Dobrý den,

zaujal mě článek o tom, jak Marjánčina maminka přišla o práci. Sama jsem zažila něco hodně podobného, a tak se ráda podělím o své pocity – pokud to bude někoho zajímat.

 

Léta let pracujete v jednom podniku, a pokud vám je k padesátce, jste žena a k tomu poněkud konzervativní, doufáte, že tomu tak bude i nadále. Oddychnete si, že první vlna propouštění se vás netýká, a když se vás nebude týkat ani ta druhá, jste přesvědčena, že jste pro podnik nepostradatelná a svoji práci děláte fakt dobře. A snažíte se, co to dá, protože si toho koneckonců vážíte.

 

Sice tušíte, že třetí vlna propouštění na sebe nenechá dlouho čekat, ale snad to nějak dopadne. A dopadlo, den P je tu a padáka máte i vy. No co, doba je zlá, doba si to žádá, zatím nepropadáte panice, vždyť máte ještě tři měsíce času a odstupné vám také dají. Možná přijdou na to, že se asi unáhlili a  že vás budou ještě potřebovat. Jenže tři měsíce utečou jako voda a vy zjišťujete, že nejenže nepřišli na to, že se unáhlili, ale že jste si pro samou práci jinou práci ani nestačila hledat, natož najít. Stále nechápete, že se to stalo právě vám, vždyť práce máte tolik, že nevíte co dřív. Začínáte mít vztek, že jste neodešla ihned, jakmile jste tu zvěst obdržela, ale víte, že byste to stejně neudělala, protože chcete po sobě nechat pořádek a protože s kolektivem vycházíte dobře, prostě tam někde máte kořeny. A najednou je tu den, kdy jste na svém pracovišti naposled. Ideální je, když se to stane v létě, to si namlouváte, že  jdete na dovolenou. Potají zamáčknete slzu v oku, naposled zastrčíte židli a přemýšlíte co dál.

 

Vybavíte se teoretickými vědomostmi, jak shánět zaměstnání. Literatury a různého materiálu je v současné době k mání poměrně dost. Zjistíte si, jak řádně napsat životopis a pro jistotu se necháte zaevidovat na úřadě práce. Pak podniknete první kroky, protože léto je už pomalu pryč a vás to doma přestává bavit. Rozhodíte sítě mezi známé, od kterých se dozvíte: “jo, holka, u nás je to to samý, taky se bude propuštět“. Pak se vrhnete na inzeráty. Ty co vám nabízejí výdělek až 20 000 Kč týdně rovnou vynecháváte, protože blázen ještě nejste.

 

Navíc se nedozvíte nic konkrétního, ani když tam zatelefonujete, neprozradí o jakou oblast jde, natož  jakou práci vlastně nabízejí. Jedině když přijdete na schůzku, dozvíte se víc, odpoví tajemný hlas a nezapomene podotknout, jakou chybu uděláte, když nepřijdete. Jinde vám zase nabízejí 6 000 Kč, ale myslí měsíčně a hrubého. Proboha, z toho se snad nedá vyžít! Když zjistíte, že nemáte talent na to být pojišťovacím agentem či finančním poradcem, pak už vám toho moc nezbývá.

 

Občas se tedy nějaký ten solidní inzerát objeví, ale když tam zavoláte, důrazně vás sdělí, že je to práce v mladém kolektivu. Zajásáte, máte přeci mladé lidi ráda, ale když na druhé straně je hodnou chvíli trapné mlčení, pochopíte. Začínáte si být nejistá. A když si přiznáte, že vás sem tam bolí záda, občas trpíte depresí, vzdělání máte jen středoškolské, jazykové vybavení chatrné, ani přes dvacet let praxe vás nezachrání od toho, že začínáte ztrácet  zbytky sebevědomí a naděje. Chtěla byste být bud hodně mladá a nebo hodně stará, tahle doba vás holt vypekla – a vy jste jí tolik fandila. Jo, měla jste dost času na to si doplnit vzdělání, ale děti byly ještě školou povinné a vzdělání si přece doplňoval váš muž a někdo přeci taky musí prát, vařit, žehlit a uklízet, ne? Takže teď se aspoň honem vrhnete na počítačový kurz a oprášíte němčinu, ruštinu si ještě trochu pamatujete, ale tu zas tak moc nepožadují a když, tak odbornou. Můžete se ještě přihlásit do kurzu anglického jazyka, prý nikdy není pozdě. Nutně máte pocit, že jste zbytečná, nikdo nikde vás nepotřebuje.

 

Pak najednou vysvitne hvězdička naděje. Zvou vás na konkurz! Bude to váš první, a tak už teď se vám podlamujou kolena. Chystáte se na pohovor, tajně si děláte testy inteligence a doufáte, že by to mohlo dopadnout. Jedná se o místo, které vás velice zajímá a máte pro ně i předpoklady.  Ale ouvej, máte jít na půl roku dopředu plánovaný drobný  chirurgický zákrok a pohovor je přesně v ten den. Dilema, co teď? Doufáte, že se to dá všechno nějak vyřešit a voláte do nemocnice. Snad to nebude problém. Nebude, pokud operaci odložíte, ale pak si počkáte další půlrok. To pro vás není přijatelné. Zkoušíte to umluvit, konečně nacházíte chápavé lidi, kteří vám chtějí pomoci a vycházejí vstříc. Kromě jednoho, a ten zrovna má jako na potvoru hlavní slovo. A dá vám vybrat, buď pohovor, nebo operaci. Vůbec nechápe, že potřebujete oboje, být zdravá a mít práci. Ano, zdraví je přednější, a tak si vybíráte operaci, dva dny čekáte  na desetiminutový zákrok a slzy beznaděje a vzteku vám tečou po tváři. 

                        

Jindy byste byla doktorům vděčná, teď se to nějak nehodí.

 

Takže se z konkurzu omluvíte, ano, chápou, je jim líto – vám taky a jak! Rychle se uzdravujete, abyste zase mohli ten koloběh rozjet. Začíná podzim, doma vás to už nebaví, všichni odejdou do práce – ještě že ji mají – a vás taková náplň práce jako uvařit, uklidit, vyprat až tak neuspokojuje. Manžel se na vás trochu mračí, asi je na vás naštvaný, že jste se rozhodla, jak jste se rozhodla a tím pádem zahodila možnou šanci, vždyť přece ten váš zdravotní stav není až tak hrozný.  Denně čtete inzeráty, okamžitě na ten, který vás oslovuje, voláte, abyste se vzápětí dozvěděli, že místo je již obsazeno. A najednou vás  zaujme titulek, jak si ministr práce a sociálních věcí posvítí na nemocné a jak připraví změny, které by vedly ke zvýšení pracovní morálky. A ještě s úsměvem dodá, jak nezaměstnanost klesá. Máte brečet nebo se smát?

 

 

Zdravím,  

Reklama