Čtenářka Jarmila se rozmýšlela, zda poslat příspěvek k dnešnímu tématu. Nakonec se rozhodla a napsala, asi to všechno muselo ven. Příběh je to velmi silný.

Dobrý den

Už od včerejšího vyhlášení přemýšlím, jestli napsat k tématu děti. Jak vidíte, tak jsem se nakonec rozhodla, že napíšu.

1.červen je pro mnoho rodičů a dětí ten nejkrásnější den, pro mě a mého manžela dlouho nebyl. 1. června před deseti lety nám opilý řidič srazil naši jedenáctiletou dcerku Pavlínku, právě když se vracela s kamarádkami ze školní oslavy Dne dětí. Ten den jsem si v práci zařídila, že půjdu domů dřív, protože jsme chtěli jít tátovi naproti a pak jít Den dětí společně oslavit.  Když mi to přišli oznámit do práce, odmítala jsem tomu uvěřit, Pavlínku mezitím odvezla záchranka a já za ní běžela do nemocnice. Ještě několik hodin bojovala o život, ale svůj boj prohrála, zemřela na vnitřní krvácení. Řidič z místa nehody ujel a dodnes nebyl vypátrán!!!

Já jsem se psychicky zhroutila. Navíc nás tato rodinná tragedie rozdělovala i s manželem. Přestala jsem komunikovat s okolím i s ním. Dnes se mu za to denně omlouvám, protože vím, že i on neskutečně trpěl. Pavlínka byla jeho sluníčko, potřeboval oporu stejně jako já a místo toho měl doma zhroucenou a zcela nepotřebnou ženu. Tento stav trval asi dva roky, z toho půl roku jsem se léčila na psychiatrii.

Říká se, že čas všechno zahojí. Není to tak úplně pravda, Pavlínka nám chyběla čím dál víc, její místo bylo prázdné, do jejího pokojíčku jsme radši ani nechodili. Ale pomalu jsem začala znovu žít, přestala brát prášky,s manželem jsme překonali krizi, kdy jsme byli i půl roku od sebe, ale pak jsme se k sobě zase vrátili. Byli jsme ještě relativně mladí a tak jsme se rozhodli pro další dítě. Dlouho to nešlo, následek léčby i psychiky, nakonec jsem podstoupila umělé oplodnění.

Narodil se nám chlapeček a dali jsme mu jméno Pavlík. Když byl 1. červen, Den dětí a on byl ještě maličký, bylo mu to celkem jedno, ale když začal chodit do školky, bylo mu divné, že se s ním neradujeme a místo toho chodíme „jen“ na hřbitov, kde jsme mu vysvětlovali, že tam spinká jeho sestřička. Prostě Den děti jsme nikdy neslavili, ale udělali jsme si ho třeba až 2. června.

Potom začal Pavlík chodit do školy, kde už se Den dětí slavil ve větší míře než ve školce. Pavlík byl smutný, že my jsme zrovna tento den smutní a nikam s ním nejdeme. Bylo mi ho líto, nechtěla jsem aby, zatímco ostatní děti jdou na atrakce, na houpačky a baví se, tak náš Pavlík jde ten den s námi jenom na hřbitov a zpátky. On za to přece nemůže, jak k tomu přijde, že s ním rodiče neslaví Den dětí?
A tak jsme se vloni, to chodil Pavlík do druhé třídy, rozhodli, že tento smutně zajetý den změníme.

Jako každý rok jsme se vydali na hřbitov a potom k Pavlíkovu překvapení jsme šli na oslavy Dne dětí, který tady každoročně pořádá naše radnice a jsou moc pěkné. Po dlouhé době to byl ten nejkrásnější 1. červen, jaký jsme zažili. Pavlíkovi zářili očička, byl rád, že potkává kamarády ze školy, nesedí doma, a jeho rodiče se smějí a jsou veselí. A pak se stalo něco, co nám s manželem doslova vyrazilo dech. Pavlík se k úmrtí sestřičky nikdy nevyjadřoval, vždyť ji ani neznal, ale když jsme přišli domů, tak běžel k její fotce, kterou máme vystavenou v obývacím pokoji a nahlas ji řekl: „děkuju ti Pavlínko.“

Vyhrkli nám slzy do očí a dnes se už moc těšíme na oslavy Dne dětí. Pavlínka tam bude určitě s námi.

Vaše čtenářka Jarmila

pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

_______________________

Paní Jarmilko, ty slzy vyhrkly teď i mně. Moc si vážím toho, že jste napsala a přeju celé vaší rodině, hlavně Pavlíkovi, ať se ten dnešní den vydaří. I já věřím, že tam bude Pavlínka s vámi.
Ještě jednou krásný den
Saša

Reklama