Žena-in je právě jen o rok mladší než moje dcera. Deset let je už velice pěkné číslo. Jen nevím, jestli by se vůbec jednomu člověku povedlo tak dlouho vymýšlet nové věci...

Osobně usedám za klávesnici na ženě-in den co den už, nebo spíš teprve, dva roky.

O svém prvním článku, který jsem tehdy posílala šéfredaktorce Markétě Breníkové, jsem byla přesvědčena, že je to totální úlet a že mi to nejen vrátí, ale připíše něco v tom smyslu, ať se jdu raději zabývat prodejem párků v rohlíku a zapomenu psát.

Byl to článek o svatbě pana Paroubka. :-)

Od té doby uběhlo hodně času, a když tak nad tím přemýšlím, bude to něco kolem pěti set článků. To je nářez!

Naštěstí mám pořád pocit, že ještě stále „JE O ČEM“.

Vy sami se často ptáte, kde člověk, který se takhle intenzivně zabývá psaním, bere pořád nápady, o čem se rozhovořit. Odpověď – v drtivé většině vlastně od vás a je to taková napínavá loterie.

Jak vypadá pracovní den redaktora Ženy-in?

Jak u koho...

 

Jakub D. KočíKuba

Na témata má notýsek. Když píše, píše. Nerad si nosí práci domů, takže večer má poklidný. Na napsaný článek většinou už nemyslí - hotovo, jedeme dál! Na otázku, jestli si připadá normální, opověděl: Normální? Cože to?

Eva SoukupováEvička

Témata si píšu třeba na papírek, když mě zrovna něco napadne, pokud není papír po ruce, tak aspoň do mobilu, a pak je hromadně přepisuju do wordu. Při psaní sedím a píšu a někdy jím a občas i něco piju. Nad tématy přemýšlím spíš až ráno cestou ve vlaku, takže se mi večer usíná docela dobře. Nad už napsaným článkem přemýšlím zřídka, jenom pokud to téma bylo třeba zajímavé, tak o tom diskutuju doma. A normální si vcelku připadám.

A já? Ještě nejsem blázen, pane doktore!

  • O půlnoci dopíšu horoskopy.  
  • V posteli sním buchtu s horkým mlékem.
  • Změnami poloh se další hodinu snažím umlátit v posteli do bezvědomí a přestat konečně myslet na to, co budu zítra psát, na to, co už jsem napsala, a podobně.
  • Intenzivně myslím na to, že už nechci myslet.
  • Další buchty, časopis, kniha, televize…
  • Vstanu a několik dlouhých minut zírám z okna.
  • Často to nepomůže.
  • Často je důvodem početná tmavá rodina přímo naproti, která nemajíc okenní tabulky a problém s ranní směnou do kuropění přes zesilovač produkuje vlastní folklor.
  • Když jsem se například naposledy snažila vypnout a nepřemýšlet, jak podat co nejlépe Versaceho životní příběh, v půl třetí ráno jsem plela skalku. S kulturním doprovodem.
  • Místo nepřemýšlení vymyslím další dvě témata.
  • Logicky mám ráno v devět pocit, že jsem nespala, jen mrkla.

Koš na ploše nesmrdí

koKdybych měla spočítat články, které jsem nedopsala, bylo by jich hodně.

Pravidelně se stává, že to, co mi v noci připadalo skvělé, vyhodnotím záhy jako blbost, která by nikoho nezajímala.

Zhusta během psaní přijdu na to, že když to trochu přepracuji, změním anotaci a vlastně i název a tak trochu i celé téma, bude to přesně ono.

Mnoho článků ale končí špatně.

No, ještě že obsah koše na ploše není cítit.

Nevynáším ho totiž, neb jsem vetešník a zastánce modelu „Co kdyby se to někdy hodilo“. :-))

Bez mobilu se nehnu

clS mobilem chodím i na záchod. Vůbec nejde o to, že bych se obávala ztracených hovorů.

Je to proto, že všechny nápady a témata a vůbec všechno, co by se dalo napsat, si okamžitě píšu do konceptů v podobě hesla.

Výhrou je, když později dokážu specifikovat shluk samohlásek, které jsem v rychlosti naťukala.

Mé okolí je svaté.

Představte si, že máte kamarádku, která vám během rozhovoru najednou vytáhne mobil a se slovy „Ty vole, to je na článek!“ začne hystericky cosi naťukávat.  

Od té chvíle se dívá skrz vás kamsi do zdi, zatímco vy jí líčíte anabázi s depilačním krémem.

Ona už ale neposlouchá, zastavila se na vaší bezvýznamné poznámce.

„Posloucháš mě vůbec?“

…tupě zírá…

„Hele, tak posloucháš?“

„Ježiš jasně, sorry. Člověče, kdyby se změnil zemskej magnetizmus, to by pak živočichové, co migrujou, byli docela v háji, viď?“

 „Hmm, dobře. No, tak vzhledem k tomu, že mají v mozku nějaký přepínátka, který přímo souvisí se zemským magnetickým polem, tak by z toho asi byli zmatený. No a chceš ještě řešit moje chlupatý nohy, nebo přejdeme rovnou na ptáky?“

Někdy si uvědomuji, že jsem asi už lehce retardovaná, a o to víc jsem vděčná za tolerantní kamarády, velkorysého partnera a chápavé rodinné příslušníky.

Mučivý siroteček

Možná vás bude i zajímat, že ty články, které stojí nejvíc energie, kterými se jeden doslova mučí a stráví u nich celý den, obtelefonuje kdejakou instituci, rdousí odborníky a podobně, vás ve finále nejméně zajímají.

A naopak.  

Člověk v dobré víře něco napíše a následně ho atakuje brutální potřeba to okamžitě smazat.

A vida! Ono to má úspěch!

Je to taková loterie. Takové napínavé, každodenní drama. Je to ale současně i droga, která je s každým čteným článkem, s každou pozitivní reakcí, s každým oceněním návykovější.

Ano, do jisté míry jsem nemocná svým povoláním a můj pohled se zpravidla nepřítomně ubírá kamsi do dáli. Co ale potom taková uroložka a její pohledy, že?

Reklama