Reklama

Jeden příspěvek hezčí než druhý. I tento od čtenářky Jany se čte jedním dechem. Uvařte si odpolední kávičku a přidejte se ke mně. Přečtěte si příběh, který napsal sám život.

Toto je oblíbená věta mého manžela, která s dnešním tématem zdánlivě nesouvisí. Ale opravdu jen zdánlivě. Nedávno jsem dokonce náhodou na netu zjistila, že je to kdysi řekl Tomáš Baťa, o čemž jsme ani já, ani manžel neměli doposud tušení. I když manžel ještě k tomu dodával …“nebo přijde někdo, kdo to neví, a udělá to za tebe.“

Ale nepředbíhejme …

Pocházím z rodiny, kde se kladl na vzdělání veliký důraz. Možná z mého dnešního pohledu až nepřiměřený. Rodiče nám říkali, že to, co umíš a máš v hlavě, ti nikdo nevezme. Hodně trvali na tom, abychom měli dobré vysvědčení, o čemž jsem nediskutovala a přijala jako normu, i když dnes vidím, že známky až tak podstatné nejsou. A přiznávám, že jsem to tak trochu přenesla i do své současné rodiny.

Rodiče také říkali, že nic jiného než vzdělání nám vlastně nemohou dát. Přišli nejen o pracně našetřené peníze a začínali znovu, ale tatínek ještě před mým narozením, krátce po svatbě, rovněž o velmi dobré postavení a stal se díky svým politickým názorům, které se nebál dávat najevo, dělníkem. Prostě takový Kodet z Pelíšků v bleděmodrém – nejen vzhledem (byl na něj opravdu podobný), ale i chováním a názory! Mohla bych vyprávět …

Sice mi bylo divné, že toho tolik ví a je dělník, ale později jsem to pochopila. Proto jsem měla samozřejmě „nalajnovanou“ VŠ. Ačkoli jsem měla dělnický původ, nebylo mi to zpočátku nic platné. Když jsem se po maturitě na ni nedostala, byla to pro mě hotová tragédie srovnatelná snad jen se smrtí rodičů. Dokonce mě tehdy děsily v noci sny, že pracuji v továrně u pásu (asi díky Chaplinově Moderní době) a že tam nestíhám!

Když jsem se seznámila s manželem, studovali jsme oba VŠ, každý samozřejmě jinou. Nakonec se mi tedy na můj vysněný obor přece jen podařilo zázrakem dostat. Jak jsem si toho vážila! Že tedy nebudu pracovat u toho pásu!

Omlouvám se všem – nemyslete si, že si dělníků nevážím, vždyť i tatínek byl díky komunistům dělník!

To byl jen děs z toho snu, že možná nejsem až tak manuálně zručná. Dnes vidím, že to ani s tou mou šikovností není tak zlé, jen doma byli všichni šikovnější než já. Holt byly na nás nároky.

Ale abych se konečně dostala k jádru dnešního tématu. Manžel naopak pocházel z rodiny, kde sice byla úcta ke vzdělání, nicméně se to nepřehánělo. Byl první vysokoškolák v rodině.

Když jsme se v posledním ročníku vzali, tušila jsem jen zlomek toho, jak šikovný. Jeho tatínek – zručný truhlář ho od dětství brával na fušky a tam se naučil věci potřebné pro život.

Odbočím. Včerejší vychytávky nebyly špatné, líbily se mi, ale zas tak mě moc nepřekvapily. Naše první byty byly totiž jedna velká vychytávka, vše na míru, většinou ještě vlastnoručně manželem vyrobené.

Když začínal ve svém prvním místě, často se setkával s podřízenými, kterým se nechtělo pracovat. „Šéfe, to nejde“, často slýchával.

 Jenže on řekl: „Počkej, já ti to ukážu!“ To pak bylo překvapení, které nikdo nečekal. Od mladého začínající „ingousta“. Velice brzy si získal respekt a má ho dodnes. Mezitím nejen získával stále lepší pozice ve svém původním zaměstnání, ale díky jazykovým znalostem pracoval později i u zahraniční firmy.

Dnes dělá opět něco jiného, i když s jeho vzděláním to stále souvisí, má širší záběr. Pokud někdo objeví jeho kvality, zírá a nemůže si ho jako odborníka vynachválit. V poslední době ale práci raději omezuje, občas i nabídky musí odmítnout. Chce žít! Život strašně rychle utíká! Rádi cestujeme, milujeme umění, památky…

Vrátím se opět k dnešnímu tématu a ke svému nadpisu. Tuto větu manžel rád říkal nejen v práci, ale také doma. Vždycky jsem měla tak trochu výčitky, že nejsem tak šikovná jako on. Levá určitě nejsem, ale všichni jako on být nemůžeme.

Dnes zjišťuji, že takových lidí -  vzdělaných i zručných -  není mnoho. Je vlastně takový 2v1, řečeno dnešními slovy, vlastně možná i 3v1.  On je navíc moc příjemný člověk, který se na nikoho nevyvyšuje, umí s lidmi jednat, umí být ale také asertivní v jednání s arogantními, namistrovanými  „vzdělanci“. Aroganci bytostně nesnáší!

Takže na závěr bych jen dodala, že se nemusí dávat do přímého protikladu vzdělání a řemeslná šikovnost. Ono to mnohdy jde i ruku v ruce dohromady.

Zbytek dnešního pošmourného dne vám přeje Jana

pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

________________________

Jani, tento příspěvek by si měl přečíst i Váš manžel. Jde poznat, jak se máte rádi a jak si ho vážíte. Opravdu krásné!
Jinak to vaše dětství a studium, to by opravdu stálo za Pelíšky II.
Děkuji, že jste napsala a mějte se oba moc krásně (a stále tak rádi))
Saša

Téma dnešního dne. Je pro život důležité vzdělání?

  • Tato otázka se týká nás i našich dětí, protože nikdy není pozdě.
  • Pracujete v oboru, který jste vystudovala?
    Ve kterém jste se vyučila?
  • Trváte na tom, aby vaše děti studovaly?
  • Jaký studijní (učební) obor je v dnešní době podle vás nejvhodnější?
  • Nutili byste své dítě do studia, i kdyby na to nemělo?
  • Jsou na vedoucích pozicích lidé, kteří tam vůbec nepatří a naopak?
  • Znáte nějaký takový příklad?
  • Šla byste studovat i na stará kolena, pokud by to bylo potřeba?
  • Zastáváte názor, že politika státu je určena stupněm vzdělanosti národa?

Vše o studiu piště na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Jednu z pisatelek odměním pěkným dárkem, bystřícím mozek. :)
Staré dobré dřevěné šachy a pro případné budoucí mediky knihu nakladatelství Ikar: Neuvěřitelné medicínské případy.

sachykniha