Rodina

Jan Pfeiffer: Pěstounství provází ve světě prestiž, u nás naopak

Inspirovat se lze leckde. Ale není dobré otrocky kopírovat jeden model. Přečtěte si rozhovor s psychiatrem a evropským expertem na deinstitucionalizaci péče o ohrožené děti Janem Pfeifferem...

„Takřka zákonitě první reakcí pracovníků institucí na vyslovení záměru „deinstitucionalizace“ jejich zařízení je strach z toho, že přijdou o práci,“ říká Jan Pfeiffer. V tom se podle něj Česko od jiných zemí neliší. Jednu zvláštnost ale vidí: „Odpor vůči civilizačním procesům v péči o ohrožené děti, který můžeme pozorovat v České republice, je však svou intenzitou, organizovaností a řekl bych až zavilostí dosti unikátní. I to, jak na obhajobu existujícího systému vystupují některé politické figury, se vymyká mé zkušenosti z jiných zemí,“ poznamenává.

pfeiffer

Jeden ze svých postojů k nemocným jste zformuloval do věty: „Choroba by neměla být důvodem k tomu, abychom nemocného člověka zahnali za zeď.“ Dá se to analogicky vztáhnout i na děti, které nejsou nemocné, nýbrž jen nemají tolik štěstí, aby se o ně starali vlastní rodiče? Nebo je na tomhle poli v některých případech umístění v ústavních zařízeních odůvodněné?

Pokud individuálně analyzujeme důvody, pro které je to konkrétní dítě u nás do ústavní péče umísťováno, zjistíme, že u velké části případů se stále jedná o důvody sociální. A ty by v civilizované zemi rozhodně neměly být důvodem k odebrání dítěte biologickým rodičům. Je potřeba pomoci řešit sociální situaci rodiny, a ne odebírat dítě. Náklady na alternativní péči o takové dítě budou jistě mnohonásobně převyšovat náklady, které by pomohly rodině z její sociálně znevýhodněné situace.

Toto mi velmi připomíná situaci z mé základní vojenské služby. Na sanitku, kterou jsme vozili vojíny na vyšetření do nemocnice, byl nastaven nesmyslně nízký limit na pohonné hmoty. Limit jsme většinou vyčerpali v půlce měsíce. Pak se sanita odstavila a jezdilo se ohromným nákladním autem, které mělo nesmírnou spotřebu, ale na které nebyl žádný limit. Nemocní vojíni seděli na korbě i v zimě a pohonných hmot se pochopitelně vyčerpalo mnohonásobně více, než kdybychom jezdili sanitou.

MUDr. Jan Pfeiffer

Svou kariéru začal jako psychiatr v dětské léčebně, odkud přešel do Výzkumného ústavu psychiatrického. V roce 1990 založil organizaci Fokus, která nabízí ambulantní služby a podporu mimo ústavní zařízení; funguje dodnes a má pobočky po celé republice. V roce 1995 se Jan Pfeiffer stal ředitelem Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví. Působil rovněž jako poradce ministra zdravotnictví Luďka Rubáše (1993 až 1995) v oblasti péče o duševní zdraví. V letech 2004 až 2008 pracoval ve Spojeném království. Kromě klinické práce se dlouhodobě zabývá problematikou lidských práv zdravotně postižených a deinstitucionalizací péče. Vedl kampaň proti porušování lidských práv v léčebnách a proti zavírání lidí do klecí, při níž spolupracoval i s autorkou knih o Harrym Potterovi J. K. Rowlingovou a organizací Children´s High Level Group, již založila. Jako expert na reformu péče o duševní zdravía deinstitucionalizaci péče působil v řadě evropských zemí. V současnosti je členem Komise proti týrání a nelidskému zacházení Rady Evropy, konzultantem Mental Health Europe a konzultantem European Expert Group on deinstititucionalization. Časopis Time jej v roce 2004 označil za Hrdinu roku.

Pak je další skupina rodin, kterým se odebírají děti proto, že z nějakých důvodů péči o dítě nezvládají, třeba nezvládají jeho školní docházku, ale nedochází u nich k hrubému zanedbávání či týrání dítěte či dětí. Takové rodiny by však při cílené, individualizované asistenci a pomoci svou rodičovskou roli asi byly schopny zvládnout. Může se jednat o podporu, která přesahuje míru podpory, již jsou v současné době schopni poskytnout pracovníci OSPOD. Ale zase, náklady na takovouto, často časově omezenou, pomoc budou asi mnohonásobně nižší než umístění do ústavní péče.

A pak je skupina dětí, které pro jejich bezpečí a zdravý rozvoj je skutečně potřeba krátkodobě či dlouhodobě umístit mimo jejich biologickou rodinu. Zde by pak měly hrát roli náhradní rodiny, ať už z nejbližšího příbuzenstva nebo pěstounské rodiny „cizí“.

V podstatě jen malá část dětí, pokud by fungovaly všechny výše uvedené postupy, bude potřebovat specializovanou rezidenční péči. Z velké části se bude jednat o děti s těžkými poruchami chování. Péče pro takové děti by však měla probíhat ve velmi specializovaných, kapacitou malých, rodině se blížících zařízeních, ideálně ne více jak 10 dětí v jednom zařízení. Troufám si odhadnout, že pro Českou republiku by stačila kapacita 40 takovýchto zařízení.

Velká část vaší práce je spojena s pojmem „deinstitucionalizace“, spolupracoval jste na ní v řadě zemí. Naráželi podle vaší zkušenosti v zemích, které jsou dnes v péči o ohrožené děti dál než Česko, zastánci deinstitucionalizace na stejně tvrdý odpor jako v Česku? A padaly při tom podobné argumenty jako u nás?

Termín deinstitucionalizace se špatně vyslovuje a ještě působí na pracovníky v institucích často jako strašák. Takřka zákonitě první reakcí pracovníků institucí na vyslovení záměru „deinstitucionalizace“ jejich zařízení je strach z toho, že přijdou o práci. Takto přímo to nemusí být vyjádřeno a jako zástupné téma se může objevit „starost o ty naše děti“.

Ale i obecnější skepse k tomu, jestli bude nový systém fungovat, patří k fenoménu opouštění starých jistot. Sofistikovanější jedinci přicházejí s příklady dílčích selhání transformace institucionální péče z různých zemí či míst, kde tento proces probíhá či proběhl. Taktéž si často pracovníci institucí záměr deinstitucionalizace přeloží jako kritiku své dosavadní práce. S těmito všemi fenomény jsem se více či méně setkával ve všech zemích, kde jsem na deinstitucionalizaci byl zapojen.

Je proto potřeba hned od začátku intenzivně pracovat s těmi, kteří jsou součástí institucionálního systému. Je potřeba jim předestřít perspektivu nových služeb a možné jejich místo v nich. Je také potřeba, aby si skeptici na vlastní oči mohli ověřit, osahat, jak to může fungovat jinak v místech „dobré praxe“, kde je již systém po „transformaci“. Je potřeba otevřeně mluvit i o špatných zkušenostech z historie transformace a o tom, jak se technologie transformace z takovýchto selhání poučila a vytvořila know-how, jak jim předejít.

K vysvětlení toho, že kritika není mířena na pracovníky, ale na systém, často používám příměr s výměnou auta. Auto už dosloužilo, ale řidič zůstává v novém autě tentýž. Možná bude potřebovat zacvičení, nějaké nové znalosti a dovednosti, ale řídit může dál.

Odpor vůči civilizačním procesům v péči o ohrožené děti, který můžeme pozorovat v ČR, je však svou intenzitou, organizovaností a řekl bych až zavilostí dosti unikátní. I to, jak na obhajobu existujícího systému vystupují některé politické figury, se vymyká mé zkušenosti z jiných zemí.

Jsme myslím jedinou zemí z nových členských zemí EU, která nemá zákonem stanovenu hranici přijímání dětí do ústavní péče. Většinou se jedná o děti do tří let, někde do 6 let. V Polsku plánují zákonnou hranici posunout na 12 let.

Jsme zároveň jedinou novou členskou zemí, která má komunistickou stranu jako stranu parlamentní. Myslím, že onen odpor k reformám v ústavní péči je součástí širšího fenoménu paternalistické „víry v instituce“, staré pořádky, nepochopení konceptu lidských práv.

Součástí tohoto fenoménu je i výrazná citlivost na kritiku z vnějšku. Jakou bouři odporu sklidila paní Rowlingová na svůj komentář ohledně umísťování dětí do klecových lůžek, jistě ještě každý pamatuje. Či odpor k rozsudku štrasburského soudu ohledně diskriminační povahy praktických škol. Domnívám se, že se jedná o fenomén premianta základní školy (postkomunistických zemí), který se ocitne na gymnáziu, kde najednou zjistí, že již premiantem není. Může se pak více do sebe uzavřít, nebo dokonce přestat chodit do školy, aby si udržel svůj sebeobraz výjimečnosti.

Nemalá část české společnosti nahlíží na pěstouny jako na ty, kteří si „z péče o ohrožené děti udělali živobytí“. Právě nižší společenská prestiž patřila – spolu s nedostatečným ohodnocením – k důvodům, proč se v Česku pěstounů nedostávalo a pořád ještě nedostává. A zatímco finanční ohodnocení práce pěstounů už se změnilo či mění k lepšímu, zmíněné předsudky ze strany společnosti přetrvávají. Potýkají se s něčím podobným podle vaší zkušenosti i pěstouni ve vyspělých zemích Evropy, nebo se jim dostává patřičného společenského uznání a respektu?

Kritika konceptu „profesionálního“ pěstounství, a priori hledání nemorálních motivací pěstounů je u nás asi silnější než jinde. Jinde je naopak pěstounství (včetně profesionálního) povětšinou spojeno s jistou společenskou prestiží.

Myslím, že ty reakce kritiky a odporu u nás souvisí s výše uvedeným fenoménem nedůvěry k novotám, zvláště těm přicházejícím ze Západu. Negativní, nepoučené postoje některých reprezentantů politické „elity“ pak jen nahrávají zjednodušování celého problému, černobílému, „lidovému“ vidění.

Odvolání ředitele odboru rodiny MPSV Slávka Macely ministryní v demisi s argumentem, že „měli rozdílné názory na to, jak je novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí nastavena“, jen dokresluje to, o čem mluvím.

Koncept pěstounství u nás dlouho byl v podstatě konceptem latentní adopce. Na pěstouny nebyl kladen nárok, že by měli být v podstatě ku pomoci biologickým rodinám a že celá práce pěstounské rodiny by měla směřovat k bezpečnému navrácení dítěte do jeho biologické rodiny. Či přinejmenším k udržování smysluplného kontaktu mezi dítětem jim svěřeným a jeho biologickými – sociálními kořeny. Pokud chceme od pěstounů „nové generace“ daleko komplexnější a emočně komplikovanější službu (mít k dítěti vřelý vztah, ale neupnout se na něj, být schopen se starat i o zdravotně těžce postižené děti atd.), je potřeba je dobře vybírat, trénovat, podporovat a samozřejmě i odměnit. To vše koncepce transformace, tak jak ji vytvářela skupina na MPSV pod vedení Slávka Macely, obsahuje. Plně reflektuje moderní, světově rozšířenou praxi.

Je až s podivem, že nikdo se nečílí nad tím, že „tety“ v dětských domovech jsou placeny, ale že by za stejnou a v podstatě lepší službu měla být odměněna rodina, už vyvolává podráždění. Na Slovensku se ze zaměstnanců kojeneckých ústavů stali profesionální pěstouni. Kojence si prostě vzali domů a starali se o ně tam místo v kojeňáku. Nadále pobírají plat, jako když pracovali v ústavu. Nikdo se nad tím, pokud vím, nepozastavoval.

Jako člověk, který pracoval a konzultoval v řadě zemí Evropy, máte přehled, jak si která země v péči o ohrožené děti stojí. Která se podle vašeho názoru v této oblasti blíží ideálu a je svým pojetím péče nejblíž modelu, který by byl vhodný pro Českou republiku – a kterou se tedy vyplatí obzvlášť bedlivě sledovat?

Zjednodušeně mohu říci, že výše kvality péče o ohrožené děti jde hodně ruku v ruce s celkovou sociální a ekonomickou vyspělostí té které země. Jako nejlépe fungující systémy bych asi označil systémy ve skandinávských zemích a ve Spojeném království. Ve Švédsku například jsou, dle mého soudu, asi nejdále v péči o zdravotně postižené děti. V podpoře biologických rodin s postiženými dětmi a v péči v pěstounských rodinách.

Hodnotit či porovnávat kvalitu toho kterého systému je věc dost komplexní. Jistě jedním z ukazatelů je množství dětí v náhradní péči celkově a poměr ústavní a alternativní náhradní péče. Dále je potřeba hodnotit funkci systému podpory rodin obecně a jak dalece systém flexibilně reaguje na potřeby té které rodiny.

Můžete hodnotit, jak je nastaven systém výběru, podpory a supervize pěstounských rodin. Jak je ošetřen fenomén „leaving care“, tedy přechodu dětí z náhradní péče do normálního života. Důležitým rysem kvality péče je, jak dalece rodiny a zvláště pak samotné děti mohou o sobě samy rozhodovat, do systému mluvit. Jak je celý systém monitorován, jak je definována jeho kvalita. Tedy co se myslí kvalitou atd.

Zjednodušeně se dá říci, že kvalitní systém je ten, který nejvíce naplňuje Úmluvu o právech dítěte, doporučení Spojených národů k alternativní péči, Úmluvu o právech lidí se zdravotním postižením. V těchto úmluvách jsou všechny hlavní oblasti určující kvalitu péče dosti jasně, srozumitelně popsány. A jsou i pro signatářské země závazné.

Nikdy není dobré otrocky kopírovat jeden model. Nicméně ta místa, kde mají minimum dětí v náhradní péči, neřkuli ústavní péči, mají hodně společných prvků. O nichž jsem již v podstatě mluvil. Flexibilní, multiprofesní podpora biologických rodin, zapojování dětí a jejich rodičů do všech rozhodovacích procesů, posilování toho, co rodiny umí, a ne tolik soustředění na to, co neumí. Schopnost systému rychle reagovat na závažné situace, ale co nejpřirozenější formou. Pokud musí dítě mimo rodinu, pak do prostředí nejvíce rodině podobnému, s respektem všech jeho vývojových, kulturních a dalších potřeb. Důležité je postarat se o co nejlepší zakotvení do dospělého světa i těch dětí, které vyrůstaly v náhradní péči.

Inspirovat se můžeme nejen v starých, ale i v nových členských zemích EU.

Slovensko má bezesporu řadu inspirujících věcí, tak i Maďarsko, Polsko. Na Slovensku může být inspirující již zmiňovaná transformace kojeneckých ústavů.

V Polsku zavedli asistenty ohrožených rodin, v Maďarsku mají systém přípravy pěstounských rodin z řad romské komunity. Jistě by se dalo najít více inspirací.

Jako jeden z důvodů, proč se reformní kroky v Česku prosazují tak pomalu a těžce, uvádějí mnozí odborníci skutečnost, že celá oblast péče o ohrožené děti není sjednocena pod jeden orgán státní správy, nýbrž spadá do agendy hned několika ministerstev. Je to opravdu nezbytná podmínka? Jak je to řešeno v zemích s fungujícími systémy?

Proces transformace dominantně ústavního v dominantně neústavní systém péče a jeho fungování jsou multiresortní záležitosti. Vždy je důležitý „leadership“, tedy jeden resort musí mít vůli i nástroje k vedení a koordinaci procesu.

Pokud je provoz celého systému péče o ohrožené děti a provoz různých typů zařízení přímo v gesci jednoho resortu, je to spíše výhoda. Snáze se nastaví jednotící filozofie, řídící a kontrolní mechanismy. Na Slovensku například za Dzurindovy vlády přechod kojeneckých ústavů a většiny dětských ústavů pod Ministerstvo práce a sociálních věcí znamenal dosti značný posun v procesu změny.

Nicméně vždy, i v případě, kdy jeden resort má jednoznačně vůdčí roli, je stejně potřeba nastavení funkční koordinace mezi resorty a koordinace mezi státní a samosprávní úrovní.

Důležité je, jak jsou alokovány finanční prostředky. Velkým průlomem bývá, když finanční prostředky na péči o ohrožené děti jsou více kontrolovány samosprávami. Ty pak jsou více motivovány vytvářet podporu přímo v místě bydliště a neposílat děti do ústavů, za které musí „platit“. Tyto všechny principy naleznete v zemích, kde je malé procento dětí v náhradní či ústavní péči.

To, že kojenecké ústavy jsou u nás stále v gesci Ministerstva zdravotnictví, dětské domovy v gesci Ministerstva školství procesu transformace nepomáhá.

Hůře se hledá společný jazyk a resortismus udržuje existenci resortních lobby bojujících za zachování svých živností, institucionálních teritorií, „kojeňáků“ a „děcáků“. Každý ve svém boji používá jako argument nejlepší zájem dítěte, ale ten je v té tlačenici nakonec nějak opomenut. Doufejme v příchod politické reprezentace s moderní vizí, silou a ochotou postavit se resortní lobby čelem. Nad našimi postoji v oblasti reformy, respektive nereformy péče o ohrožené děti mnoho příchozích z venku kroutí hlavou.

Vzpomínám, jak můj přítel Jean Claude Legrand, významný představitel UNICEF, když byl jednou v Praze, poznamenal: „Víš, Praha byla pro mne vždycky symbolem civilizace a kultury. Kafka, Čapek, Dvořák, Janáček, Kupka, katedrála, barokní fasády.... Vždycky když sem přijedu, tak si říkám, tohle je Evropa, tohle je civilizace. Ale že furt zavíráte děti do tří let do ústavů, to prostě nemůžu pochopit.“

-vo-

«- předchozí díl ČLÁNKY Z EDICE OTVÍRÁME další díl -»

V redakci ŽENY-IN.cz rádi pomáháme Edici Otvíráme. Na další zajímavý článek se můžete těšit v úterý 22. 10. 2013.

   
18.10.2013 - Děti - autor: Jakub D. Kočí

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme