Už šest let je věrnou čtenářkou Ženy-in. Známe ji jako Monču13. Nebýt jejího snu, který dle jejích slov nemá šanci na vyplnění a který navíc ona sama nechala v zápětí ve strachu z reakcí smazat, byla by Monča13 stále jen anonymním nickem a její životní úděl by s ní sdíleli jen její nebližší….

Paradoxně to ale byli právě ti, jejichž možných reakcí se záhy zalekla, kteří projevenou solidaritou na diskusi doslova vytáhli Janu Tomečkovou z anonymity, a kdo možná dal jejímu snu o trochu reálnější obrys.

Vydala jsem se za ní přes čtyři sta kilometrů. Do městečka Hulín na Zlínsku, abych jí řekla, že ne všechno musí být nutně předem odsouzeno k zániku a že sny jsou od toho, aby v ně člověk věřil. Že její sen se záhy stal snem i mnoha redaktorů v magazínu, který navštěvuje. Že negativních reakcí a nezájmu o její příběh se možná bála zbytečně.

Osud si nevybíráme, on si najde nás

Jana vystudovala střední oděvní průmyslovku a poté šla studovat vysokou školu textilní. Chtěla být módní návrhářkou. Naskytla se jí ale práce v městské knihovně. Zde se jí líbilo. Tak vystudovala ještě Masarykovu univerzitu, obor knihovnictví a informatika.

Přišla malá dcerka, a tak trochu omyl ve volbě partnera. Chvíli žili u jeho rodičů, ale přes veškerou snahu o udržení vztahu se nakonec odstěhovala na ubytovnu.

Prakticky by se dalo říci, že ač svobodná, byla Jana samostatnou, zaměstnanou mladou maminkou malé dcerky a že se jí zase tak zle nevedlo.
Mohla zakrátko potkat jiného muže, který by její život nasytil i tolik potřebnou láskou a malé Janě by byl třeba dobrým tátou. Mohla si spokojeně žít a pracovat. Mohla mít i další děti. Mohla být šťastná. V cestě jí nic nestálo. Měla vzdělání, zaměstnání, elán, své dítě a chuť do života. To se stát mohlo. Nestalo.

Člověk se někdy v jedné minutě ocitne na místě, kde mu osud otočí životem a jeho dosavadní cestu nenávratně vymaže, aby ho nemilosrdně poslal na docela jinou pouť.

Ten den byl jako každý předtím. Nasedla na kolo a vydala se do práce. Bylo jí 35 let. Ten den se ale vydal stejnou cestou i někdo jiný. Mladík, který snad za volant vozu ještě ani nepatřil. Jana přeletěla jeho vůz a zůstala ležet na silnici. Snad by ani nezastavil, nebýt řidiče jiného vozu. 
                                                
Jana si přivydělává přepisováním účetních tabulek a stará se o webové stránky místní městské  knihovny.

Díky moc, doktore!

V nemocnici v Kroměříži Janu prohlédli a nic závažného neshledali. Navíc se blížil víkend, a tak se v nemocnici nacházela pouze služba. Jana si stěžovala, že má problém s rukama a nohama, že ztrácí schopnost s nimi hýbat. Nebyl nikdo, kdo by jí přes víkend pomohl, a ani po víkendu nepřikládali lékaři jejím potížím důležitost, jakou měli. Doba, po kterou nechali Janu bez potřebné péče, byla ovšem fatální. Rodina se pokoušela přemluvit lékaře v Kroměříži, aby Janu nechali odborně vyšetřit v Brně na specializovaném pracovišti. Jana mezitím ochrnula na ruce i nohy.
Nakonec se její stav ukázal být tak vážný, že ji do Brna už přepravoval vrtulník. Pozdě. Jana v tu chvíli už měla vinou nerozpoznaných vykloubených krčních obratlů nenávratně poškozenou míchu.

Janina sestra Dana, žije s rodinou v Praze. Ráda by žila se svou sestrou.

Neměli odvahu říct mi pravdu

Ošetřující lékař neměl odvahu mi říct, jak to se mnou opravdu je. Stále mlžil. Teprve jiný lékař tehdy informoval moji maminku o tom, že už nebudu nikdy jako dřív a že poškození míchy je trvalé. Dělali se mnou pak všechno možné. Byla jsem rok po nemocnicích, rehabilitačních centrech a jiných pracovištích. Moc jsem se snažila zprovoznit alespoň ruce, abych byla trochu soběstačná a mohla si například sama pomoci na vozík a následně na záchod. Bohužel se to dodnes nepodařilo. O malou, které bylo v době mého úrazu osm let, se celý ten čas starala moje sestra Dana.

Nejhorší bylo, když jsem si z jednoho rehabilitačního centra přivezla zánět močových cest. Tehdy jsem už nechtěla do Kroměříže, ale musela jsem. I přes to, že mě chodily sestry obracet a musely si všimnout mých zad a pozadí, nechaly mi vytvořit obrovské, krvácející proleženiny (dekubity), kterých jsem se hodně dlouho zbavovala.

Problém je, že já od prsou dolů nic necítím. Nevím tedy ani, jestli se mi chce na záchod. Pro ten účel jsem si nechala voperovat takovou krabičku do břicha, která mi pomůže zjistit, jestli se mi chce, nebo ne. Pokud bych si totiž nedošla, mohla bych upadnout do bezvědomí. Ráda bych mamince, která se o mě stará, ulehčila, ale jsou prostě věci, které bohužel nemohu. Neudržím se na rukách. Když se potřebuji zvednout, poposadit, vykonat potřebu či přesunout na vozík, musí mi někdo pomoci
,“ vypráví Jana.

Od kroměřížské nemocnice a řidiče, který mě srazil, jsem po dlouhém tahání vysoudila dohromady 2 a půl milionu korun. Stačilo to na opravu domku, a věci, které nutně potřebuji. Ještě trocha zbyla,“ řekla.

Jana stihla navíc věnovat 30 tisíc korun rehabilitačnímu ústavu v Lužích-Košumberku.

Janina sestra Dana, kterou jsem v ten den u ní zastihla, žije v Praze. Rovněž Janina dcera, dnes osmnáctiletá Jana, bydlí v Praze, kde studuje. S Janou trvale zůstává pouze maminka.

Skřítek se silou obra

Téhle vitální a neuvěřitelně pozitivní ženě je 76 roků a váží 42 kg. Má artrózu, žaludeční vředy a s úsměvem jmenovala mnoho dalších diagnóz. Přesto je přístup Janiny maminky velmi optimistický. Zvládá mnohonásobně víc, než je poplatné jejímu věku i zdravotnímu stavu. Připadala mi jako dobrý, usměvavý skřítek. Mohla by jít na operaci, která by jí pomohla v artróze. Jenže to by znamenalo, že by po dobu rekonvalescence, která je dlouhá, musela být v absolutním klidu. Kvůli Janě ji nepodstoupila.
Její obětavost člověka dojímá. Její životní síla a nasazení, s jakým pečuje o dnes 45letou Janu, zanechává hluboký, trvalý obdiv.

Mívám sny, ve kterých chodím a běhám

Nelituji, nestěžuji si na osud a vím, že procházky s mým psem po lese už zůstanou jen náplní mých snů. Jen mě mrzí, že nemohu na ty ruce. Mamince je k osmdesátce a dojde doba, kdy se o mě nebude moci starat. Zbude jen ošetřovatelka, která ke mně pravidelně dochází, což bude přes veškerou její snahu problém. Nemůže tu bydlet a nikoho jiného zde nemám. Možnosti jsou v tady Hulíně téměř nulové.

Proto ten sen o domě v Praze, kde by se mnou mohla bydlet moje sestra s rodinou i maminka. Mám zjištěno, že v Praze je možnost 24hodinové péče a mnohem víc organizací, které postiženým pomáhají. Mým snem je žít svůj život v okruhu svých blízkých, dát mu důstojný a poklidný průběh a dát mojí mamince možnost pohodlného stáří. Zaslouží si to. O tom sním,“ říká Jana.

S maminkou

Tak nějak bezvýznamné se někdy náhle zdají být starosti a problémy, které pokládáme za zásadní… Domnívám se, že jsou to právě takové osudy, jako je ten Janin, co nás učí pokoře…

Chtěli byste ve svém životě pomoci vyplnit zdánlivě nesplnitelný sen jednomu člověku? S vámi by nás bylo tolik, že by to šlo.

Reklama