Svítí sluníčko! Že by  bylo jaro  opravdu za dveřmi? Pryč se zimními depresemi a smutky! Paprsky laskají mou tvář a můj byt ... no FUJ! Co ta neprůhledná okna!? A prach, kam se podíváš? Včera utřený!? To není slunce, ale rentgen! Nemilosrdně odhaluje to, co krátké a pošmourné zimní dny tak šikovně tajily. No tak se do toho budu muset pustit. Do jarního úklidu!

A jakou mám strategii "boje"? V první řadě je potřeba vyklidit bojiště, pardon, byt. Ne nemyslím stěhovat nábytek, vynášet věci, ale prostě poslat ostatní členy rodiny někam pryč, nejlépe k babičce (pokud tato nebydlí za rohem), protože od té se zaručeně nevrátí dřív než v neděli večer. Psychologové (a věční kritikové) namítnou, že to je špatná výchova, když se děti a muž nebudou podílet na tak důležité práci, že by měli zůstat a pomáhat. Já vím, ale jak je znám, spíš by se pletli. Jen co za nimi zaklapnou dveře, začínám.

Tak nejdřív nějakou pěknou muziku, aby to lépe "odsejpalo". Pak sepsat seznam všeho, co mám v plánu. Víte, jaký to je krásný pocit, moci v něm pak škrtat? Nic se nemá přehánět, a tak se snažím nezhuntovat se hned při pátku. Fyzickou námahu narušuji kávově-svačinovo-intelektuálními přestávkami (pod slovem intelektuální rozuměj přečíst si časopisy, kouknout na maily, napsat kousek článku o tom, jak uklízím).

Nečekejte ale, že vám budu líčit (nebo nedej bože radit), jak mýt okna a co je nejlepší na koberce. Myslím, že na to má každá (nebo možná i každý) své zaručené postupy a přípravky. Někdo stírá okna stěrkou, někdo kupuje ty skvělé spreje z reklam (prý po nich nezůstávají šmouhy?), někomu stačí obyčejná voda a noviny. Dokonce jsem slyšela, že se nejlíp okna myjí pudinkem rozpuštěným ve vodě?

S jarním úklidem mám spojenou především skříňovou razii (a na to je vážně potřeba být doma sama). Všechno letí ven a bude se třídit, vyhazovat, plnit tašky pro charitu. A nemilosrdně! Věci, které nebyly rok použity, musí pryč. Nevím, jak vy, ale já pak stejně vždycky tak nějak "změknu": tuhle sukni jsem už sice neměla na sobě dva roky, ale co když se zase takové začnou nosit? Tohle sako nezapnu, ale určitě do něj ještě zhubnu. Tenhle kabát je příšerný, jenže ... v tom jsem se seznámila se svým mužem (visí ve skříni už víc než dvacet let, tedy ten kabát!)

V nejlepším zvoní sousedka: "Gruntuješ? Že se na to nevykašleš! Pojď na kafe." Káva voní až sem. Jak to ale ta Jana dělá, že má v kteroukoli denní nebo noční hodinu byt jako ze škatulky? Nikde ani smítko, nikde ani šmouha... Jestli to nebude tím, že Janina dcera je v Americe a ona je momentálně úplně sama. Žádné řádění demoliční čety jako u nás, žádné nájezdy kočovných kmenů (kamarádů dětí). Kávu střídá sklenička vína, domů se vracím po půlnoci. Byt vypadá, jako by ho navštívilo gestapo. No tohle teď už uklízet fakticky nebudu! Padám do postele.

Je neděle, nakonec jsem to zvládla i navzdory vínovému dýchánku. Byt září, okna jsou tak čistá, že nejsou vidět, skříně srovnané (razii nepřežila pouhá igelitka svršků). Všechno tak krásně voní a ani na to sluníčko se už nezlobím, že mi prohlíží kouty. Rodinka se vrací od babičky: "Cos tady celé ty dva dny dělala, to byla havaj, co, mami?"

Je pondělí, přicházím domů, v předsíni zakopnu o čísi boty, v koupelně se válí ponožky a triko (vedle prázdného koše na prádlo), koberec v obýváku je poset drobečky, na kuchyňském okně zrakem Sherlockovým rozpoznávám otisky číchsi prstů.

Nekonečný příběh pokračuje...  

   
Reklama