Herec divadla Járy Cimrmana Jan Kašpar nám prozradil více o nové hře České nebe. Nahlédli jsme i do jeho soukromí. Co předpovídá divadlu Járy Cimrmana? A myslíte, že mu vadí vozíček při sexu? Čtěte dál...

Byl jste původně kulisák, když si vzpomenu na film Nejistá sezona, který nechává nahlédnout do zákulisí divadla Járy Cimrmana a představuje vás i v roli kulisáka, jak moc je tenhle film pro vás ze života?
Nejistá sezona je naprosto ze života – všechno se to stalo, možná v jiných časových posloupnostech, ale stalo. A že jsem „původně kulisák“, bych rád poopravil, já jsem pořád kulisák, respektive technik, protože svítím a zvučím. A to, že jsem technik, na tom trvám, je to moje umanutost. Zažil jsem u nás několik lidí z těch mladších (což jsem třeba já, ve svých šestapadesáti (smích), že někteří, ač původně kulisáci, když se stali herci, zblbli. Začali se ke kulisákům blbě chovat.

Jan Kašpar

Období puberty Jana Kašpara (narodil se 6. září 1952) nepředurčovalo k herectví. S tím se prostě u provozního zámečníka, jímž se vyučil v ČKD, nepočítá. Přesto k divadlu utekl hned po škole, kdy začínal jako kulisák v Městských divadlech pražských. 1973–1975 byl na vojně. V listopadu hrál v Žebrácké opeře Václava Havla, kvůli tomuto představení odešel z Městských divadel pražských, jak říká: „Dal jsem výpověď a oni ji rádi přijali.“ Od října 1975 byl kulisákem v divadle Járy Cimrmana. O deset let později ho autoři obsadili do role náčelníka ve hře Dobytí Severního pólu. Poté si v tomto divadle od své kulisácké profese odskakoval do jedné role za druhou (Záskok – Principál, Vražda v salonním coupé – Bierhanzel, Posel z Liptákova - otec, Hlavsa, Dlouhý, Široký a Krátkozraký - král, Děd Vševěd, a naposledy v Africe - náčelník Líná Huba). Dnes v divadle chystají nové představení České nebe. Ve svém životopise si ale už mohl založit také filmografii. Diváci si ho mohou pamatovat jako řidiče nakladače z filmu Vesničko má, středisková (1985), Melichara z Nejisté sezony (1987) či jako penzistu z Vratných lahví (2007).

V posledních dvaceti letech jsou mu ale psány role na tělo, jak sám říká role sedící. V roce 1988 totiž při prořezávání stromu na chatě v jižních Čechách spadl ze stromu a od té doby je na vozíku.

Jan Kašpar je potřetí ženatý, dnes žije patnáct let s manželkou Hankou. Z prvního manželství má již dospělou dceru Andulku, která vystudovala produkci na DAMU.

Jako že se na ně začal vytahovat?
Není to tak vyhrocené, jako třeba v jiných divadlech, ale stane se to. Takže já, když jsem začal hrát, jsem si slíbil, že se nikdy nebudu vytahovat na kulisáky a vždycky budu kulisákem – takže takhle bych to poopravil.

Takže jste hrající kulisák...
Ano, hrající kulisák. To je pěkné.

Nejdřív jste pracoval v Městských divadlech pražských, pak jste šel na vojnu a po vojně do divadla Járy Cimrmana. Napadlo vás někdy, že nakonec budete hrát?
Nenapadlo. Já jsem v osmnácti utekl k divadlu, ale bylo to proto, že jsem nevěděl, co budu dělat. Vyučil jsem se v ČKD provozním zámečníkem a, ačkoli se mi to řemeslo líbilo a dodnes si třeba na chalupě dělám maximum věcí sám, tak mi tam hrozně vadila bolševická buzerace. To byl důvod, proč jsem odešel – nevěděl jsem kam a divadlo se mi připletlo samo od sebe.

Jaké jste měl pocity, když jste dostal první větší roli – co to pro vás znamenalo?
Samozřejmě mě to velmi pohladilo. Když jsem si odstál momenty té hrozné trémy, řekl jsem si: „Vida, nejseš tak úplně pitomej.“ (smích)

Jak jste prožíval první reakce publika?
Myslíte na vozíčku, nebo tu úplně první? Ono je to vlastně jedno, protože vám o té úplně první neřeknu. Už si ji nepamatuji, nebylo to tak, že jsem dostal hned nějakou větší roli, to se možná děje lidem, kteří vystudují hereckou školu. Už v těch Městských divadlech jsem občas hrával role typu: „Paní, přinesl jsem vám psaní.“

A na vozíčku?
To už jsem všude říkal. Bylo to, když se dělal Blaník, tak jsme ho schovali za stůl. Jenže co s děkovačkou? Říkali jsme si, že tam nebudu, ale nakonec jsem vyjel. A to se musí člověk nadechnout, to je něco úplně jiného, než když je člověk schovaný za stolem (smích). Lidi nejdřív řvali smíchy: „Jé, on je na vozejku!“ Pak jim to došlo a ztichli. Pak začali tleskat. Dneska už je to jiné. To naše publikum to už dneska ví, že jsem na vozíku.

Jak moc je pro vás vozíček handicap? Ta nehoda se vám stala tuším v roce ´88. Jak moc se váš život po úrazu změnil, co všechno jste se musel naučit?
Najednou se vám udělá u zadku vozík, ale vůbec vám nepřekáží – je nutný k životu. Tak jako vy potřebujete boty. Je to tak samozřejmé, tak si na to zvyknete, že už to ani nevnímáte.

Přišel jste o něco kvůli vozíku?
Já si myslím, že jsem na tom vydělal. Bude to znít neuvěřitelně, ale řekl bych, že bez vozíku bych byl takový frajírek, který mohl třeba hrát ve filmu (to nevím, jak tam dáte, aby to neznělo, jako že se vytahuji, ale měl jsem různé nabídky, třeba od Jirky Menzela). Vozík mě vrátil zpátky na zem. Myslím, že jsem na tom líp, že bych byl asi blbec, kdybych nebyl na vozíku.

Jak vás vozík omezuje v manželství? Rozcházejí se s vámi ženy kvůli vozíku?
První manželství, to jsme byli ještě příliš mladí, tam jsme se rozešli, když jsem ještě chodil. Při druhém manželství se to stalo, ale to by stejně skončilo – bylo to takové nedorozumění. Třetí manželství se podařilo. To už bylo na vozíku a ještě se se mnou nerozešla (smích).

A v sexu? Tedy jestli se můžu ptát...
Ptejte se mě na co chcete.

Tak jak vás omezuje vozík v posteli?
No, samozřejmě došlo k určitým změnám. Ale je to záležitost každého jednoho páru, takže po nějakém tápání a hledání musím říct, že mě vozík v sexu nijak neomezuje.

Slyšel jsem, že když člověk přijde o končetiny, může je občas cítit – vy jste o ně nepřišel, přesto, cítíte je někdy? Třeba, já nevím, když jste ráno rozespalý, nemáte chuť vstát a jít si pro ponožky?
Ne, nohy necítím. My přeraženci se dělíme na tři kategorie, a to na lidi, kteří mají tak zvané spazmy – to jsou svalové křeče, které nemůžete ovlivnit. Kdybych je měl, tak teď třeba nevědomky zvednu nohu takovou silou, že ten dubový stůl odletí. Pak jsou lidi s fantomovými bolestmi, to jsem já, čili já mám pocit, že mě bolí levá noha – to je k nepřežití. No a pak jsou prevíti nebo šťastlivci, kteří nemají nic, ani spazmy, ani bolesti.

Co vás vždycky zahřeje na duši?
Já jsem člověk primitivní, mě zahřeje úplně všecko. Teď mi žena přivezla model foťáku Lejka M6, to je legendární průlomový přístroj. Tak mám teď doma funkční digitální kopii – prodává se to se sloganem „pro ty, co nezestárli“ (smích).

A co vás naštve?
Jsem cholerik, takže mě naštve velmi rychle jakákoli pitomost, a vzápětí na ni zapomenu. Ani nevím, že jsem byl naštvaný.

Jste cholerik, máte někomu občas chuť, jak se říká, „vysklít úsměv“?
Asi mě to také napadne, ale rychle na to zapomínám, navíc by si ten člověk musel kleknout, abych na něj dosáhl (smích).

Co chystáte po divadelních prázdninách?
Chystáme novou hru, kterou napsali kluci. Jmenuje se to České nebe a probíhá v nebi, kde se po začátku 1. světové války sejde sedm českých velikánů. Já hraji Praotce Čecha.
Jinak prázdniny si celý soubor užívá od začátku až do konce. Máme je neplacené, aby si nikdo nemyslel, takže si na ně musíme ušetřit a v září se všichni klepeme, protože jsme zadlužení (smích).

Co popřál Jan Kašpar čtenářkám?

Kolik se tak vydělá na divadle – uživí vás to?
No tak, uživíme se. Máme dost, ale kolik vám přesně neřeknu, hlavně proto, že to ani přesně nevím. Peníze chodí na účet a o ten se stará moje žena. Já jsem ten, kdo peníze vydělává, a ona rozhoduje, co s nimi (smích). Ne, máme chalupu u Chrudimi, a ta sežere veškeré peníze.

S kým se kamarádíte, s kým chodíte na pivko, s herci nebo s obyčejnými lidmi?
Já to nemám rozdělené na herce a neherce. Kamarádím se s kamarády a z nich někteří jsou herci.

Zdeněk Svěrák se zmínil, že sdružení Paraple bylo zakládáno tak trochu kvůli vám, jak to celé bylo?
My jsme za bolševika byli všichni pod svazem invalidů. Po revoluci jsme se od něj odtrhli, protože ten svaz sdružoval všechny invalidy na celém světě. To nejde – každý invalida je jiný. Museli jsme založit pacientskou organizaci, ve které my, přeražení po úraze, víme, co potřebujeme. Předáváme si své zkušenosti a lidi, kteří s námi pracují, už vědí, co potřebujeme. Nepatří mezi nás třeba lidé, kteří jsou na vozíku od narození, oni mají úplně jiné potřeby a pocity.
No, takže jsme založili Paraple a pak při nějaké schůzi začalo být jasné, že potřebujeme nějaký slavný ksicht. Nejbližší byl pochopitelně Svěrák, tak jsem ho tam zavlekl. Po první společné poradě, kdy na to kývl, mu říkám: „Svěrdo, sorry, že jsem tě do toho zatáhl. Jsi mi nejblíž, tak koho jiného než tebe.“
A on na to: „Uklidni se, já bych stejně někomu pomáhat musel. Je úplně logický, že to je takhle.“
Takže přeraženci svým způsobem můžou být rádi, že jsem spadl na vozík, protože kdybych si vypíchl oko, tak by dneska Svěrák možná podporoval nevidomé a paraplegici by měli utrum (smích).

Máte nějakou špatnou zkušenost s ostatními lidmi, myslím kvůli vozíčku?
Ani ne. Mám jen jediný postřeh, že když půjdu s vámi třeba do servisu nebo do obchodu něco vyřídit, tak se tam na něco zeptám a oni začnou automaticky odpovídat vám. To se stává, ale jinak jsem si ničeho špatného nevšiml.

Co děláte, když na divadle zapomenete text?
To je hrozné (smích). To byste nejraději umřel. Naštěstí se mi to moc nestává.

Jak to teď vypadá s omladinou vašeho divadla – nastupují noví herci? Kam vůbec směřuje divadlo Járy Cimrmana?
Nikam. Žádná nová generace není, byť se teď v nové hře objeví méně známé obličeje, jako třeba Robert Bárta a někteří kulisáci. Ale řekl bych, že žádná budoucnost už nebude – už je konec.

Necítíte nějakou melancholii?
Samozřejmě, že cítím, ale nedá se s tím nic dělat. Je to na těch dvou, na Svěrákovi se Smoljakem, a je jen otázka času, kdy se to stane. Za ně nikdo zaskakovat nemůže – bez nich to prostě nejde.

Co mi řeknete o studiu Láďa?
To tak nějak žije vedle divadla Járy Cimrmana. Fungují v něm čtyři lidé z divadla Járy Cimrmana, což není úplně šťastné, protože se těžko hledají termíny. Jeden z nich je samozřejmě Smoljak, který hraje patnáct představení v divadle a o to méně má času hrát ve studiu.
Je to autorské divadlo Ládi Smoljaka, který pro něj napsal dvě hry. Jedna se hraje, druhá, Fantom realistického divadla Zdeňka Nejedlého, je zatím u ledu. Teď se možná bude hrát ještě Malý Říjen, který Láďa napsal pro Divadlo Na Zábradlí, kde už se nehraje.

Hrajete raději ve filmu, nebo v divadle?
V divadle. Nedá se to samozřejmě říct takhle jednoznačně, ale film je jednou za čas, jeden, dva dny někde šašíte, a ani nevíte, co z toho nakonec bude. Pak už se to nedá změnit. Kdežto na divadle to víte hned, jestli jste něco zkazil, nebo ne.

Jaká je vaše životní role?
Už jsem ji měl, nebo ji budu mít, ví bůh.

A na jakou nejraději vzpomínáte?
Papoušek v Němém Bobši, hře, kterou miluji od šestnácti let, kdy jsem poprvé viděl divadlo Járy Cimrmana náhodou v Malostranské besedě, kam jsme chodili pít víno, protože nám tam nalili bez občanky. Neuplynulo ani patnáct let a já jsem to hrál (smích).

Na co se vás ještě žádný novinář nezeptal – co byste chtěl říct světu?
Moje žena mi vždycky říká: „A řekni, že mě miluješ!“ Vždycky, když jdu do rádia nebo kamkoli, ale ještě se mě žádný novinář nezeptal, jestli miluju svoji ženu.

Mohl bych se vás zeptal, jestli milujete svoji ženu?
Miluju svoji ženu (hurónský smích)!

Jak se s námi rozloučil Jan Kašpar?

Související odkazy:
Zdeněk Svěrák: O Parapleti vám povím rád
Neštěstí, které pomohlo
VIP Rozhovory

Byli jste někdy na představení Divadla Járy Cimrmana? Viděli jste Jana Kašpara „naživo“? Přispěli jste někdy na konto Paraple?

Reklama