Bulvár

Jak vyrostl čajovník? Z utrhnutých očních víček!

Japonská kultura prý sama nic nevytvořila, jen přejímala cizí vlivy. Pokud by tomu tak bylo, převzaté zvyky a kulturní hodnoty dovedli Japonci k naprosté dokonalosti. Ta svým vzorům dnes slouží jako zdroj inspirace. To platí i o čaji, který se do Japonska dostal spolu s buddhismem zhruba v 6. století.

První čajovník prý vyrostl z utržených očních víček
Ve východní Asii se vypráví legenda o zakladateli zenového buddhismu Bódhidharmovi, jeho dlouhých meditacích, o tom, jak si ve vzteku nad tím, že usnul, utrhl oční víčka, ze kterých vyrašily první keře čajovníku. Pověst je nejpopulárnější v Japonsku. Přestože tradice popisuje světce jako divého zarostlého chlapíka se široce rozevřenýma pronikavýma očima, v Japonsku bývá často zobrazován v podobě kulovité, trochu legrační figurky - Darumy, protože mu prý po devíti letech úporných meditací úplně zakrněly ruce a nohy.

Bódhidharmovi Japonci za čaj skutečně vděčí, ačkoliv jinak, než říká legenda. Na studijních cestách do Číny se japonští vzdělanci setkávali s čajem především ve čchanových (zenových) klášterech. Tamní mniši čaj používali nejen na povzbuzení těla i mysli během dlouhých meditací, ale také ho z jedné misky rituálně popíjeli před obrazem Bódhidharmy. Z toho se vyvinula jedna z nejdůležitějších japonských estetických hodnot - čajový rituál čanoju.

Výchozím principem zenu je poznání, že neexistuje způsob, jak vysvětlit, co zen vlastně znamená. Protože dějiny čajového rituálu začínají v zenových klášterech a jsou tímto učením silně ovlivněny, má zen v příběhu čaje jednu z hlavních rolí.

Zenový buddhismus i kult čaje spojuje neustálá snaha po prostotě, pro pochopení všech zákonitostí přírody a následného dosažení duševní i tělesné vyrovnanosti a harmonie. Obřadná příprava plná hlubokého soustředění, natrpklá, svíravá, ale zároveň lahodná chuť čaje, jeho pití v družné společnosti lidí, mezi nimiž v té chvíli neexistují společenské rozdíly, hluboké niterné potěšení z prosté krásy čajového náčiní - to vše navozuje atmosféru klidu a vnitřního vyrovnání i pocitu sounáležitosti s přírodou a celým vesmírem. V takové chvíli stačí jen málo a dojde k osvícení. Ne nadarmo se říká: "Zen i čaj jedno jsou." Čaj se stal věrným společníkem zenových mnichů a vzdělanců. Pronikl také na císařský dvůr, oblíbila si ho vojenská i dvorská šlechta.

K rozšíření čaje mezi všechny vrstvy japonské společnosti došlo až ve čtrnáctém století. Jednalo se o tzv. čaj šlehaný - japonsky mačča, což jsou velmi jemně namleté lístky toho nejvybranějšího zeleného čaje. Mačča, která vypadá jako jasně zelený pudr, se spařuje v misce a za pomoci bambusové metličky se rozšlehává, až vzniká hustý zelený pěnivý nápoj. Tak jako mnoho jiných dovedností a zvyků, byla znalost výroby čaje mačča importována z Číny. Dnes se však tento velejemný čajový prášek produkuje a pije téměř
výhradně jen v Japonsku.

Od bujaré zábavy k prvním čajovnám
Ve čtyřicátých letech čtrnáctého století se čajová shromáždění stala velmi vyhledávanou módní záležitostí. Nevídanému zájmu se mezi samuraji těšily čajové turnaje nazývané čajoriai nebo také tóča, při kterých se po čínském vzoru soutěžilo o to, kdo podle chuti a vůně rozpozná, z jakých plantáží pocházejí podávané čaje. Na vítěze se uzavíraly vysoké sázky. Hrálo se o šperky, vzácný čínský porcelán, nejjemnější hedvábí... Setkání často vyústila v nákladné hostiny spojené s bezuzdnými pitkami, při nichž však proudem netekl šlehaný čaj, ale rýžové víno saké. K dovršení bujaré zábavy se metaly kostky o tak vysoké sázky, že docházelo k ožebračení celých rodin.

Místnosti, ve kterých se čajové turnaje odehrávaly, měly stěny potaženy drahocennými látkami a bývaly vyzdobeny nádhernými uměleckými a řemeslnými předměty a výrobky dovezenými z Číny. Říkalo se jim karamono. Jednalo se především o věci sloužící k přípravě a pití šlehaného čaje, keramiku, porcelán, ale také o tušové krajinomalby či kaligrafie.

I buddhističtí mniši si zdobili místnost určenou k přípravě a pití čaje čínskými uměleckými předměty, jež se později staly nezbytnou součástí klasické čajové ceremonie. V souladu se svým učením tak činili se střídmostí a prostou elegancí. Do speciálního výklenku - tokonomy, zavěsili tušovou malbu či kaligrafii, do skvostných sungských váz vkusně naaranžovali květiny. K poctě patriarchů zenu ve vykuřovadlu zapálili vonné tyčinky.

Je nutno podotknout, že pravzorem interiérů určených k čajování i vybavení čajových domků, které se průběhem dalších let začaly budovat, se staly právě síně zenových klášterů. Tedy prostor, jenž v duchu zavedených tradic není ani modlitebnou, ani poutním místem, ale spíše studovnou, místem určeným k meditacím, disputacím a čajovým obřadům.

Pití čaje se rozšířilo i mezi prostými lidmi. Obchodníci a měšťané se čajovým obřadem snažili přiblížit aristokracii, rolníci zvyku pít čaj využili k přátelským setkáním a schůzkám. Na sklonku 14. století se začaly objevovat veřejné čajovny a pouliční prodavači nabízeli čaj na tržištích, u svatyň i chrámů. Čaj natrvalo vstoupil do života všech Japonců.

Zdroj: Koktejl

   
13.03.2006 - Společnost - autor: Míra Šindrbalová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] femme [*]

    utržená oční víčka???????????

    superkarma: 0 13.03.2006, 19:30:53
  2. avatar
    [2] Vivian [*]

    Utržená oční víčka, ouvej Radši mi ani neříkejte, z čeho pochází kafe

    superkarma: 0 13.03.2006, 12:33:24
  3. avatar
    [1] átéčko [*]

    Vy jste opravdu ranaři,- ode zdi ke zdi. Minule článek, že po třech minutách by se člověk málem bál pozřít čaj . Teď zase článek pro opravdové znalce! Ale tenhle je už opravdu lepší! Díky

    superkarma: 0 13.03.2006, 12:13:37

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme