o kulhavého dědu, což jí dává ohromný repertoár historek na téma Já jsem ale světice. Tahle bábi je prototyp pavlačové drbny podle vzoru Když to nevíme, budeme lhát, dokonale ví, kdo s kým a jak až do sedmého kolena a naštěstí bydlíme dost daleko, mimo její akční rádius, protože to bychom se zbláznili. Ale je hodná. Ne jako ty pohádkové babičky, spíš takovým tím mírně utiskujícím způsobem, ale když člověk najde dostatek nápadů, jak by se mohla babička zavděčit, tak to ujde. U těchto staříků jsem strávila půl dětství, bydleli na dědině, kde byly různé úžasné věci jako kadibudka, půlhektarový sad, králíci, slepice a jiný dobytek. Děda, než poněkud zesenilněl a otupěl, byl strašný škudlil, takže jsem si nesměla natrhat třešně, ty se vozily do výkupu a když zbylo něco shnilého, tak se to dalo dětem a vnoučatům, protože vyhodit to byla škoda.... a ušetřený peníz se pak nějak zajímavě prošustroval. Přestavěla se šopa nebo tak něco.

Kromě oné stařenky jsem ovšem ve své rodině na moudré stáří nenarazila. Bohužel je to stáří hádavé, protivné nebo zavalující takovou tou dusivou láskou - to je ještě jakž takž nejpříjemnější, když člověk eliminuje to nejhorší, jako že ho tetička štípe do zadku a na základě hmatových dojmů pak rozebírá, že mě doma málo krmí a že s takovým zadkem se nikdy nevdám, protože nevěstu bez pérdele nikdo nechce.
Takže v zásadě vím, kudy cesta nevede. Možná, že budu taky senilní a nebudu se trefovat domů příliš spolehlivě, ale to už je úradek Boží. Ale rozhodně si můžu nevzít příklad z postarších příbuzných a zkusit být jiná, lepší. Takže nehodlám za čtyřicet let probírat, kolik spoďárů má sousedka na šňůře, jaké barvy a kolik z toho s krajkou. Nebudu nosit květákovou trvalou mahagonové barvy, i když je to zcela demokratický účes (každý v něm vypadá blbě. Teto, promiň. Babi, promiň. Není to osobní). Klidně budu mít šedivé vlasy do pasu jako jedna paní, co kdysi bydlela o ulici dál. Nepřiberu za každých deset let po třicítce patnáct kilo, takže v šedesáti nebudu vypadat jako hrouda kytu a nebudu muset nosit ohavné beztvaré hadry. Nebudu mít rakovinu kůže, na které vesele pracuje moje máma (Letos si koupila opalovací olej, SPF 2. Jí to stačí, ona se nespálí.) Nebudu nosit šňůrkové bikinky o rozloze 20cm čtverečních, když budu mít patnáct kilo nadváhy, jako to dělá moje jinak vcelku příčetná teta. Totéž v případě patnácti kil podváhy (teta II.). Nebudu ani jinak děsit lidi vzhledem. Budu si pořádně čistit zuby, ty nasazovací nejsou zrovna sexy.

Jdu na sobě pracovat. Katastrofám, zchátralosti a stařecké demenci lze předcházet, tak proč bych to nedělala.

Gentiana


Amen. Přeju hodně úspěchů, i když si nejsem tak úplně jistá, že se dá úplně všechno tou sebekázní zvládnout. :-)


 

Reklama