Jan Přeučil patří bezesporu mezi nejlepší české herce a zároveň gentlemany. Narodil se v roce 1937 v Pardubicích, již po roce se však s rodiči přestěhoval do Prahy. V roce 1960 absolvoval na DAMU.

 

Po ukončení studia získal angažmá v Divadle na Zábradlí, kde působil 33 let, stal se dokonce šéfem činohry. Od roku 1994 pracuje na volné noze. Dlouhých 27 let učil na DAMU a nyní vyučuje na herecké škole v Banské Bystrici.

 

Zahrál si například ve filmech Smrt v sedle, Zločin v dívčí škole, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Nesmrtelná teta, Jak básníci přicházejí o iluze a jiných.

 

Se svojí ženou, Štěpánkou Haničincovou, prožil třiatřicet let. „Doufám, že jsem pro ni znamenal tolik jako ona pro mne,“ říká. Nyní žije s herečkou Evou Hruškovou.

 

Poměrně dlouhou dobu jste působil v divadle Na zábradlí, nestýská se vám po něm?

Ano, podstatnou část svého hereckého života jsem strávil v divadle Na zábradlí, kde jsem působil 33 let. Paní ředitelka Doubravka Svobodová mi dokonce řekla, že vlastně v celé éře divadla jsem tam byl nejdéle. Prožil jsem zde nádherné chvíle, ale na druhou stranu i okamžiky velice kruté a bolestivé. Takový je ale život, takže na ty bolestivé chvíle raději zapomínám a spíše vzpomínám na ty příjemné.

Divadlo Na zábradlí mělo vždy co říci. Režisér Jan Grossman jednou vyřkl hezký termín, ve kterém divadlo Na zábradlí označil jako apelativní divadlo, divadlo, které nějak oslovuje diváka, nenechává ho chladným a nutí ho k určitému přemýšlení. Podle mě je důležité, aby divák nešel do divadla jen proto, že je to společenská událost, ale především proto, že divadlo pro něj něco znamená, že v něm dojmy a pocity ještě dlouho zůstanou.  

 

Kde vás mohou čtenářky vidět nyní?

Před rokem mě oslovil Jan Schmid z divadla Ypsilon, což mě nesmírně potěšilo. Je tam ohromná parta s Jiřím Lábusem, Martinem Dejdarem a dalšími, a ta drží hezky pospolu a právě to mi připomíná zlaté časy divadla Na zábradlí. Hraji zde v komedii Vdovou proti své vůli, to představení má obrovskou odezvu a vždy se na večerní vystoupení těším. V létě hraji na Pražském hradě v Shakespearovských hrách, konkrétně mám podepsanou smlouvu s režisérem Jiřím Menzelem na Veselé paničky Windsorské. 

 

Vyučujete na divadelní fakultě na Slovensku, jaké předměty učíte?

Přednáším hereckou tvorbu. Před své studenty se ale nestavím jako vousatý profesor, to chraň bůh. Spíše zastávám teorii, že jsem jejich budoucí starší kolega, takže se dle toho i chovám.  Asi před deseti lety mě oslovili kolegové na Slovensku na fakultě hudebně-výtvarné a divadelní, abych zde učil, a i když musím dojíždět daleko, tak mě to nesmírně baví. Vždy jsem obdivoval slovenské herce pro jejich zdravou expresivitu. Rovněž pořádám rétorické laboratoře (kurzy rétoriky), kde vyučuji, jak se správně vyjadřovat, chovat, prezentovat…

 

Jakou radu dáváte svým žákům – budoucím hercům nejčastěji?

Měli by být na sebe přísní, to je alfa a omega všeho. Když někdo dostane od boha talent a chce dělat např. herectví, je jeho povinností se zdokonalovat a zlepšovat neustále. Za tím je obrovské množství snažení a člověk na sobě musí pracovat celý život.

 

Takže?

Svým studentům dávám radu: „Neumdlévat a stále na sobě pracovat.” Také jim ale radím, aby byli zdravě suverénní a zároveň zdravě pokorní.

 

Jak byste tedy definoval herce?

To je zajímavá otázka a ještě těžší odpověď. Je to člověk, který by měl umět zahrát roli takovým způsobem, aby divák, který jeho výstup sleduje na jevišti nebo v televizi, se cítil být jeho výstupem nějak osloven. V tom má umělecké dílo obrovskou moc a v tom je i smysl herecké profese.

Já vždy říkám, že herec by měl být určitým nositelem kultury. Na herce by se mělo pohlížet jako na osobu, která dokáže i obyčejnému člověku ukázat život a lidské hodnoty z jiného pohledu. Herec by se měl podle toho i chovat a být jakýmsi gentlemanem.  

 

Vystudoval jste víceméně „z donucení” dřevomodelářství, vracíte se někdy k této činnosti?

V té době, v padesátých letech, byl můj otec považován za třídního nepřítele, protože chtěl demokracii. Mně, jako synovi nepřítele, bylo řečeno, že musím smýt vinu svého otce, proto jsem byl poslán do továrny na „převýchovu”. Dřevomodelářství mi bylo tedy určeno. Obdivuji tento obor, je to nádherná práce, svůj volný čas ale věnuji spíše relaxaci. S mojí paní nejsme na chalupaření ani na zahradničení, nemáme chatu ani chalupu, nejsem ten montérkový typ. Přestože můj život začal v továrně, jsem povahou spíše kavárenský typ.

 

Jak tedy trávíte svůj volný čas nejraději?

Rád chodím na koncerty a do kina. Miluji moře a moje paní taky, takže pravidelně každé léto jezdíme do Řecka na ostrov Thasos. Neopalujeme se na pláži – ale sedíme pod borovicemi, popíjíme kafíčko, vínečko, čteme si, učíme se nové texty – prostě užíváme si přítomný okamžik.

Obdivuji moře a rád se k němu ráno chodím procházet. V době, kdy nikde nikdo není, si tak mohu s mořem nerušen povídat. Moje paní se směje, jestli někdy to moře pustím ke slovu. Tehdy si uvědomím to kouzlo a magičnost přírody. Tu její sílu a řád…

 

Když jsme u té přírody, v Máji hrajete malou roli, proč jste ji přijal?

Protože mám velice rád poetiku režiséra a kameramana F.A. Brabce. Je to podle mého názoru jedna z nejvýraznějších osobností filmařského světa. Jeho pohled je nesmírně osobitý, výtvarný, velmi mě oslovuje. A já se snažím i malou roli odvést na úrovni.

 

Kdo je tedy váš herecký vzor?

Obdivuji preciznost a charakterizaci postav Dustina Hoffmana, toho mám velice rád. Jeho přístup k herecké práci a profesionalitu skutečně obdivuji.

 

Jaký je váš oblíbený snímek?

To je těžké, ale nesmírně se mi líbil film režiséra Polanského Pianista a pak mě také oslovil snímek Match point od Woodyho Allena. 

 

S vaší ženou hrajete loutkové divadlo, jak tento nápad vznikl?

Oslovil jsem před osmi lety Evu, protože jsem věděl, že má velmi kvalitní představení pro děti, myslel jsem, že jednu pohádku uděláme spolu – tehdy jsem potřeboval naplnit čas do poslední vteřiny, byla to smutná doba po odchodu mé ženy Štěpánky. A jak vidíte, u jednoho představení nezůstalo, máme jich pět společných. A navíc krásný vztah.

 

 

Co byste popřál čtenářkám Ženy-in? 

Přeji všem dámám a paním krásné jaro plné lásky!

Reklama