Je jí 24 let. Studuje vysokou školu zaměřenou na sociální služby, po nocích pracuje pro centrum Paraple a když má volno, jezdí s vozíčkáři na výlety po česku i do zahraničí. To není postava ze sci-fi románu, ale reálná dívka, Jana Kadečková.

Jana Kadečková

Jana Kadečková je čtyřiadvacetiletá studentka, která po nocích pracuje pro centrum Paraple a krom toho ještě organizuje výlety pro vozíčkáře ve své neziskové organizaci Kolečka na cestách. To je skutečně nevšední záliba. Asi si řeknete, že Jana musí být velice obětavý a zajímavý člověk. Pokusili jsme se zjistit, co ji k vozíčkářům přivedlo a proč o ně pečuje již 7 let...

Jste zakladatelkou a ředitelkou neziskové organizace Kolečka na cestách, která organizuje volnočasové aktivity pro lidi po úraze míchy. Proč jste se vrhla do práce s touhle cílovou skupinou, máte nějaký podobný úraz v rodině?
Nemám, byla jsem na praxi v centru Paraple. Od té doby jsem tam zůstala a pracuji tam na nočních službách.

A protože vám to bylo ke škole ještě málo, tak jste si založila vlastní neziskovku...
Spíš jsem si všimla toho, že taková služba v Čechách není. Lidé přijedou do Paraplete na rehabilitace, pobudou týden, čtrnáct dní. Pak se vrátí domů, a pokud si neudrželi své pracovní místo, tak nemají co dělat. Chybí jim náplň volného času, kterou my zdraví máme jednoduchou. Řekla jsem si, že je s tím třeba něco udělat.

kadeckovaProč jste si pro praxi zvolila zrovna Paraple?
Studovala jsem střední školu zaměřenou na sociální práci a pečovatelství. Praxi jsme vždycky měli v LDNce a domovech důchodců. To mě nebavilo, tak jsem chtěla zkusit něco jiného. Jsem ze Strakonic, ale mám babičku a dědečka v Praze a jednou jsem slyšela nějakou přednášku o centru Paraple. Napsala jsem jim tedy, že bych tam chtěla na praxi, a oni mě vzali. Tu práci jsem si zamilovala. Když pracujete s člověkem, který je psychicky zdravý, jen je ochrnutý, tak vám to hrozně moc dá.

Jak to myslíte, že vám to hodně dá?
Říkám třeba, že jsem se s nimi naučila na maturitu. Mnoho z těch lidí jsou vzdělaní vysokoškoláci a vyprávěli mi, když jsem se zmínila, že máme nějakou povinnou četbu, kterou nestíhám přečíst, o čem ty knížky jsou...

Co pro vás vlastně Kolečka znamenají?
Je to spojení zábavy a učím se díky nim stále novým věcem. Za pochodu jsem se naučila dělat výroční zprávy, tiskové zprávy... Teď už, zaplaťpánbůh, nemusím dělat fund riser, které mi dělají dva vozíčkáři - jedním z nich je muž roku Martin Zach. Do nedávna jsem to ale dělala úplně sama. Díky Martinovi a ještě jedné vozíčkářce se teď mohu věnovat víc studiu.

Takže to začalo žít trochu vlastním životem?
Ano, dřív jsem klienty oslovovala já. Dnes čekám, až oni osloví mě. Už je toho tolik, že kolikrát nejsme schopni jejich zájem uspokojit. Uděláme třeba dvě dovolené u moře a mám je během dvou dnů plné s přetlakem pěti náhradníků. Další náhradníky už odmítám.

Kdy nastal ten zlom?
Asi po dvou letech. Je to tím, že jsme víc zapadli do vozíčkářské komunity.

Zkoušela jste si sama někdy sednout na vozík?
Ano.

Jana Kadečková

Jaký jste z toho měla pocit?
Hrozný. Možná i proto jsem si uvědomila, že člověk těm lidem musí pomoct, aby se jim žilo lépe. A to jsem měla ještě daleko menší bariéry než někteří. Jsou třeba vozíčkáři, kteří mají ochrnuté ruce a sami se ani nenají, neoblečou, nedojdou si na záchod. Je tam spousta věcí, které si zdravý člověk neuvědomí.

Kolik soukromého času vám Kolečka seberou? Pokud vím, studujete vysokou v Praze, k tomu Paraple, Kolečka... Jste ze Strakonic - to se asi domů moc nepodíváte?
Mamka většinou jezdí na výlety s Kolečky se mnou. Sama dělám nejen organizaci, ale i asistuju, takže občas nestíhám třeba dojít na místo, kde jsme měli být v určitou hodinu, že přijdeme o 5 minut později. K tomu tam mám teď mamku. Když mám plné ruce práce vozíčkářů, nemohu se od nich úplně vzdálit, jak je někdy potřeba, když organizujete výlet.

Jak to tak poslouchám, tak mi připadá, že tomu člověk musí zasvětit celý život...
Zatím to tak je.

Co na to váš přítel?
Momentálně žádný není, ale když třeba byl, tak musel respektovat, že dělám, co dělám. Když to nerespektoval, tak už nebyl.

kadeckovaDovedete si představit, že byste měla partnera vozíčkáře?
Znám vozíčkáře, kteří to tak mají - říkají jim choďačky (směje se). Sama si to představit dovedu, protože v tom dělám. Stává se často, že lidé, co pracují s vozíčkáři, se s nimi dávají dohromady. Zatím tu zkušenost nemám, říkala jsem si, že by to nebylo úplně profesionální. Ačkoli to dělám srdcem, tak si myslím, že by to mělo mít určité hranice. Jakmile je překročím a začnu chodit s vozíčkářem, další si budou myslet, že mají také tu šanci, tak by to pak mohl být problém.

Chodit s vozíčkářem - to je trochu černý humor...
Oni to říkají také. Mezi vozíčkáři černý humor bezvadně funguje. Občas je i provokuju, když mě někdo zlobí, tak mu řeknu: „Neštvi mě, nebo budeš chodit pěšky. Nepojedeš s námi autem.“ Všichni cizí se otáčí a dívají se udiveně, ale vozíčkář se tomu zasměje. Nebo mi třeba řekne: „Já bych si tak zatancoval na stole, ale když mě uvidí sociálka, tak by mi mohli vzít důchod.“ Potřebují si to tímhle humorem odlehčit.

Jak kloubíte všechny své aktivity se školou?
To je náročné. Skloubit to, že třeba teď mám zkouškové, a do toho bych měla plánovat a zajišťovat aktivity na celý rok pro Kolečka, vypadá nakonec tak, že jsem celodenně vytížená a už nestíhám vůbec nic. Večer si říkám: Co jsem celý den dělala? Volala, hledala, do toho se učila.

Vy studujete, jak jsem si o vás přečetl, Evangelickou teologickou fakultu, bude z vás tedy farářka?
Tu už mám vystudovanou. Farářka ale nejsem, byl to obor sociální práce a pastorace. Zajímala mě v tom ta sociální práce, ale pak už jsem nechtěla pokračovat dál. Sice jsem nějak věřící člověk, ale všeho moc škodí. Pak už mi to přišlo prostě moc, tak jsem se kvůli magisterskému titulu přemístila na jinou školu. Nadchl mě obor sociální práce a aplikovaná psychoterapie. Rovnou jsem se přihlásila do výcviku psychoterapie, protože si říkám, že by se to dalo spojit s Kolečky - když by klienti měli nějaký problém. Člověk, který má jít k psychoterapeutovi s nějakým problémem, že se chce třeba sebevraždit, tak nepůjde za cizím. Potřebuje mít ve člověka důvěru. Když jste pak s vozíčkářem v užším kontaktu jako asistent, pomáháte mu ráno vstávat, sprchovat se, děláte s ním třeba i intimní hygienu, tak se bavíte o různých věcech. Vozíčkáři se z problémů dostávají často právě tímhle způsobem - řeknou to nám, asistentům. Takže jako psychoterapeut budu na akci zase o něco užitečnější a mohu klientům poskytnout odbornou péči i v tomhle směru, když o to budou mít zájem.

Mluvila jste o tom, že si někteří vozíčkáři ani sami nedojdou na toaletu. Když jste se poprvé setkala s děláním intimní hygieny pro vozíčkáře, jak jste to vnímala? Musela jste být hodně mladá, když jste poprvé přišla do Paraplete...
Dneska už mě to baví a neřeším to, jsem upovídaná, tak u toho hodně kecám. Na začátku, to mi bylo sedmnáct, jsem ale byla v šoku. Vůbec mě to nenapadlo - říkala jsem si, že vozíčkář má ochrnuté nohy a tím to končí. Ale ono to není jen o rukách a nohách, mají problémy s vyprazdňováním, mají problémy chodit na malou, mají problémy s oblékáním, čištěním zubů, česáním... s jídlem. Byla jsem prostě úplně v šoku. Najednou jsem si ale začala vážit maličkostí. Dřív mi třeba vadilo, že jsem ve městě a mám si dojít někde v restauraci na záchod. Po tom, co jsem přišla do Paraplete, tak jsem si začala vážit toho, že jdu sama na záchod a nepotřebuju pomoc.

Takže vám to dalo určitou samostatnost?
Určitě. A srovnala jsem si hodnoty. Oproti těmhle lidem to mám výborný.

A jak vlastně pomoc třeba s toaletou vnímají vozíčkáři?
Jsou nějakou dobu v nemocnici, takže se neučí, že ji potřebují. Ale je třeba spousta vozíčkářů chlapů, kteří nechtějí asistentky holky, protože se stydí. Hodně jich to ale neřeší.

koleckaJeště by mě zajímalo, jestli se nebojíte té zodpovědnosti, kterou s Kolečky na cestách máte - vozíčkáři se může na výletě přece leccos přihodit...
Na každé akci je nějaký zdravotní problém, ať je to zánět močového měchýře, nebo někomu vyskočí teplota. Minulý rok jsme měli ucpanou na zájezdě v Itálii epicistomii - vývod z močového měchýře, což může vést až k prasknutí močového měchýře, sepsi celého organismu a konečná. Vždycky sedíme s nemocným na pokoji se sestrou, a když zjistíme, že už nemůžeme udělat víc, voláme záchranku.

Spíš se ptám na vaše pocity...
Člověk má hrozný strach, ale když vám pak vozíčkář řekne: „Jani, děkuju!“, to je neuvěřitelný pocit.

Co by pro vás znamenalo, kdyby vám člověk na zájezdě, nedej bože, zemřel?
Vždycky jsme pojištění. Vybírám od nich lékařské potvrzení, že jsou schopní a zdraví odcestovat na týden k moři. Na druhou stranu jim tohle potvrzení dá klidně každý doktor, a ani toho člověka nemusí znát... Třeba v té Itálii jsem věděla, když se ucpala epicistomie, že ho ošetří a odvezou do Čech. Tomu člověku by druhý den skončila dovolená, což bylo hrozné pomyšlení. Tak jsme to pořešili se sestrou, aby se tohle stát nemuselo: Naštěstí jsme to zvládly. Ale je to trochu děsivé, to je pravda.

Kolečka na cestách najdete na internetu na následujícím odkaze...

Od Jany jsem se dozvěděl mnoho dalších zajímavých informací, například jaký chaos může vzniknout, když deset vozíčkářů letí jedním letadlem. To už vám ale prozradím zase příště.

Fotografie: www.koleckanacestach.cz

Kam dál?

Reklama