Co přesně je separační úzkost a jak se projevuje?
Na začátku je důležité upozornit, že se jedná o zcela fyziologický jev. Separační úzkost by se nejlépe dala popsat jako strach dítěte z odloučení od matky. Jak již název napovídá, projevuje se nejčastěji úzkostí, pláčem a někdy až agresivními projevy neverbálního charakteru.

V jakém věku se objevuje a kdy končí?
Poprvé se nejčastěji objevuje kolem osmého měsíce věku kojence. V některých případech odezní po několika týdnech, jindy trvá do konce měsíce, a někdy se vrací v určitých etapách. Může se objevovat ještě v batolecím či předškolním věku, nejčastěji při nástupu do mateřské školy.

Objeví se separační úzkost u každého dítěte?
Dalo by se říci, že se objevuje u každého dítěte. Je však důležité podotknout, že se velmi liší ve své intenzitě prožívání a projevů v chování. Vše je podmíněno především charakterovými vlastnostmi osobnosti dítěte a vztahem mezi ním a matkou. Čím jistější vazba je mezi nimi, tím menší projevy separační úzkosti pozorujeme.

Lze separační úzkosti nějak předejít?
Obecně se doporučuje dítě na odloučení od matky postupně připravovat. Prodlužovat intervaly, dodržovat určité rituály při odchodu (loučení) a dodržovat slíbený čas návratu (např. u dětí v MŠ). Každopádně pokud dítě prochází tímto složitým obdobím, je důležité věnovat mu co nejvíce času, pozornosti, pochopení, fyzického kontaktu a lásky. Maminka by měla být prostředníkem, který dítěti pomáhá při kontaktu s jinými lidmi a v neznámém prostředí. Neměla by dítě izolovat od společnosti. Nechat mu volný prostor pro poznávání nového.

Je vhodné snažit se separační úzkost dítěte nějak potlačit?
Potlačování separační úzkosti není vhodné. Jedná se o zcela přirozený vývojový proces, který každé dítě prožívá individuálně. Je třeba mnoho trpělivosti a empatie.

Jak by se tedy měla maminka zachovat, když bez ní dítě odmítá být?
Jak jsem již uvedla, je třeba, aby se maminka snažila dítě postupně zvykat si na nové prostředí, jiné osoby a její nepřítomnost. Někdy je to pro maminky náročnější než pro děti. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Ale co když při tom miminko pláče a protestuje? Je chybou nechat ho i přes to o samotě? Můžeme tím miminku nějak psychicky ublížit?
Existují jisté teorie tzv. řízeného pláče s prodlužováním intervalů. Nejsem však zastáncem tohoto přístupu. Netvrdím, že je nutné, aby maminka při každém „zafňukání děťátka“ ihned reagovala. Nechávat ho však v takové situaci samotné není dobré. Miminko takto ztrácí jistotu a jeho psychice to neprospívá. Myslím si, že každá maminka je obdařena jistou mírou intuice, a měla by se dle ní řídit. Jednat tak, jak to cítí, a nenechat se ovlivnit často neopodstatněnými radami druhých.

Je možné miminko nějak rozmazlit tím, že maminka zůstane neustále v jeho blízkosti, pokud to vyžaduje?
Naopak! Pokud maminka dokáže adekvátně reagovat na potřeby dítěte, pomůže tím mezi nimi vytvořit jistou vazbu. Dítě, které má dostatek péče a lásky, se daleko lépe dále socializuje. Lépe utváří nové vztahy a je sebevědomější. Například se lépe adaptuje na nové prostředí v mateřské škole.

Lucie Kalafutová je certifikovanou laktační poradkyní, členkou Laktační ligy ČR při Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze a spolupracuje s magazínem Psychologie.cz. Mimo to je maminkou tří malých dětí.

Čtěte také:

Reklama