Berete život naprosto vážně? Myslíte si, že bychom se měli vždy a všude chovat jako rozumní, inteligentní lidé?
Myslím, že humor by měl patřit do našich životů. Neříká se, že smysl pro humor je léčivým balzámem pro duši i tělo?
Ovšem nic se nemá přehánět....

Jsou mezi námi totiž lidé, kteří život berou jako jednu velkou zábavnou šou, ve které hlavní role připadá na nic netušící kolemjdoucí...
O čem, že je řeč? O recesi.

Někdy úplně nevinná legrace může snadno přerůst v humor, nad kterým zůstává rozum stát. Kde však jsou ony pomyslné hranice, kdy se ještě smějeme a kdy už jsme naštvaní, či dokonce zuříme? Těžko říci. Každý z nás má onu hranici ukrytou hluboko  v sobě a pro každého jsou meze dané jinak vysoko.

Někdy však není od věci přehodnotit, zda by se tato pomyslná čára neměla přesunout o kousek dál. A to ať z té, či oné strany....

Slečna Lenka patří k lidem, pro které je recese koníčkem, či dokonce smyslem života. „Je báječný pozorovat, jak lidi nevěřícně zíraj a vůbec netuší, vo co jde...!“ říká se smíchem.
Jak sama říká, neví, co je nuda. Pokaždé si s partou vymyslí plán dne, starosti hodí za hlavu a jdou se bavit. Jdou se bavit tím, jak lidé reagují na jejich „kousky“, jak se lidé rozčilují, nadávají, či vyhrožují policií.
“Když se někdo směje tomu, co děláme, neni to až taková zábava. Nejlepší je, když fakt zavolaj policajty, nebo na nás řvou jak zběsilý a nadávaj. To pak většinou ještě pěkně přisadíme, aby se teda měli jó proč rozčilovat!“

Jdete kolem telefonní budky a v okamžiku, kdy procházíte kolem, se rozzvoní telefon a běžící postava na druhé straně ulice na vás zoufale křičí Zvedněte to, to je pro mě!....
Kdepak, nejedná se o žádnou náhodu a ani nikdo nepotřebuje vaši pomoc. To si jen parta lidí (se kterými se kamarádí i Lenka) opět hraje.

„Když někdo to sluchátko vezme, tak kámoš buď zařve do telefonu nějakou hlášku typu: Do hodiny zemřeš!, nebo řekne nějakou fakt dobrou nadávku....“ (Smích)

„Další super věci jsou třeba ty, že vezmeme vodítko pro psa a na jeho konec přivážeme něco, co vydává nějaký zvuk, když to táhneme po zemi (zvoneček nebo plechovku od piva naplněnou kamínky). Pak s tím chodíme po městě a oslovujeme to a chováme se k tomu, jakoby to byl živej pes.

Reakce lidí jsou fakt úžasný!

Jednou jsme do podchodu nanosili psí výkaly a před podchod dali velikou ceduli POZOR PSÍ LEJNA!!! Těch výkalů tam bylo mraky! Takže se jim lidi stejně nemohli pořádně  vyhnout -  i když skákali jak zajíci ... „

(Smích)

 

Vidíte skupinku lidí, jak se v ukrutné zimně snaží díky zmrzlým prstům marně stisknout něčí zvonek? Nenechte se zmýlit a rozhodně se nesnažte nabídnout pomoc. Jedná se totiž o další „hru“.
“Vždycky někoho poprosíme, jestli by nám nezmáčknul nějakej zvonek, že máme úplně zmrzlý prsty. Zvonek je buď napatlanej něčím příšerným (jednou to bylo dokonce kámoše sperma) a nebo jen zařveme ´Zdrháme!!!´ ve chvíli, kdy ten člověk zazvoní.“

Poslední akcí této skupiny bylo, že se přihlásili do Batmen´s clubu. Že nevíte o čem je řeč?

 

Zdroj: http://batman.pinknet.cz:

Jak jistě víte, netopýři spí zavěšeni hlavou dolů. Ale protože žijeme v moderní době, hlavou dolů a nohama nahoru nejen spíme, ale i cestujeme. (Na dorozumívání se ultrazvukovým pískáním zatím netrváme :-) Podmínkou k získání jakéhokoli titulu z netopýří řady či titulu "batman" je zavěsit se v libovolném hromadném dopravním prostředku (tj. tramvaj - doporučují čtyři z pěti batmanů :-), trolejbus, autobus či vlak1) a v této poloze ujet vzdálenost, na kterou vám stačí síly, nejméně však jednu zastávku. Pozor! Viset musíte ještě před rozjezdem dopravního prostředku a pustit se smíte, až dopravní prostředek zastaví (tj. na regulérní zastávce).

Pokud splníte výše uvedené podmínky, máte nárok na jeden z netopýřích titulů, které se udělují podle ujeté vzdálenosti.

Existuje ještě speciální, nejvyšší ocenění - Platinový batman. Toto ocenění ještě nikdo nezískal, i když pokusy se již objevily. Podmínkou je totiž přemluvit revizora, aby se pověsil vedle vas. Za titul se ještě doplňuje město, ve kterém byl netopýří titul uloven.

 

Jak jsem tak poslouchala Lenku, napadlo mě, že buď stárnu, nebo si pod pojmem „legrace“ představuji úplně něco jiného než ona...

Pravda, každý jsme jiný, a tudíž i smysl pro humor je u každého z nás rozdílný. Jenže humor nehumor, myslím si, že takové ty základní hranice slušnosti, nebo jisté soudnosti by měl mít v sobě každý z nás pevně dané.

A pokud „děti“ nejsou schopny rozpoznat, kdy ony hranice dlouhými kroky již překročily, pak je na rodičích, aby včas zasáhli.

 

„Sice mi je už devatenáct, ale kdyby naši věděli, co dělám, zabili by mě. Naštěstí je nezajímá, kde jsem, kam chodim a co tam dělám, takže můžu bej vysmátá,“ zakončuje náš rozhovor Lenka a v prstech žmoulá jointa....

Reklama