Postřeh první: Nedávno jsem jela domů z práce tramvají. Za mnou seděla babička s velmi šikovnou vnučkou, a protože vnučka velmi dobře frázovala a taky dost nahlas mluvila, nedalo se než naslouchat. Mezi opakováním vyjmenovaných slov, vnučka vypravovala o tom, co ve škole, na kroužcích … a co kluci, že zas určitě večer alespoň jeden nebude zvládat úkol a bude volat. Mluvila o nich s despektem starší a vševědoucí holčičky :o)). Velmi mě bavilo naslouchat tomu mláděti, jeho názorům a postřehům, občas jemně korigovaným babičkou. Chtěla jsem už vystupovat, a nedalo mi to, a zadívala jsem se na to dítě. Byla skutečně překrásná a navíc obdařená těma nejúžasnějšíma modrýma očima, jaké jsem kdy viděla. Když vtom to úžasné dítě povídá: „Doufám, že nebudu neplodná! Chci mít v životě děti, tak doufám, že mi budou fungovat vaječníky!“ Už jsem opravdu musela vystoupit, ale vím, že se nejmíň polovina lidí v tramvaji usmívala stejně jako já.

 

Postřeh druhý: Viděla jsem starý film. Nevím už přesně, o co v něm šlo, byla to klasická 70. léta, ale jako jeden z příběhů tam byl příběh mladé dvojice, která spolu začíná intimně žít, je stejně nepoučená a tápe v těchto složitostech podobně, jako jsme tápali my. Co mne pobavilo a dlouho jsem na to musela myslet, byl výrok té mladé ženy sotva vstoupivší do života: „Mami, co myslíš: když se TO neTO, tak TO jako vleze na mozek?!?!?

 

Je jaro, my ženy hubneme, nebo to alespoň tak má vypadat, děláme revizi šatníku, tlusté svetry zahrabeme na dno skříně, nastupují trička, halenky s výstřihy, zkracujeme sukně… Zaznamenávám i jiné – jarní pohledy mužské části populace. Lze říct, že jaro je v nás všech.

 

V souvislosti s těmito dvěma postřehy mne napadá otázka: Jak jste na tom byli vy? Kdo s vámi mluvil a objasňoval vám taje dospívání, řekl jak krásné může být první milování, co je to sex, vysvětlil jak se chránit od prvního dne, abyste nepřišla nechtěně či neplánovaně od jiného stavu? Byl někdo takový ve vašem životě?

 

Já si s vděkem a úctou vzpomínám na svoji prababičku, která mi tajně podstrkávala alespoň knížky pro ženy a dívky, už od mých dvanácti let, když už se se mnou styděla o TOM otevřeně mluvit. I když nevím, jestli to bylo něco platné, mám pocit, že do této části života jsem vstupovala stejně nepoučená, jako když jsem se narodila a objevovala jsem sama složitosti a zákonitosti života. Prababičku jsem milovala, právě proto, že jen jí jsem se mohla svěřit s tím, co se mnou udělal první polibek od kluka – viděla jsem přiblížit se hvězdy :o)) S ní jsem mohla mluvit o tom, jaké mám velmi soukromé sny … zdálo se mi dávno před prvním milováním o tom, jak se TO právě dělo a jak mi můj kluk stáhl ponožky :o))) Bylo to tak intenzivní, že jsem se až probudila a hledala ho v pokoji. Mluvily jsme o tom, jak se mám sama chránit, když už jsem byla papírově dospělá a žila sama a měla svého kluka. Dnes se musím usmívat, jak naivní jsem tenkrát byla, ale stále se klaním před mou babulinkou, jak s přehledem zvládla tu nelehkou úlohu: poučit, nemoralizovat a nezastrašit.

 

Sama mám dvanáctiletou dcerku a už jsme nastoupily do toho samého vlaku. Snažím se, snažím, abych ji upozornila na to, co je nevyhnutelné, pozoruji jak fyzicky vyspívá, střehnu známky toho, že se jí začínají líbit kluci … i když zatím … jsem se dočkala jen odpovědi: „Co si myslíš, ten je blbej!!!!“

 

Jaro cítím, je tu a je v nás všech. I v těch maličkých, co o TOM ještě nemají ani ponětí…

Reklama