Dnes je to přesně rok a týden, co se nám ztratil náš milovaný kocour Mikeš. Pamatuji si, jak jsme ho hledali na čarodějnice, všude volali, až se za námi lidé otáčeli. Nám to ale bylo jedno, protože jeho ztráta byla pro nás tak nenahraditelná, píše naše čtenářka s nickem Anteax

Myslím, že už budu mít vždy pálení čarodějnic spojeno se žalem a neúspěšným hledáním našeho miláčka.

Mikeš byl nalezenec, našla jsem ho jako vyhozené kotě. Brzy si u nás zvyknul a byl šťastný, že jsme se přestěhovali na vesnici, kde mohl lítat venku a lovit myši:-) Měl v sobě určitou divokost, ale taky vděčnost a lásku, kterou dával najevo přijemným předením a otíráním se o nohy.

Už se asi nikdy nedozvíme, co se mu stalo a jak zemřel. Nevěřím, že žije, protože byl vykastrovaný a každý večer přišel domů. Lehl si do pelíšku k našemu pejskovi a takhle spolu spávali, přitulení k sobě.

m

Navíc to byl tak mlsný a nenažraný kocour, že by si za nic na světě nenechal ujít masovou kapsičku, kterou každý večer dostával. Věřím, že tam, kde teď je, se už má dobře a nic ho netrápí. My jsme na něj nikdy nezapomněli.

Bolest  a smutek po jeho zmizení byla tak obrovská, že jsme se ujali dalšího malého koťátka - kočičky. Neřeším poškrabané čelo postele, ani věčně vytahaný hadr na nádobí, hlavně, že tu naši holku kočičí máme:-) Osud to zařídil navíc tak báječně, že je to úplný opak Mikeška. Naše číča nechodí ven, tudíž se nemůže ztratit, je to taková princezna, která miluje dům a hlavně půdu:-) Opatrujeme ji jako oko v hlavě! I když to bylo těžké, jsem ráda, že jsme to nevzdali a pořídili jsme si ji, protože nám pomohla vypořádat se se ztrátou jejího předchůdce.

Posílám úplně poslední foto našeho kocoura před jeho ztracením.

napsala čtenářka AnteaX

Reklama