.

„Jaký je člověk uvnitř, tak se i dívá na svět,“ říká profesionální fotografka Lenka Hatašová

Bulvár

„Jaký je člověk uvnitř, tak se i dívá na svět,“ říká profesionální fotografka Lenka Hatašová

Není v českém uměleckém rybníčku snad žádná celebrita, které by bylo jméno Lenka Hatašová cizí. Patří mezi elitu českých profesionálních fotografů v oblasti šoubyznysu, ale stejně tak ji můžeme zařadit i mezi elitu fotografů reportážních, ať už z prostředí válečné vřavy nebo hebkého sametového dění.

lenkaaaaa

V roce 1989 jste nafotografovala celý průběh naší sametové revoluce, na jehož základě pak vznikla i vaše reportážní výstava. Pokud se nepletu, bylo vám v té době 20 let. To je hodně brzký a slibný začátek. Dalo by se říct, že Vám revoluce nahrála do karet?
Fotografovala jsem odjakživa, vlastně od chvíle, kdy mi táta ukázal v temné komoře ten úžasný zázrak, kdy se na čistém papíře najednou začne zjevovat obraz. Průběh převratu v roce 1989, tu nádhernou atmosféru v ulicích a dění okolo, si snad nemohl nechat ujít žádný fotograf. Běhala jsem od rána do večera, kde se dalo, a fotila všechno jako blázen, po nocích pak vyvolávala fotky a tajila dech napětím, co se na vyvolaných filmech objeví. A samozřejmě, změna režimu přinesla příležitosti, kterých by předtím asi moc nebylo. I pro mne jako začínající fotografku.

Vy jste v té době studovala nějakou fotografickou školu?
Jsem spíš samouk. Základy mi dal táta, školu ulice. Vystudovala jsem klasické gymnázium a samozřejmě jsem se zajímala o možnosti, jak se k fotografii dostat co nejblíže, i v rámci studia. Tehdy bylo možné při FAMU navštěvovat takzvaný nultý ročník, jakousi přípravu na přijímačky. Mne ale zajímala hlavně akce, reportáž, a ne kompozice a hry světel a stínů – na což se ve škole kladl pochopitelně velký důraz. Tohle mne natolik otrávilo, že jsem raději odjela na rok do USA, kde jsem si fotila své reportáže, vystavila můj fotodokument o převratu a byla svým vlastním pánem. Malba světlem, což je mimochodem pravý význam slova fotografie, mne začala zajímat až o mnoho let později.

K fotografování Vás přivedl tatínek, jaké objekty jste fotila nejraději v dětství či dospívání?
Odjakživa mne přitahovaly rozpadlé domy, opuštěná místa a hřbitovy. Tam vznikaly mé první fotografie, to mne bavilo nejvíc. Dodnes, když vidím oprýskaný starý dům, otáčím se za ním třeba i za volantem auta. Ale fotit jsem je nějak přestala…

Přečtěte si také:

Vaše jméno je v současnosti hodně spojováno s českými celebritami, ale ty zasvěcenější ví, že dokážete vykouzlit také nádherné fotografie ze svých cest, například z Kuby, lokality, která patří k vašim nejoblíbenějším a zdobí i stěny vašeho bytu. Dokázala byste žít třeba právě na Kubě, nebo jste patriot České země?
Natrvalo bych v cizině žít nechtěla. Kdysi jsem si to vyzkoušela, rok v USA mi ale stačil na to, abych si tohle ujasnila. Od té doby, co se Babylon chtěl dotknout hvězd, si podle mne lidé různých jazyků a kultur prostě nemůžou dokonale porozumět.

A která ze zemí, kromě zmíněné Kuby, jež jste navštívila, ať už pracovně, či osobně, vás ještě uchvátila? A čím?
Zemí mého srdce se před pár lety stal Izrael. Prožila jsem tam neobyčejně silné okamžiky, nepochybně související s pradávnou historií země. Zejména Jeruzalém je pro mne skutečným městem měst, a navíc je tak fotogenický! I když jsem tam původně vůbec neměla v úmyslu fotit, dostala jsem se tam brzy do stejného transu, v jakém jsem byla během Sametové revoluce. Z fotografií, které jsem tam pořídila, bych v tomto roce ráda uspořádala výstavu.

izrael

V Izraeli u Judské pouště s herečkou Nelou Boudovou

hrob

Izrael / Boží hrob

zed

Izrael / Zeď nářků

Kouzlem fotografie je zachycení daného okamžiku. Je ovšem určitě rozdíl v zachycení „vystylované“ zpěvačky a třeba chudinské čtvrti. Dokážete definovat, co je náročnější?
Zachycení daného okamžiku je podle mne trochu něco jiného než zobrazení jakési vnitřní krásy, kterou nevidí každý. Dobrý reportér musí být pohotový, v hlavě by měl mít malý počítač, který rychle stanoví potřebné technické parametry vhodné pro vznik snímku, a samozřejmě musí být ve správnou chvíli na správném místě. Tyhle schopnosti se dají i vycvičit, posunout se ale tam, kam jsem se díky Bohu během let od nespoutané reportérky posunula já, vyžaduje něco víc. V mém případě šlo o jistou vnitřní proměnu, která měla vliv i na styl a způsob mého fotografického vidění. Vnitřní postupy a mechanismy používám ale vždy stejné – ať už fotím zpěvačku, nebo chudinskou čtvrť.

Působíte velmi jemně a křehce, a přesto jste se vypravila v roce 1993 s americkým fotografem Jimem Craigem do tehdy okupovaného Sarajeva. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí, nebála jste se?
Myslela jsem si, že to patří k životu správného reportéra, aspoň jednou zažít na vlastní kůži skutečnou válku. Už bych takovou hloupost neudělala. Tak obrovský strach jako tam jsem už nikdy v životě nezažila, a ani se to nedá popsat. Zajímavé fotky, které jsem v obklíčeném a bombardovaném Sarajevu tenkrát pořídila, mi za tu zkušenost rozhodně nestály, a moc dobře vím, co říkám, když říkám GIVE PEACE A CHANCE!

Ať už přes objektiv fotoaparátu, nebo na vlastní oči, viděla jste život v troskách i život plný pozlátka. Co považujete Vy osobně v životě za nejdůležitější?
Ten pocit klidu, který hraničí s blaženou radostí. To je ten moment, kdy se člověk začíná uzdravovat ze všech bolestí, trápení, strachů i starostí, a hlavně je to okamžik, kdy všechno tohle může šířit dál, mezi ostatní. Ano, je to láska.

Krásná odpověď. Děkuji.
A propos, když jsme zmínili fotoaparát, kolik jste jich za život zhruba vystřídala? A je nějaký, na který nedáte dopustit?

Na začátku mojí cesty profesionálního fotografa stál přítel Nikon, a ten je se mnou dodnes. Pořizuji si víceméně každý nový model profesionální řady, takže už jsem jich pár vystřídala… možná deset? A můj nejoblíbenější, to je samozřejmě vždy ten poslední.

Leni, já jsem před naším rozhovorem trochu pátrala a vypátrala jsem, že jste s fotografováním začínala také na tenisových kurtech coby sportovní fotografka. Proč právě tenis, hrajete ho i Vy?
Ano, v rámci své cesty reportéra jsem prošla i průpravou takzvaného sporťáka a mojí specializací byl v té době skutečně tenis. Už ani nevím proč, asi mi ho tenkrát přidělili kolegové z fotooddělení deníku, pro který jsem v devadesátých letech minulého století pracovala. Bavilo mne to, bylo to akční a adrenalinové, jezdila jsem do Londýna i Paříže na ty největší grandslamové turnaje a viděla ty největší legendy Andre Agassim počínaje a Steffi Grafovou konče.
Když už zmiňuji tuhle německou šampionku, vzpomenu na jednu zajímavou příhodu, která s ní souvisí. Myslím, že to bylo v roce 1994, kdy se naše Jana Novotná dostala do finále slovutného Wimbledonu, a čekal jí zápas právě se Steffi Grafovou. Okolo centrálního kurtu byli shromážděni fotografové z celého světa, tedy ti z těch nejprestižnějších magazínů a agentur, fotografům ze zemí, ze kterých pocházely hráčky, byla akreditace na finále přidělena automaticky. Jana Novotná svůj životní zápas tehdy nakonec zcela nesmyslně prohrála a při dekorování vítězky se zničehonic rozplakala natolik, že se ji vévodkyně z Kentu, která vždy vítěze ženské dvouhry dekoruje, jala konejšit a položila si její hlavu na své rameno. V tu chvíli se samozřejmě mezi fotografy strhla vřava o místo, ze kterého by se dala ta dojemná scéna nejlépe zachytit. Já byla v tu chvíli úplně katapultována stranou, nemohla jsem svalnatým borcům s obřími teleobjektivy tehdy vůbec konkurovat. Stalo se ale něco neuvěřitelného – obě dámy se najednou natočily tak, že nejlepší úhel pohledu jsem měla právě já! Trvalo to pár sekund, ale snímek plný emocí, po kterém všichni tak prahli, jsem stihla.
Stála jsem jako zkoprnělá a nemohla dýchat, probral mne až jakýsi člověk z londýnských Sunday Times, který ode mne snímky okamžitě koupil. Honorář to byl v té době pro mne královský, jak se ostatně sluší a patří na starou dobrou monarchii.

Pane jo! Tak tomu se říká „štěstí“.
A ještě jednu perličku o Vás vím. Jsou mezi námi lidé, které se nepodaří hned tak někomu vyfotit. Například pořídit oficiálně fotografii známého českého miliardáře Petra Kellnera, který se opravdu velmi, ale velmi nerad fotí, je téměř nadlidský výkon. Vám se to podařilo a myslím, že jste u nás snad jediná fotografka, která se může tímto „úlovkem“ spolu s autorskými právy pyšnit. Jak došlo k tomuto fotografickému spojení?

Je to jednoduché. Jsem na scéně už téměř 25 let a například Petr Kellner byl v době mých začátků také jen začínající podnikatel, takže se nechal vyfotit úplně bez problémů. Myslím, že to bylo k nějakému ekonomickému rozhovoru, na fotce je ale k nepoznání, protože v té době nosil mohutný plnovous.

Taky by mě ještě zajímalo, jestli panuje mezi profesionálními fotografy rivalita, třeba jako mezi herci a zpěváky. Jestli si třeba nepřetahují klienty apod.
Ale ano, rivalita panuje přece v každém byznysu, a i svět fotografie byznys je. Já ale už naštěstí dnes vím, že takhle věci nefungují. Že s ostrými lokty moc daleko nedojdete a že cesta přes mrtvoly vede tam, kam ve skutečnosti nechce nikdo. Rozhodla jsem se řídit se krédem: Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno – a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jedině takhle člověk ve svém životě přivítá hojnost, po které touží. Ať už se to týká jakéhokoli aspektu lidského života.

Jste známá svým lidským přístupem, ale co si budeme povídat, některé celebrity mají svoje manýry. Dá se s nimi domluvit na poprvé? Funguje vzájemný respekt?
Za takzvanou manýrou se ve skutečnosti skrývá strach nebo nesebejistota, a tak je k tomu jevu třeba přistupovat. Jistě, párkrát jsem se s něčím takovým setkala, ale nevzpomínám si, že bychom to – tedy já a můj objekt – nějak nezvládli. Při fotografování přesně vím, co chci, a to samozřejmě respekt budí. A navíc, herci i zpěváci jsou zvyklí na vedení režisérů, a fotograf vlastně takový režisér je.

Leni, máte nějakou svoji nejoblíbenější fotografii? (S jakoukoliv tématikou...)
Ano, mám a používám ji jako takové své logo – vznikla před více než dvaceti lety v nějakém kostele nebo chrámu v Paříži, už bohužel nevím přesně, ve kterém, a je pro mne právě symbolem významu slova fotografie. Podařilo se mi vlastně náhodou vyfotografovat silný proud světla, které vniká oknem do chrámu a osvětluje část vnitřku, který vlastně jako by vymalovalo ven ze tmy. Prostě taková moje malba světlem. :)

A teď z jiného soudku. Může být i ten nejméně fotogenický člověk na fotografii krásný?
Samozřejmě! Schopnost tohle vytvořit je ale právě důsledek vnitřního nastavení – jaký je člověk uvnitř, tak se i dívá na svět. I fotograf je umělec, který vyjadřuje své pocity tím, jak vidí, a jak a co vidí, to vytváří.

Jaký máte názor na černobílé fotografie?
Černobílou fotkou je celkem jednoduché zaujmout, tedy zejména v dnešní době, kdy je svět barvami naprosto zahlcený a možná až zničený. Mně se černobílé fotky líbí moc, ta jejich zdánlivá jednoduchost mé oko vždycky hned přitáhne, ale já osobně moc černobílých fotek nedělám. Možná pro ty roky svých začátků, kdy byla barevná fotografie příliš drahá, jsem černé a bílé asi dodnes přesycená.

Kdyby za vámi přišla nějaká mladá dívka, nebo chlapec, to je jedno, prostě začínající fotograf, co byste mu poradila, aby se prosadil? Rychlý start a dravé lokty, nebo dlouhou cestu, kterou musí přejít i přes kameny?
Zkušenosti se těžko předávají. Když si určitými věcmi člověk neprojde, neuvěří, že by mohly být i jinak. Já ale zkušeností prošla, tedy procházím dodnes, a můžu potvrdit, co už jsem řekla – o vlastní ostré lokty se člověk akorát tak zraní sám. Touha bylo to jediné, co mne vedlo správně, a jakkoliv se mi to v dětství zdálo nereálné, že bych jednou mohla svůj život s fotografováním spojit tak těsně, je to tady, a já vlastně nevím, jak to vysvětlit. Touha je zázrak a umí ho každý.

Klikni na fotogalerii Lenky Hatašové / celkem 14 fotografií

/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_SimonaStasova.jpg
Simona Stašová pro kalendář Art for Life 2014
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_ZLATAADAMOVSKA.jpg
Zlata Adamovská
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_terezakostkova.jpg
Tereza Kostková
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_VilmaCibulkova.jpg
Vilma Cibulková
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_SpisovatelkaSylvalauerova.jpg
Spisovatelka Sylva Lauerová
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_lindarybova.jpg
Linda Rybová
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_Znovuzrozena.jpg
Projekt aktů se zpěvačkou Renatou Drössler Znovuzrozená
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_PavelSprclabarakodetova.jpg
Pavel Sporcl a Bára Kodetová
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_malbasvetlem.jpg
Malba světlem
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_JiriMenzel.jpg
Jiří Menzel
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_VaclavNoidBarta.jpg
Václav Noid Bárta
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_Pametzrcadla.jpg
Ukázka z knihy aktů s názvem Paměť zrcadla, kde se Lenka Hatašová pustila do počítačového zpracování fotografií
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_Ordinace_03_akopie.jpg
Vizuál pro seriál Doktoři z Počátků
/users/1/galerie/files/img/Sasa/lenkaHATASOVA/middle_Zpravodajstvitvnova.jpg
Vizuál pro zpravodajství TV Nova

Dokážete si představit, že byste v životě dělat něco jiného?
Fotografkou jsem chtěla být vždy a to, že jsem se jí stala, hodně zformovalo můj život, takže si asi jiný ani představit neumím. Možná bych chtěla psát knihy, nejspíš reportáže z cest, ale obrazový doprovod bych si k nim musela dělat sama!  

Před necelými dvěma lety jste se dala pokřtít v řece Jordán. Věříte, že tento Váš krok a vůbec vaše kroky životem řídí i někdo jiný než Vy sama, nebo zastáváte názor, že každý sám je strůjcem svého osudu a štěstí?
Ten křest bylo spontánní rozhodnutí, ovlivněné pocity, které jsem v Izraeli zažila. Ale i ty pocity nepřišly náhodou a cesta k nim byla skutečně trnitá. Já věřím tomu, že jednotlivé kroky, které podnikáme, jsou naše svobodná rozhodnutí. Kráčíme ale po nekonečné mapě různých cestiček, křižovatek a rozcestí, které už jsou dávno zakreslené. Ta pro nás nejdůležitější trasa je vyznačená červeně a my z ní různě odbočujeme, uhýbáme, pak se zase na ni vracíme, a tak pořád dokola… jisté ale je, že vede dopředu. Nikdy zpátky.

Fotíte alba, kalendáře, pořádáte výstavy, jste vyhledávanou fotografkou, která má vynikající renomé... Vaše práce je pro Vás koníčkem, zábavou, posláním... Má Lenka Hatašová ještě nějaký nesplněný sen, který by si chtěla splnit?
Jsem spokojená a vděčná za to, jak je to teď… držet se v přítomnosti a neprahnout po zbytečnostech, které jenom zdržují. To je to, co si přeji nejvíc.

Děkuji za rozhovor, a ať se Vám daří v práci i v soukromí.

Izrael...

focení s Lucií Bílou

poskytnuté video i fotografie: Lenka Hatašová

   
17.01.2014 - Rozhovory - autor: Alexandra Stušková

Komentáře:

  1. [7] Valinka Farná [*]

    Mám ráda momentky, sice úprava fotek potom trvá dýl, ale jsou vtipné a mám je ráda. Návody, jak upravit efekt jsem našla na internetu.

    superkarma: 0 25.02.2014, 15:12:33
  2. [6] cyberanet [*]

    Moc pekny clanek! Jaka pravda, clovek vyzaruje krasu zevnitr!Sml22

    superkarma: 0 18.01.2014, 23:13:04
  3. avatar
    [5] Altamora [*]

    Saša umí dělat rozhovory. Zatím se mi každý líbil. Nebo si umí vybírat zajímavé lidi? To je jedno. V každém případě jsou její rozhovory výborné.

    superkarma: 0 17.01.2014, 09:44:52
  4. avatar
    [4] Pentlička [*]

    Pěkné fotky.

    superkarma: 0 17.01.2014, 08:49:12
  5. [3] magie [*]

    ..moc hezký rozhovorSml59

    superkarma: 0 17.01.2014, 07:22:57
  6. avatar
    [2] Dudlajlama [*]

    Velice sympaticka pani. Po Janu Sibikovi asi ma nejoblibenejsi fotografka. Je mile zjistit, ze i jeji nazory jsou vic nez sympaticke. Zazila jsem ji na jedne akci, pusobila nenapadne, nenafoukane a profesionalne.

    superkarma: 0 17.01.2014, 07:07:42
  7. avatar
    [1] gerda [*]

    Začít den něčím tak zajímavým, seznámit se se skutečnou osobností, je asi nejlepší start do nového dne. Rozhovor je zajímavý, odpovědi jdou do hloubky a člověk si z nich pro sebe může vybrat hodně dobrého. Děkuju.Sml67

    superkarma: 0 17.01.2014, 06:35:36

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme