U nás doma bylo vždycky "veselo"... moje matka se utrhla po šestnáctce a něco málo po sedmnáctých narozeninách jsem se jí narodila já... Jako mimčo si samozřejmě toho moc nepamatuji, ale faktem zůstává, že většina fotek z raného dětství se značí ubrečenou tváří.

Měla jsem ještě o rok mladší sestru, ale ta byla v pohodě, ale já jako malá nechápala proč. Teď už to chápu, z jejího pochybného pohledu jsem totiž byla ta, co jí zkazila život, hajzl, parchant, svině, kráva a další a další nadávky byly na denním pořádku. Často jsem dostávala, ani nevím za co, většinou si chtěla vybít svůj vztek a problémy a nervy z práce a nepříliš vycházejícího manželství. Pamatuji si, jak jsem třeba dostala nařezáno za to, že mi v jedenácti začla růst prsa a já začala potřebovat podprsenku, nebo že jsem při menstruaci použila příliš vložek. Jakákoli známka horší než dva opět doma rozpoutala peklo.

Zlomených vařeček bylo nepočítaně, pak už mě bila jen asi cm tlustým koženým vojenským páskem.

Nikdy jí to nezapomenu, nikdy ve svém celém životě. Poté, co jsem se hned po maturitě odstěhovala, se s ní vídám jen občasně a čistě náhodou, když třeba jedu navštívit babičku. Dřív se nestarala, když jsem třeba potřebovala, a dnes po letech se "snaží".

Ale bohužel (bohužel pro ní) já už o to nestojím. I když si myslím, že jsem dnes dospělá silná žena, někdy se ve mě objeví ta malá ustrašená dětská dušička, se kterou jsem se každý den v půl čtvrté dívala k domovním dveřím a čekala, jestli mě máma po příchodu z práce zase bude bít a PROBOHA ZA CO :-((

Dá se to odstrčit dozadu do povědomí, jistým způsobem zapomenout, ale odpustit se nedá.

Mar__tanka


Děkujeme za pěkný příspěvek.

redakce@zena-in.cz

Reklama