Zdravím redakci a ženy-in,
před pár dny jsem tu psala o své první hodině s trenérem v posilovně. Některé mě žádaly o pokračování, tak tady ho mají. :)

Takže dneska mě čeká další hodina s trenérem. Koupila jsem si nové fitness tílko, mám pocit, že báječně schová bříško a vypadám v něm tak nějak štíhlejší. Vím, že bych si ho měla dopřát za odměnu až tak po 20 lekcích, až budou znát výsledky, ale když ten trenér je tak pěknej. :)
Takže se řítím do fitka, trochu nestíhám, protože mi bus a následně metro ujely před nosem. Venku je docela kosa, a jak se nabalená valím, tak funím jako lokomotiva a zase pěkně rudnu. Paráda, zase bude trenér vysmátej, jak jsem pěkně červeňoučká. Na druhou stranu můžu vynechat zahřívání a hned skočit na věc, ehm, teda na stroje. :) Abych nebyla za trubku, co zakopává a ještě chodí pozdě, beru to zadním vchodem, je to blíž.
Ale ouha, k zadnímu vchodu vedou pěkně strmé schody. Shodu okolností vlivem jemného deště a mrazu se proměnily v bezva klouzačku. Jak jsem v rozběhu, nestíhám zpomalit, jeden schod, druhý a bum a letííím. Co letím, přímo svištím po zadku dolů a pak následuje tvrdý dopad. Křup, v kotníku nehezky křuplo, až se mi zatmělo před očima. No paráda, to mi ještě scházelo, nejenom že přijdu pozdě a rudá, ale ještě budu pajdat. Naivně jsem si myslela, že to bude jenom chvíli trochu bolet a nějak to rozchodím. Já holka bláhová... marně se pokouším vstát, noha urputně protestuje bodavou bolestí. Slzy se mi hrnou do obličeje a zrovna jako na potvoru nikde nikdo. No jo, když já si musím šikula zrovínka vybrat zadní vchod. Tak a co teď, volat sanitku? Nejsem přece v ohrožení života, a nebo jo? Dřepím na schodech, bulím a nemůžu se rozhodnout, kam zavolat. Přátelé jsou daleko, sanita se mi zdá přehnaná.

"Á helemese, slečinka se opozdila, právě se vám chystám volat a vy se mi tu válíte, nebylo by to vevnitř teplejší?" ozve se nade mnou hlas a smích, no koho jiného než mého trenéra. Zvednu uslzené oči a jeho smích rázem ustal. Pomalu vzlykavě ze sebe soukám, jak že jsem se do té šlamastyky dostala.
Trenér na nic nečeká, zvedá mě do náruče, páni, on mě unese mých skoro 70 kilo živé váhy (no teď spíš polomrtvé )?! V noze mi škube, a tak jen napolo vnímám, jak mi říká, že má někde auto a že mě odveze. Pamatuju si ještě, jak mě nakládá, a pak nastala tma.

Když se konečně zase rozsvítilo, mlhavě vidím kolem sebe něco bílého a vnímám stisk něčí ruky. Zaostřuji, aha! Takže jsem v nemocnici. Nožku zdobí parádní sádra a na ruce mi visí můj trenér. Zvláštní, minule jsem si nevšimla, že má krásně modré oči, asi proto, že jsem pořád sledovala tu lištu a studem pozorovala spíš podlahu. Pomněnkovýma očima se na mě teď culí a blekotá něco o tom, jak mi je. Najednou už mi nepřipadá tak suverénní jako ve fitku. Jsem trochu pomlácená a až na tu nohu, je to jinak dobrý. Sádru budu mít šest týdnů, to se dovídám od doktora, co se na mě přišel juknout. Prý za pár dní dostanu sádru chodicí a berle a budu moct domů, jen jestli se o mě můj přítel bude starat, a mrká na trenéra. Ani nestačím vyhrknout, že tohle není můj přítel, a doktor mizí.

Oba jsem se s trenérem na sebe podívali a pak jsme se začali smát, no já v rámci možností, abych necukala svým pomláceným tělem. Navrhujeme si tykání a pak si asi dvě hodiny povídáme a smějeme se, než Tomáše (tak se ten trenér jmenuje) přišla vyhodit sestřička, že už je dost pozdě. Tomáš na mě mrká, šeptá mi do ucha, že se zítra staví a přinese mi nějaký věci, a pak mi nesměle vlepí pusu na čelo a vypaří se. Uf, tak to bychom měli... Už aby bylo zítra, že jo... :)

P.S.: Milé ženy-in, trochu jsem popustila uzdu fantazii, a tak celá tahle historka je vymyšlená. No na Vánoce se snad může všechno, ne? Jinak další hodina proběhla normálně bez trapasů a osobního trenéra můžu skvěle doporučit. :)

oalison
Milá oalison,
to jste snad neměla ani prozrazovat. Mohli jsme tady mít skvělou romantickou web-novelu na pokračování.
Posílám 700 bodů

Reklama