O víkendu dávají film Madisonské mosty. Pokud moji zpověď redakce uveřejní, tak už bude vlastně minulostí.

 

Je to film mého života, pokud se to tak dá říct. Je v něm celý můj život, který právě změnil jeden muž, s nímž jsem se setkala úplně náhodou. Jen s tím rozdílem, že já jsem odešla...

 

Odešla jsem z Prahy, z velkého města na vesnici. Odešla jsem dobrovolně, a původně i ráda. Měla jsem po krk nevšímavosti, spěchu a zamračených lidí. Při budování nového hnízdečka bylo pořád co dělat, seznamovala jsem se novým prostředím. Jsem docela komunikativní člověk, takže nemám problém se dát s někým do hovoru nebo někoho pozvat na kafe.

 

Nemínila jsem zde zakrnět, a protože jsem se už od mládí zabývala různými ručními pracemi, začala jsem pořádat různé kurzy. Manžel byl rád, že se „integruji“ do nového prostředí, v podstatě byl rád, že se mnou nemá problémy (se steskem po blízkých a kamarádkách) a v pořádání kurzů mne podporoval. Ve vyučování jsem vysadila jen na půl roku, kdy jsem byla doma s Honzíkem, jinak jsem s ním všude chodila.

 

Ano, ještě jsem nenapsala, čím se zabýval můj manžel. Měl firmu na výrobu nábytku, občas nějaké mé výtvory dával klientům jako bonus k zakázce. Nejdřív mne to těšilo, ale časem se jeho chování změnilo. Časem už jen „objednával“ a ani se neobtěžoval požádat či mi za výrobky zaplatit aspoň režijní cenu. Jeho firma se tak nějak plácala, pokud vím tak stále plácá, mezi životem a smrtí.

Jeho nálady začínaly být velmi kolísavé, „byznys“ se nerozjel tak, jak by si tenkrát býval představoval, a nejednou se na mne i na Honzíka utrhl. Zastání jsem nenašla ani u tchyně (ta propagovala teplý a bezproblémový rodinný krb, kdy příčinou nálad jejího syna jsem byla já, protože místo abych pečovala o blaho rodiny a uklízela, tak jsem pořádala kurzy a zajímala se aktivně o novinky v oboru), ani u mamky – ta mne ale varovala, že manželské problémy si budu muset řešit sama.

 

Jednou na kurz malování textilními barvami přišel muž se svojí dcerou, asi tak devítiletou. Překvapilo mne to, ale bylo mi to sympatické. Pak začal chodit pravidelně – na pletení pedigem, na výrobu adventního věnce... 
Takhle jsme se poznávali asi rok, až přijel i na týdenní prázdninové soustředění. Tam jsme se domluvili a já s pětiletým Honzíkem asi měsíc poté odjela za ním.

 

Nelituji toho, mám svědomí čisté. On žádnou rodinu nerozbil, já se rozhodla sama. Já jsem žádnou rodinu také nerozbila, žena od nich odešla, když byly Haničce tři roky, a on od té doby žil sám.

U prvního manžela bych se časem proměnila jen ve služku a pomocnici v domácnosti, s Mirkem mám naopak spoustu energie, váží si mne a povzbuzujeme se navzájem. Honzíkovi je letos patnáct let a nedávno mi mezi čtyřma očima řekl, že s Mirkem je mnohem větší sranda než s tátou.

 

Někde není na škodu odejít...

 

Adéla

Reklama