Bulvár

Jana Jindrová: Ušla jsem 130 kilometrů za čtyři dny a čtyři noci

Jana Jindrová brzy oslaví šedesátku, přesto se už počtvrté postavila na start Pražské stovky. Extrémní závod, na kterém si vylámali zuby i mladí trénovaní muži, úspěšně dokončila. Trvalo jí to sedmdesát šest hodin. Co všechno zažila, když šla sama noční pustinou, v nebezpečném terénu? Jaké krize, ale i šťastné chvíle ji potkaly a proč to všechno podstoupila? To se dočtete v následujícím rozhovoru.

Požádat Janu Jindrovou o rozhovor byla výzva. Nepotkáváte denně člověka, který dokáže to, co ona. Přesto se na svůj obdivuhodný výkon dívá s humorem a nadhledem. Poznat ženu, která je vzorem silné vůle a neuvěřitelné statečnosti, bylo nesmírně obohacující a věřím, že to bude zajímat i vás.

Setkaly jsme se v Újezdě nad Lesy, kde Jana Jindrová bydlí. Sedly jsme si na čaj, paní Jindrová  vyndala mapy, já diktafon a mohly jsme začít.

Předpokládám, že sportujete od malička...
Ano, myslím si, že sportování je zdravé. Už od malička jsem s rodiči chodila na výlety do přírody, jezdili jsme na hory, ráda jsem plavala a lyžovala. Na přírodu a aktivní pohyb venku jsem byla zvyklá a měla jsem to vždycky ráda.

Nikdy jsem ale nic nedělala závodně. Zúčastnila jsem se i běžeckých závodů, ale víceméně pro vlastní potěšení. Neměla jsem ambice věnovat se sportu profesionálně, i když výsledky byly uspokojivé. V minulém režimu se tyhle běhy na dlouhé tratě moc nepodporovaly. Ne, že by se zakazovaly, ale když jsme se někde setkali, a bylo nás poměrně dost, v novinách o tom nebyla ani zmínka. Kromě známých Prčic nebyl o tyto akce mediální zájem. Nemám ale nic proti organizovaným pochodům, naopak. Vždycky mě bavily. Člověk nemusel vymýšlet trasu, poznal krajinu, kterou neznal, a setkal se s fajn lidmi stejných zájmů.

A teď běháte, nebo chodíte?
Teď už jenom chodím. Ne, že bych nemohla běžet, letos jsem byla na Běchovicích i na Kunratické, ale tempo už není takové, jako bývalo. Jsem unavená a udýchaná. Dřív jsem tréninkově běhala každý den, půl hodiny, hodinu. Dnes už ne. Jenom chodím a mírné kopečky si občas seběhnu. Chození mě ale baví a věřím, že mě bude bavit ještě dlouho.

Musíte být moc dobrá. Dokončila jste náročný závod Pražskou stovku. A teď se ptám jako absolutní laik. Můžete mi ho nějak přiblížit?
Je to ultra trail, dlouhý a náročný běžecký závod. Již několik let se řadí mezi kvalifikační závody na účast v běhu kolem Mont Blancu, UTMB. Ten měří asi sto šedesát kilometrů a má deset kilometrů převýšení. Je to velice obtížná záležitost, jedna z nejobtížnějších na světě. A aby se tam nehlásil kdekdo jen tak z hecu, musí absolvovat takovéto závody, jako je Pražská stovka, alespoň tři. A musí je dokončit.

Vy jste měla ambice UTMB běžet?
Ne, já jsem Pražskou stovku chtěla letos hlavně dokončit, protože vloni se mi to kvůli zdravotním problémům nepodařilo.

Celý závod Pražská stovka měří asi sto třicet kilometrů a má převýšení asi čtyři a půl kilometru. Ale existuje pojem „Čihákův kilometr“, takže to může být i víc. Na jeden zátah je to samozřejmě náročné. Organizátor pan Olaf Čihák vymyslel trasu, která je naprosto jedinečná. Mám srovnání, protože jsem se v posledních letech zúčastnila i jiných extrémních závodů, ale řekla bych, že tenhle je nejtěžší. Jde se i mimo cesty, roklemi, přes potoky, šplhá se po skalách, extrémními trasami. Zřídka kdy po asfaltu. Trasa se co nejvíc vyhýbá civilizaci. Letos to bylo ztížené deštěm, terén byl rozmoklý, bahnitý, po mokrých loukách, takže voda byla všude.

Kde byl start a cíl a kolik lidí se účastnilo?
Start byl ve Staré Huti u Dobříše a cíl v Praze Modřanech. Startovalo asi 400 lidí, ale došlo jich asi 180. Já jsem byla daleko poslední.

Ale nevzdala jste, což je obdivuhodné.
Ano, byla jsem tedy v té lepší první třetině. Není divu, že v takovém počasí tolik lidí vzdalo. Představte si, že jdete mnoho hodin v promočených botách, máte bolestivé puchýře a minimální možnost se někde v suchu přezout. Lidských sídel je po cestě hrozně málo. Já jsem se přezula těsně před padesátým kilometrem v jedné restauraci. A olepila jsem si nohy leukoplastí, jak to šlo. Zbytek závodu jsem se už na nohy nedívala a doma to byla hrůza. Ale tělo má obrovskou regenerační schopnost a dnes (tři dny po závodě) už je to fajn.

Podle čeho jste se v terénu orientovala?
Podle mapy a podle značení. Vloni začali trasu značit pomocí odrazek, což je praktické hlavně v noci. Když na ni zasvítíte čelovkou, je vidět již z daleka, takže jsem bloudila jen minimálně, a vždy to byla moje chyba, že jsem nedávala pozor. Udržet pozornost po tolika hodinách je někdy hodně obtížné.

M

Jaké jste měla boty?
Kvalitní, s membránou, s protiskluzovou vibramovou podrážkou, údajně výborné proti vlhkosti. Ale po dvou dnech v mokru je to málo platné. Měla jsem v batohu i nesmeky, protože trasa po skalách kolem Vltavy by byla v případě námrazy hodně riskantní. Před třemi lety jsem ve stejném období při stoupání na Šance nad Zbraslaví použila dokonce mačky. Tenkrát napadlo dost sněhu. Teď byla spíš spousta bahna, do kterého jsem občas i spadla.

Vraťme se ještě na start. Takže tam se shromáždí masa lidí a všichni vyrazí?
Tomu ostrému startu předcházel start nanečisto v Modřanech, několik hodin před odjezdem vlaku si předem přes internet registrovaní účastníci vyřizovali akreditaci, vyzvedávali si popis trasy s číslem a dostávali čipy, aby se dali kontrolovat. Potom jsme se všichni přesunuli na nádraží Modřany a vlakem jeli do Staré Huti, kde byl start na ostro. A začal se počítat čas.

(Paní Jindrová rozloží mapu a rekapituluje svou dobrodružnou cestu.)

Startovali jsme v půl dvanácté a hned se zanořili do lesů a luk. A po chvíli jsme byli všichni provlhlí. Na první kontrole mi zmizeli vpředu poslední závodníci. Za mnou sice ještě nějací lidé byli, ale už mě nikdo nepředešel, asi vzdali.

Pak jsme se přiblížili k Slapské přehradě. Výhledy byly, ale jen když jsem zhasla čelovku, protože byla mlha. Ta mě provázela velkou část trasy. Šla jsem kolem Hubenovské zátoky, byla strašně krásná. Na jejím konci se svítilo v nějaké budově, tak bylo příjemné se ke světlu blížit. (Ukazuje v mapě). Tohle jsou skály, tam už jsem byla za světla. Krásné vyhlídky, ale člověk musí dávat velký pozor, aby nespadl. Cestu sice upravili dobrovolníci, ale není to žádný chodníček. Je to stezka ve strmém svahu.

Jaké to je, když jdete sama nocí? Nebojíte se?
Kdo se bojí, nesmí do lesa. Nebezpečná už je ta cesta, která je schválně vybírána tak, aby obtížná byla. Když jde člověk ve skupině v noci, povídá se, na cestu svítí víc čelovek, takže lépe vidíte a jde se obstojně dobře. Neusnete únavou. Kdyby jeden začal bloudit, ostatní cestu najdou. Když jde sám, je nebezpečí, že ztratí cestu, usne, prochladne. Člověk musí počítat s tím, že by se nedobral pomoci. Navíc srázy ve stržích, přes které vedla trasa, byly pořádně uklouzané a stoupat po nich byl problém. Ale musela jsem překonávat i potoky, třeba Mastník široký asi 10 metrů, po vyvráceném stromě.

m

Spadnout do vody, byla bych celá mokrá. Zabalila jsem si elektroniku do igelitu a jako provazochodec s rozpjatýma rukama to přešla. Dál nad Mastníkem následovala hodně strmá skála, cesta žádná, spousta lidí přede mnou tam uklouzla, ale naštěstí se nikdo nezranil, jak jsem se dodatečně dozvěděla.

Občas trasa vedla po turistických značkách a dovedla mě až do hospody v Nahorubech, kde mě místní lidé povzbuzovali a nechtěli věřit, že běžíme (jdeme) 130 km. A na dotaz, kde budu spát, jsem jim řekla, že nikde, a pokračovala do Živohoště. Nevěděla jsem, jestli tam na mě budou čekat, měla jsem už velké zpoždění. Ale k mému překvapení tam byli. Dostala jsem polévku, všichni byli milí. A to mi dodalo nové síly a šla jsem dál.

Kdy jste měla první krizi?
První krize přišla druhou noc. Ze soboty na neděli. Na Marjánce.

Jak se taková krize projevuje?
Každý to má jinak. Já začínám vidět věci, které nejsou. Někdy stačí promnout si oči a přízraky zmizí. Hlavně se nesmíte lekat, když potkáte v noci v lese hejno slepic nebo skupinu lidí, kteří tam nejsou, vidíte domy, které neexistují.

Takže máte halucinace?
Ano, vidíte člověka, který vede tygra, a přitom je to pes. Vidíte auto a je to pařez. Nebo slyšíte lidi, kteří vás k něčemu vyzývají, třeba někam jít. Je potřeba si zachovat zdravou mysl, sledovat pěšinu, jít po ní a nevšímat si toho. Dalším krizovým stavem je nutkavá potřeba spánku. Jedná se o mikrospánek, který vás nečekaně přepadne  a vy můžete snadno sejít z trasy. Pak se vzbudíte a uvědomíte si, že jste měla třeba sen. Je to jen okamžik, spánek je tak krátký, že nestačíte ani upadnout. Tělo potřebuje spát, tak si to vynucuje.

A co jste měla na cestu k jídlu? Něco energetického?
Mám zkušenosti, že po energetických tyčinkách mám chuť na sůl. Tak jsem si vzala i salám a sýr. Stačí malé balení, člověk je rád, že to vůbec sní. Nebo mám v kapse bonbony v nepromokavém sáčku. Když cítím, že tělu chybí energie, něco si vezmu. Hodně důležitý je cukr, když se ho nedostává, zpomalí se metabolismus. Tělo přestane spalovat cukr, protože ho už nemá, a spaluje tuky, což je mnohem náročnější.

A pití?
Měla jsem horkou vodu. Osvědčila se mi, protože má univerzální užití. Zažene žízeň, zahřeje vás, a když se poraníte, můžete se opláchnout. Mám dobrou termosku, takže mi voda vydržela teplá až do úterního rána.

Vzpomenete si na nejrizikovější úsek?
To bylo před Štěchovicemi, tam se jde po revizní stezce podél štěchovické přehrady a stačí krok stranou a sklouznete z kolmé skály do vody. Já to tam znám. (V některých místech je „cesta“ až deset metrů nad vodou). Tak jsem doufala, že to půjdu za světla. Jenže úsek předtím byl tak náročný, že jsem ho šla tři hodiny, a než jsem se dostala na hráz a do hospůdky na polévku, už se stmívalo. Tam jsem měla trochu strach. Říkala jsem si, že teď nesmím usnout, abych nespadla do přehrady. Tak jsem si zpívala, počítala a snažila se koukat jen na tu pěšinu. Pozornost jsem udržela a tento úsek prošla, ale za ním na mě dolehla veliká krize. Přišla jsem do Štěchovic, kde jsem začala bloudit. Po chvíli jsem si vzpomněla, že mám jít přes most. Ten tam je naštěstí jen jeden. A pak zase krize ustoupila.

To byla už třetí noc?
Ano, z neděle na pondělí. Nějaký devadesátý kilometr.

To už jste byla skoro v cíli.
Jakýpak cíl, ještě mi zbývalo čtyřicet kilometrů! (V duchu jsem se zastyděla. Těch čtyřicet kilometrů by bylo nad moje síly.)

A to bez jakéhokoliv spánku a odpočinku?
Ano, s velkou únavou v sobě. Jediným odpočinkem byly ty zastávky na polévku.

M

Ale to nejtěžší jste už měla za sebou...
Těžko říct, co bylo nejtěžší. Čekalo mě velké stoupání na Závist. Tam mě opět  přepadla strašná únava a chtělo se mi spát. Ubývaly mi síly a šla jsem pomalu. Ale pak to ze mě zase spadlo, když jsem šla na Medník. Krize přijdou a odejdou.

Odtamtud se šlo do Pikovic, kde měla být kontrola. Ale kdo by tam byl? V pondělí v noci? Našla jsem tam krytou autobusovou zastávku, nařídila si budík za půl hodiny, ale po dvaceti minutách mě vzbudila zima. Ten krátký odpočinek mě ale posílil a šlo se mi lehce. Překonala jsem vrch Ďábel, Zahořanský potok a prošla Slunečným údolím. Už nepršelo, byl den a všechno se mi zdálo krásné.

Nad Vltavou po červené značce to dobře znám, i Pražská stovka tudy už vedla. Ve Skochovicích měla být kontrola, ale také nebyla, tak jsem si vyfotila aspoň budovu a pokračovala kolem Vraného dál nahoru na Ohrobskou.

n

Říkala jsem si, že už to bude dobré, ale to jsem si spíš namlouvala, protože se blížila čtvrtá tma, z pondělka na úterý. Navíc začalo mrznout a za Hálkovým pomníkem nad Zbraslaví, někde na Šancích, na mě přišla další krize a já jsem se ztratila, protože jsem za chůze usnula. Vzbudila jsem se, a ačkoliv to tam znám, nemohla jsem se zorientovat. Pak jsem našla odrazky a šla zase dál. Za letištěm Točná jsem uviděla značku, která nebyla naše a zmátla mě. Tam mě minula skupina lidí, ve tmě si mě ale nevšimli, ani mě neslyšeli, i když jsem na ně volala. Po těch dnech a nocích byl i můj hlas slabý. Ale zdálo se mi, jako bych mezi nimi zaslechla svou dceru. Vytáhla jsem mobil a zavolala jí. Byli to oni. Měli o mě strach, a tak mi šli dcera se synem a Olafem naproti. Dlouho jsem se jim neozvala, a jak jsem bloudila, ani jsem si to neuvědomila. Mobil jsem musela vypínat a zapínat jen na krátké zprávy, abych o sobě dala rodině a pořadatelům vědět.

To setkání mi strašně pomohlo a dodalo mi síly na další cestu. Kupodivu se mi pak šlo dobře. Společně jsme došli těch pár posledních kilometrů až do Modřan, do cíle.

To je až neuvěřitelné, co jste všechno vydržela. Jaký to byl pocit, po tom všem dorazit do cíle?
Nejvíc jsem se těšila, že budu moci spát (samozřejmě po umytí, až se dostanu domů, byla jsem zpocená a špinavá od bahna). Pociťovala jsem velkou radost, že jsem zvládla celou trasu.

Já bych se asi rozplakala dojetím, že jsem to zvládla, ale jak to bylo u vás? Mám pocit, že jste na sebe hodně tvrdá.
Na nějaké dojetí nebyla síla ani chuť.

A ještě jedna otázka: Šla byste to znovu?
Na tuto trasu se jistě znovu vypravím a projdu si ji ve dne po částech, stejně jako se ráda vracím i na jiná překrásná místa, která jsem poznala díky Olafovi. Ale celou trasu Pražské stovky jsem šla letos naposled. Na svých akcích jsem totiž čím dál tím pomalejší, příště se už budu muset zapsat jen na některou kratší část.

m

Děkuji moc za krásný rozhovor a přeji vám další stovky zdolaných kilometrů ve zdraví a dobré kondici!

   
30.12.2014 - Rozhovory - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. [17] ZdenaZ [*]

    ldybych měla klobouk tak bych hluboce smekla,úžasná a vytrvalá paní může být příklademvšem mladým ale i těm dříve narozeným děkuji za krásný článek

    zdena

    superkarma: 0 10.02.2015, 08:44:24
  2. [16] magic11 [*]

    paní Jindrová, Sml67 , smekám a klaním se Sml67

    superkarma: 0 23.01.2015, 08:16:32
  3. avatar
    [15] 38riki [*]

    Sml80nepochopim...

    superkarma: 0 30.12.2014, 21:46:07
  4. avatar
    [14] Kadla [*]

    Úžasný výkon, smekám.

    superkarma: 0 30.12.2014, 20:00:03
  5. avatar
    [13] Dudlajlama [*]

    gerda — #5Asi tak nejak, pred pani smekam, ale ja bych na to nemela ani omylem. Stacila by mne jedna noc bloudeni po terenech. Byt 4 dny a noci bez spanku(a sama v lese)je uz pro me stav na hranici byti a nebyti.

    superkarma: 0 30.12.2014, 17:45:20
  6. avatar
    [12] ehornych [*]

    Článek jsem četla dvakrát po sobě a před paní Jindrovou hluboce smekám. Děkuji za zajímavé čtení ! !!

    superkarma: 0 30.12.2014, 14:39:57
  7. [11] karym [*]

    Jste mým velkým vzorem, děkuji!

    superkarma: 0 30.12.2014, 14:10:46
  8. [10] IVECO [*]

    Musím říct, že mě to naprosto dostalo

    před paní hluboce smekám, nemám slov

    hodně chodíme, ale tak 30km a toto je něco úžasného !!!!

    superkarma: 0 30.12.2014, 10:38:30
  9. avatar
    [9] Jandywoman [*]

    Coby nesportovec lidi jako je paní Jindrová hluboce obdivuju. Sml59Tohle bych v životě nedala, a to ani kdybych byla zdravá.Sml23

    superkarma: 0 30.12.2014, 09:26:48
  10. avatar
    [8] enka1 [*]

    Též smekámSml67

    superkarma: 0 30.12.2014, 08:59:39
  11. avatar
    [7] Pentlička [*]

    Klobouk dolů! Do něčeho takového bych se nepustila ani v mládí. Přesto si, jako gerda, myslím, že to je dost hazard. Ale někteří lidí holt mají rádi adrenalin. Já ne, jsem kavárenský povaleč a zbabělec - klídek a teploučko, to je moje heslo.

    superkarma: 0 30.12.2014, 08:52:10
  12. avatar
    [6] OlgaMarie [*]

    Úžasný výkon! Umím ho ocenit. Mně stačilo 24 hodin na lyžích. Na tohle nemám a pochybuju, že bych na to ještě v životě stihla natrénovat.Sml30

    superkarma: 0 30.12.2014, 07:19:04
  13. avatar
    [5] gerda [*]

    Teda....hlavně, že došla v pořádku. Čím víc jsem četla, tím víc mi připadalo, že je to šílený hazard se zdravím. Jakoby šla naproti neštěstí, do tak nebezpečného terénu, navíc i potmě a hlavně SAMA. Dělá to na mě i dojem, že tam nebyly žádné zdravotnické hlídky a přistavená auta pro případ nouze. No, a výrobci speciální obuvi by se měli hluboce zamyslit nad inovací, když jim přestane fungovat po pár hodinách chůze mimo asfaltkuSml57 Suma sumárum - pro mě nic. Ještě pořád jsem ráda na světě.Sml16

    1. na komentář reaguje Dudlajlama — #13
    superkarma: 0 30.12.2014, 05:41:03
  14. avatar
    [4] vladka321 [*]

    Paní Jana Jindrová se zdá velmi křehkou ženou, ale to opravdu jenom na pohled. Stejně, jako ostatní, i já smekám před její nezdolnou energií. Skvělé vyprávění, moc příjemný rozhovor - moc děkuji.

    superkarma: 0 30.12.2014, 05:02:21
  15. avatar
    [3] Eva_CZ [*]

    Suzanne — #1moje ex tchyne se zucastnila i letosniho plavani ve Vltave, o Vanocich... Je ji 87 let. Jeji maminka v 80ti letech chodivala z Ostravy do Opavy a zpet zasadne pesky. Maji to v rodine. Sml54

    superkarma: 0 30.12.2014, 03:28:11
  16. avatar
    [2] Eva_CZ [*]

    Sml29 smekam v hluboke ucte. Sml67

    superkarma: 0 30.12.2014, 03:26:21
  17. avatar
    [1] Suzanne [*]

    Páni, to je baba dobrodružka! Sml29Sml67Sml67Sml67 Smekám Sml22 Já bych se na tu cestu nevydala, ale musí to být senzační pocit, dojít do cíle Sml59

    1. na komentář reaguje Eva_Fl — #3
    superkarma: 0 30.12.2014, 00:21:57

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme