Bulvár

Jan Vodňanský vzpomíná na Chartu 77

S textařem a písničkářem Janem Vodňanským jsem se sešel u příležitosti vydání jeho nového profilového alba. Řeč se ale záhy stočila k Chartě 77, které je signatářem - zavzpomínali jsme spolu na dobu, na kterou bychom neměli zapomenout...

Jan VodňanskýJan Vodňanský letos slaví sedmdesáté narozeniny. Při té příležitosti vydává také album, které mapuje jeho dosavadní tvorbu. My jsme si ale nepovídali jen o ní, řeč se po chvíli stočila k Chartě 77, které je signatářem. Jaká to byla doba a jaké měl Jan Vodňanský po podpisu pocity? Bál se? A jak přesně se vlastně Charta podepisovala? To všechno se dozvíte v tomto rozhovoru...

Vydáváte u Supraphonu nové album: Vzpoura kocourů – co na něm posluchači najdou?
Při komponování alba, jsem byl těžké v situaci. Všechno, co jsem s Petrem Skoumalem vytvořil a co jsme spolu hráli, už vyšlo před dvěma lety ke Skoumalovým kulatým narozeninám na dvojalbu Život a dílo. Tak jsem si říkal, že mám možnost překvapit veřejnost něčím, co nikdy na cédéčku nevyšlo, něčím, co se hrálo jen párkrát v rozhlase a už to dávno nikdo nezná. K tomu jsem chtěl dát nějaké novinky, které jsem složil se svými mladými, nebo mladšími skladateli, než je Petr Skoumal. Začal jsem tedy sestavovat takové profilové cédé, také jsem se setkal se slovem bilanční - ale to slovo bilanční moc nepreferuji, protože ještě nebilancuji, ještě jsem neskončil.

A něco konkrétního, co tam můžeme slyšet?
Byla to radostná práce, zalovit v archívu a vytáhnout některé perly. Je tam například jedna, z mého hlediska unikátní záležitost, písnička Juice Blues, kterou nám nazpívala jako mladým neznámým umělcům v roce ´64 minulého století Eva Olmerová. Byla natočená pouze pro pořad Setkání po neděli a nebyla nikdy zařazená do žádného jejího alba. Pro sběratele její tvorby to může tedy být taková drobnůstka, která potěší. Pak jsou tam věci z té doby, které později vyšly v našem podání na elpíčkách dvojice Vodňanský, Skoumal, ale tehdy jsme je jenom složili a nazpívali je lidé jako Jiří Štědroň, nebo Jaroslav Štainc. Jsou to studiové nahrávky z ´64 pro Český rozhlas, které zajímavým způsobem režíroval a aranžoval tehdy šestadvacetiletý Petr Skoumal, takže je v tom mladistvá energie a zároveň sound šedesátých let.
A ještě jednu písničku bych chtěl zmínit: Kočovníci táhnou pokojem, kterou mi stále připomínal Přemysl Rut jako věc, která se mu líbí z naší tvorby snad vůbec nejvíc. Ani už nevím, proč jsme ji nezařadili do pořadu S úsměvem idiota... má opět velice pozoruhodnou aranž, dnes by to asi dopadlo úplně jinak, ale líbí se mi na začátku zvuk kopýtek, ty by mi třeba chyběly. Tak jsem ji tam dal ze sentimentálních důvodů. A takhle bych mohl pokračovat dál a dál...

Když slyšíte své písničky hrát někoho jiného - sám jste říkal, že máte rád starou aranž - jak to na vás působí?
Někdy se mi to docela líbí a někdy je mi to trošku vzdálené. Zažil jsem to s písničkou Návštěvníci galerií, kterou Skoumal nově zhudebnil a zaranžoval, ale daleko víc se mi líbí jeho původní verze. Ta vznikla kolem roku 1972. Někdy jsem zkrátka konzervativní a jdu spíš po těch starých původních verzích.

Vy máte hodně veselé texty, místy mi vaše básničky připomínají až asociativní poezii (vybavuji si třeba jednu hříčku: „Co se děje s velbloudem? Zdá se, že je pod proudem...“). Jakým způsobem tvoříte?
Je to mým pohledem na svět jako na koláž. Možná že to ve mně evokuje i absurdita setkání dvou zdánlivě nesouvisejících věcí v jeden moment. Navíc jsem Blíženec, tedy trošku schizoidní znamení, které má v sobě skryté dvě osobnosti. Hodně ze mě promlouvá i podvědomí.
Stávalo se mi v době totality, že jsem třeba rozvíjel nějaký svůj absurdní komentář (třeba na černou díru) a řekl větu se zapáleným pohledem vědátora, kterého baví o tom polemizovat. Lidé si v tom našli nějaký protistátní či protibolševický kontext, ale mně to nedocházelo. Teprve, když se za mnou začal smát i Skoumal, tak jsem to pochopil a nemohl dál pokračovat ve výkladu. Je to mé podvědomí, co vždycky nějak samo vyplave napovrch - inspirují mě lidé, situace, mysl, všechno to, co si v tom lidé umí najít. A nejen na divadle, to samé platí i pro tvorbu básniček.
Poslední dobou mě třeba baví vytvářet kombinační poezii, já tomu říkám dokonce recyklace poezie. Kombinuji staré básničky a dělám z nich nové, s novými významy. Je to vlastně taková slovní hra: Vezmu dvojverší a zkombinuji ho s jiným dvojverším odjinud. Prezentuji to pak na svých vystoupeních.
Tohle je věc, která mě provází vlastně od mala.

Používáte do těchto kombinací i cizí texty, nebo výhradně své vlastní?
Občas se tam citace objeví, ale málo kdy a jen na určitých přesných místech. Třeba mám takový rap do písničky Bytová jádra, kterou na můj text složila skladatelka Hana Navarová z Divadla Sklep. Začíná to: „Pro bráchu i kamaráda, buduji bytová jádra...“ teď tam kombinuji různé svoje básničky a do toho dám třeba: „V republice více práce, to je naše deviace!“ což je citace hesla, které po válce používali komunisti při volbách, ale tenkrát znělo: „V republice více práce, to je naše agitace!“ Krásně to funguje mezi mými crazy nápady. Takže občas i cituji, ale je to vždy jen takové koření.

Zaujalo mě, že jste Chartista. Nám je dnes už tahle doba trochu vzdálená - přibližte mi trochu, co následovalo po vašem podpisu, co to pro vás znamenalo a co vám to způsobilo třeba za osobní potíže?
Následovaly výslechy. Pak bylo období, kdy jsme nemohli veřejně hrát, ale to už jsme nemohli i před tím - zakázali nám vystupovat v Praze v Činoheráku,v rozhlase, v televizi, nemohly nám vycházet desky...

Definitivně?
Úplně ne. Překvapením bylo, že v období před rokem ´80 se vynořila agentura, která nám umožnila zase hrát. Ta agentura zřejmě dostala nějakou možnost, aby lidé, kteří byli do té doby zakázaní (nejen my, ale třeba i Hutka, Merta a další) mohli někde mimo Prahu vystupovat na kolejích. Měli pro to takový terminus technikus: Menšinové žánry. Po zkušenostech jsme jim říkali, že to nepůjde, ale oni nás přesvědčili, abychom jim dali nějaký repertoár a začalo to fungovat. Trvalo to jen do roku ´81. Tak to bylo velké překvapení, protože jsem myslel, že už nebudeme moci veřejně vystupovat. Nicméně paralelně s tím jsme vystupovali po bytech kolegů disidentů... Takže jsme stále tvořili nové písně a repertoár. A bylo nám celkem jedno, jestli se to budeme moc hrát - tím ale neříkám, že jsme nebyli rádi, když jsme mohli vyjet někam vystupovat alespoň mimo Prahu.

V Praze jste tedy už nehráli?
Vznikla taková peripetie, kdy jsme jednou za měsíc mohli hrát na okraji Prahy v dnešním Junior Clubu. Ale v roce ´80 to skončilo. Přes to přibývaly zájezdy mimo Prahu. Stalo se třeba, že na Slovensku jednomu pořadateli vypadla rocková skupina, která měla vyprodáno, tak nás místo ní nechal dopravit letecky do Bratislavy. Zkrátka děly se různé kuriózní situace, které ale netrvaly dlouho. Všechno to skončilo zákazem jakéhokoli dalšího vystupování v roce ´81.

To vás muselo hodně mrzet...
Jak se to vezme. Už jsme stejně hráli pořad, který měl být, jak jsme chtěli, poslední. Víte, když jsme pořád jezdili spolu, tak jsme začali mít každý jiné touhy. Skoumala zajímaly vážnější věci, chtěl skládat a hrát šansony a zhudebňovat různé básníky, já si zase dál pěstoval svůj crazy repertoár... V té době jsme poznali Přemysla Ruta, který na nás chodil od svých šestnácti let do divadla, a s ním jsme probírali, co dál. Požádali jsme ho, jestli by nám nechtěl režírovat (on byl vystudovaný divadelní režisér na DAMU) náš pořad na rozloučenou: Život a dílo. Nakonec to nejen zrežíroval, ale dokonce v tom s námi zájezdově hrál na piáno a zpíval... ostatně některé jím nazpívané skladby jsou i na mém novém cedé. Takže to bylo takové zpestření, které trvalo deset repríz. Předcházelo mu přepadení dvěma funkcionáři v Olomouci, kteří nám začali po jednom představení spílat. Každý trošku jinou dikcí: Jeden byl takový primitivní tajemník SSM, druhý byl starší a dělal inspektora přes kulturu - ten si hrál na vzdělance - káral nás jako neposedné žáky, kteří jsou inteligentní a někam by mládež mohli vést, ale nikam ji nevedou. Tak tihle dva pánové na nás napsali do Brna, kde měla být premiéra pořadu s Přemyslem Rutem, udání. Byl to šílený dopis ředitelce divadla, ve kterém psali, že chystáme protistátní demonstraci a aby si zařídila policejní asistenci. Ptala se nás: „Že to není pravda?“ A my jí řekli: „To víte, že to není pravda.“ A pak to proběhlo v naprosté pohodě.
Nicméně ti dva napsali také udání do Prahy na Ministerstvo kultury, které pak napsalo přípis agentuře, kde zdůvodňovalo, proč nás má zakázat, tak nás tedy definitivně zakázali.

Jednoduchá otázka: Měl jste strach?
Dva roky před podpisem Charty 77, tedy v roce 75 jsem měl za sebou hodně expresivní výslech, kdy si pro mě přijeli domů a už v prvních minutách na mě letěla rána pěstí od staršího vyšetřovatele, kterou tedy naštěstí zachytil mladší vyšetřovatel. Následovalo pět hodin svěžího hovoru, kdy mě žádali, abych při svém inženýrském titulu, jako vzdělaný člověk, podepsal hromadu obvinění, které tam na mě měli. Odhadl jsem to na takových deset až patnáct let odnětí svobody. Začínalo to rozvracením republiky na mých veřejných vystoupeních a končilo tím, že jsem veřejně zesměšňoval a podrýval uvolňování našich vztahů s Německou spolkovou republikou - tomu už jsem vůbec nerozuměl. Nic jsem tedy nepodepsal a oni to po pěti hodinách vzdali. A tak jsem odešel domů, protože jsem si stál na svém, že jsou to bláboly a měl svědky, kteří na mých vystoupeních byli a viděli, že to tak není - chodili na nás totiž kromě diváků i pravidelné kontroly z vedení Státního divadelního studia. Z těch „ soudruhů“ v Bartolomějské, jsem strach jsem neměl ani tehdy. Pochopil jsem, že ty udavačské úlety tam silážovali celá léta a nic s tím nedělali. Dokonce mi naznačili, že ten zákrok proti mně si u nich objednal někdo zeshora.
Po podpisu Charty – což jsem zvažoval několik měsíců, jsem také strach neměl. Můj přítel, který chartu podepsal dávno přede mnou, slavný teatrolog a literát Sergej Machonin, mi řekl, že když jsme si vybrali jako svatebního svědka spolu s ním také Ludvíka Vaculíka, je to, jako bychom podepsali Chartu.

Vy jste měl za svědka Ludvíka Vaculíka...
Byl to dobrý fór. Oddávající málem dostal záchvat, když ho tam viděl. Protože si všichni mysleli, že
po zuřivé kampani režimu proti němu je buď ve vězení, nebo v blázinci, anebo násilně vyemigrovaný. Každopádně jsem si říkal, že kdyby Chartu podepsali jen ti lidé, kteří už po ´68 dávno nemohli nic dělat, tak že by to měl režim moc jednoduché. Takhle jsem ale neuvažoval sám - Chartu podepsala třeba Anita Fárová, naše přední světově uznávaná kunsthistorička přes fotografii, která od té doby nemohla u nás oficielně publikovat a musela opustit svoje vědecké pracoviště.

Jak jste se tenkrát uživil?
Měl jsem celkem malé nároky na životní úroveň, ženu, která pracovala a dítě, které bylo malé. Čekal jsem, co mi bude režim dělat za hrůzy. Různě se to vlnilo a po několika letech, kdy jsem nemohl hrát a vystupovat, prosadilo nakladatelství Albatros mojí knížku pro děti. Záleželo hodně na odvaze lidí a jejich schopnosti riskovat. Takže díky tomu jsem své základní existenční minimum, abych nebyl stíhaný pro příživnictví, dal nějak dohromady. Občas přišly i nějaké tantiémy z náhodně hraných pořadů v rozhlase či divadle... Tenkrát se také stalo, že jsem se setkal s básníkem Oldřichem Mikuláškem, se kterým jsem se znal díky Skoumalovi, a on mi poradil zajímavou možnost, jak si udržet úroveň. V Praze v Památníku písemnictví pracovaly dámy v Literárním archivuse zvláštním privilegiem, které mohly kupovat originály literárních děl i od disidentů pro vzdálenou budoucnost. A že on, který je už tolik let zakázaný, jim nabídl nějaké svoje rukopisy a slušně mu je zaplatily. Povídá: „Čím je to zmačkanější, tím je to lepší. Polej to třeba kávou a vínem, propal to cigaretou - to má ještě větší hodnotu.“ Tak jsem ty dámy navštívil a bylo to skutečně tak pohodové, jak mi Oldřich řekl. Vždycky dvakrát za rok jsem pak narval krosnu rukopisy a strávil v Památníku příjemnou hodinku povídáním o všem možném... ty dámy mi to potom zcela legálně zaplatily z fondů Památníku. To bylo příjemné. Vždycky se našel někdo, kdo člověka podržel nad vodou a jak jste se ptal na ten strach - máte pravdu, že jsem trochu zkoušel, co ve mně strach je a jak se dá překonat v mé situaci, s malým dítětem a se ženou...

Co vás vlastně definitivně přimělo Chartu podepsat?
Podepsal jsem ji 18. října v roce jejího vzniku. Bylo to tak, že jsem se šel podívat jako občan na veřejné soudní jednání na Karláku. Soudili Havla, Ornesta a ještě pár dalších... Jenže než jsem vešel do soudní budovy, tak mě pobavil jeden mladý policajt, který mě zastavil, zasalutoval a chtěl ode mě občanský průkaz. Vysloveně se styděl a červenal. Vyndal jsem průkaz a v tu chvíli na jeho ramena položila obrovský objektiv fotoaparátu estébácká gorila. Asi z deseti centimetrů mě tam fotografovali a nakonec mě nepustili dovnitř. Řekl jsem si, že to je poslední kapka do mého váhání.
Charta se podepisovala tak, že jste ji podepsal někomu, kdo už ji podepsal předtím. Jednoduše jste napsal na papírek: „Souhlasím s textem atd...“ a předal to. Počkal jsem si na Havla, až skončí soud – Václav Havel byl souzen na svobodě – a ještě v doprovodu Vlasty Chramostové jsme šli do kavárny Slávie, tam u Kolářova stolu mi to připadalo jako vhodné prostředí pro můj podpis. A tak jsem to podepsal a dal Vlastě Chramostové, která patřila mezi první signatáře.

Nakonec uděláme takový velký myšlenkový oblouk a zeptám se vás na nějaký jasný a jednoznačný vzkaz dnešním politikům...
Jednak bych to vzkázal jenom těm slušným politikům, protože část politiků bych dnes ani neoslovoval, a řekl bych jim: „Klucí, vzchopte se, poslední bitva vzplála!“

Je pro vás stávající politické zřízení u nás ideální?

Možnost%
Ano.3,7
Ne.96,3

Čtěte naše rozhovory...

   
19.05.2011 - Rozhovory - autor: Jakub D. Kočí

Komentáře:

  1. avatar
    [10] Žofie [*]

    No jo, no....Sml15

    superkarma: 0 07.12.2012, 07:23:51
  2. avatar
    [9] monkee [*]

    enka1 — #7 Přírodní úkaz Sml32Sml32Sml32

    superkarma: 0 19.05.2011, 23:06:50
  3. avatar
    [8] kobližka [*]

    Pěkný článek Sml67

    superkarma: 0 19.05.2011, 21:53:51
  4. avatar
    [7] enka1 [*]

    monkee — #6 A co jsem já?Sml30

    1. na komentář reaguje monkee — #9
    superkarma: 0 19.05.2011, 21:06:29
  5. avatar
    [6] monkee [*]

    Otázka špatně položena. Měla znít: Je pro vás stávající politické zřízení snesitelné?

    Taky proto NEHLASUJU.

    Protože ideál je nedosažitelný, Kubo!!! Sml80Sml24

    1. na komentář reaguje enka1 — #7
    superkarma: 0 19.05.2011, 20:56:49
  6. avatar
    [5] Eva_CZ [*]

    Sml14 rozumite tomu, co je mysleno politickym zrizenim?

    Kubo, peknej clanek, moc peknej!Sml67

    superkarma: 0 19.05.2011, 20:05:31
  7. avatar
    [4] LudPa [*]

    100% NE, pěkná perspektiva

    superkarma: 0 19.05.2011, 16:39:03
  8. avatar
    [3] Altamora [*]

    Pěkný rozhovor. Jen nesouhlasím s tím, že vzplála poslední bitva. Bitva plane už od první buržoazní revoluce. (Smí se to slovo vůbec dnes vyslovit?) Zkrátka od té doby, co lidi přestali být majetkem svých pánů, plane bitva mezi nimi a těmi, kdo by rádi znovu byli jejich pány. Je úplně jedno, pod jakou korouhví se jedni či druzí houfují. A nepřestane to, dokud bude třeba, aby velká část populace měla dobré vzdělání. Až bude většina lidí nahrazena stroji, začne být jejich vzdělávání na obtíž, lidi přestanou myslet (ne snad, že teď by to s tím myšlením přeháněli) a bude dobojováno. Snad se nedožiji toho, aby opět bylo třeba sepsat nějakou novou Chartu xx. Je hodně věcí, které se mi nelíbí, ale jsem ráda, že máme nejen svobodu projevu, ale i svobodu po projevu.

    superkarma: 0 19.05.2011, 14:26:43
  9. avatar
    [2] krokodylice [*]

    enka1 — #1 Sml67

    Na tanga od rána se vrší komentáře.

    Však tenhle článek vede tu na celé čáře.

    superkarma: 0 19.05.2011, 14:10:25
  10. avatar
    [1] enka1 [*]

    Sml15Jak tanga parádní rozhovor  převálcovalaSml57. Vodňák má téma na další textSml16.

    Sml67Sml67Povedené,Jakube.

    1. na komentář reaguje krokodylice — #2
    superkarma: 0 19.05.2011, 11:36:15

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme