Zase je pondělí a my s mrmláním míříme do práce či do školy. Dokážeme si v takové situaci vůbec představit, že škola může být radostí, ba i požehnáním? Že vzdělání může pro někoho znamenat jedinou naději na lepší živobytí v zemi, kde je nezaměstnanost 70 %? A že v samotné škole, často vzdálené několik kilometrů pěší chůze, je každá učební pomůcka malým zázrakem?

Některé školy, třeba ty v oblasti Kauti, kde se na zlepšení závlahového systému podílejí dobrovolníci pod záštitou občanského sdružení Centrum Narovinu, mají štěstí: dostává se jim totiž dostatečných zásob pitné vody. Elektřina zůstává naopak často jen divokým snem. Tedy žádné počítače či interaktivní tabule, na které jsou naše děti zvyklé. Uvěřily by vůbec tomu, že obyčejná tabule a kus křídy je mohou nahradit? Různé dílny, vybavené pomůckami, najdete možná na středních školách, spíše ale až na vyšších odborných. A i když u nás jsou školní jídelny cílem mnoha vtipů, jsou oblasti, kde jejich existence umožňuje dětem nebýt i několik dní v kuse o hladu.

kena

I za takových podmínek, respektive hlavně v nich, je jakékoli vzdělání v Africe obrovskou výhodou. Důležitá je zvláště znalost angličtiny a svahilštiny, neboť v zemi, kde má každý z více než 40 kmenů svůj vlastní jazyk, kterým se mluví v rodinách, komunikují úřady jen anglicky a svahilsky a pro sehnání každé lepší práce jsou tyto řeči naprosto nezbytné.

Disciplína především

Materiální zabezpečení přesto není tím hlavním rozdílem mezi školami v Čechách a v Keni. „U nich vládnou mnohem konzervativnější společenské vztahy, třeba mezi muži a ženami... a to se odráží i ve školní výuce. Velký důraz se tu klade na disciplínu, neboť rodiče i učitelé věří, že bez ní se děti neprosadí. Přitom ovšem potlačují diskuzi i rozvoj vlastní osobnosti. Fyzické tresty nejen za nekázeň, ale i za špatné odpovědi, nejsou výjimkou,“ přibližuje Dana Feminová, předsedkyně Centra Narovinu, která se do keňských škol již několikrát sama vypravila.

kena

Centrum Narovinu proto vystavělo vlastní školu na tzv. Ostrově naděje, což je komunitní centrum na Rusinga Island ve Viktoriině jezeře, které pomáhá zlepšit život více než deseti tisícům obyvatel. A organizačně zajišťuje i další školy. „V našich školách se snažíme všechny nedostatky keňského vzdělávacího systému odbourat. Používání rákosky a fyzických trestů jsme nekompromisně zakázali. Děti se u nás nebojí diskutovat či udělat chybu, mají lepší výsledky... Osvědčila se nám také učební metoda Montessori, kterou praktikujeme v mateřské školce na Ostrově naděje. V té je učitel dítěti spíše rádcem a průvodcem než vyloženě autoritou. Pracuje s pochvalou a chyba se bere jako zdroj poučení, nikoli důvod k trestu.“ Tento přístup je ovšem někdy tváří v tvář rozdílné mentalitě místních lidí opravdu těžké prosadit. „Stále se nám stává, že rodiče, zvláště otcové, děti z našich škol odhlašují, protože ty se i doma přestávají bát sdělit svůj názor a třeba vytknout otci hrubé chování vůči matce. Velmi nás to mrzí, ale věříme, že v konečném důsledku se nám podaří změnit třeba i vnímání těchto problémů v komunitě k lepšímu,“ dodává Feminová.

kena

Česko-keňské partnerství

Velkou vzpruhou pro podporované keňské školy, která ale přináší radost a poučení na obou stranách, je partnerství se školami českými. Mezi ně patří například ZŠ Pouchov z Hradce Králové, ZŠ Odolena Voda, či ZŠ Dolní Rožínka. Spolupráce probíhá většinou na úrovni dopisování: děti z obou zemí si vyměňují zkušenosti ze svého každodenního života a poznávají tak jinou kulturu. České děti pak pro své keňské protějšky vyrábí i školní pomůcky (např. malovanou abecedu), které se v Africe setkávají s velkým úspěchem. Výjimkou také není kolektivní „adopce na dálku“, kdy se česká třída složí na podporu vzdělání konkrétního keňského kamaráda. A třeba dětem v ZŠ Pouchov nestačilo ani to a v roce 2009 se za svým „adoptovaným“ chlapcem spolu s angličtinářkou Evou Humlovou vydaly.

kena

„Přivítání bylo opravdu velkolepé. Těžko se to popisuje, ale nejednomu z nás vhrkly do očí slzy štěstí a dojetí. Když jsme přijížděli, místní ženy se s výskotem zvedly a vítaly nás zpěvem a tancem, to bylo neskutečné. Děti ze školy zrovna měly přestávku, tak byly venku a také se hned šly podívat, co se děje. Když jsme vystoupili, stále zpívaly, tančily, objímaly nás a potřásaly si s námi rukama,“ vzpomíná Humlová a přidává svou zkušenost s navštívenou školou, která spojuje tradiční prvky keňského vzdělávacího systému se snahami Centra Narovinu: „Ve třídách tam vládne naprostá kázeň, i když je v nich třeba sto dětí. U nás takové kolikrát nedosáhnete ani s dvaceti. Všichni odpovídali společně, když je učitel pobídnul. Co se mi rozhodně moc líbilo, bylo, že vždy když někdo správně odpověděl na otázku, učitel pobídl děti, aby tomu dotyčnému zatleskaly. To je moc hezké a myslím, že hodně motivující.“

kena

Děti poté vytvořily sérii prezentací, se kterou objely české školy a přednášely svým vrstevníkům o tom, jaký je život a vzdělání v Africe. Podobné programy nabízí i Centrum Narovinu, jehož koordinátoři pořádají pro školy různé africké dny.

„Školám nabízíme několik programů od hodinové přednášky po celodenní sérii workshopů. Doufáme, že se nám podaří nadchnout co nejvíce mladých lidí pro ideu partnerství a pomoci napříč světem, a že si české děti najdou kamarády nejen ve své škole, ale i v některé z těch keňských,“ uzavírá Dana Feminová.

kena

Chcete o tom, jaké je to být školákem v Keni, vědět víc? Máte chuť pomoci? Navštivte www.adopceafrika.cz a najděte si svého keňského kamaráda!

Zároveň se můžete i vy stát součástí projektu „Ostrov naděje“! Na www.centrumnarovinu.cz naleznete více informací o možnostech sponzorství, materiální podpory či dobrovolnické iniciativy.

kena

Reklama