Dobré ráno, milé ženy-in,

jako dítko školou povinné jsem byla pěkné číslo a naši i učitelé si se mnou asi opravdu užili. Všechno začalo mým nástupem na Gymnázium, kdy jsem z vesnické školy postoupila do města plného nástrah, světem ošlehaných holek a kluků, a v neposlední řadě hlavně daleko od domova a rodičů. Našla jsem si kamarádku, se kterou jsme si okamžitě padly do oka a začala  bouřlivá éra našeho čtyřletého tažení studentským životem...

Razily jsme teorii, že život je příliš krátký a krásný na to, abychom jej trávily učením a  sezením v lavicích. Vždyt všude kolem bylo tolik možností, jak daleko příjemněji a užitečněji trávit pěkné slunečné dny... Stačilo ráno v šatně na sebe mrknout, během vteřiny vyhodnotit situaci a za pár minut jsme už seděly u školního lékaře s nejrůznějšími, po cestě vymyšlenými, chorobami. V jiném případě jsme už stopovaly auta směr Volnost a Svoboda a s dokonale nacvičenými podpisy svých rodičů, uváděly do omluvných listů vážné rodinné důvody...

Nemusím vám vykládat, jak to vypadalo s prospěchem. Byly jsme obě přirozeně inteligentní aspoň natolik, abychom 2 ročníky zvládly  alespoň s průměrnými známkami.
Kdybychom alespoň tu malou část, co jsme ve škole trávily, zvládly být milé a poslušné!!! Ale kdepak. Provokovaly jsme oblečením, chováním, psaly slohové práce na tehdy zapovězená témata (totalitní systém) a tím jsme na sebe jen upozorňovaly a zkoušely chatrné nervy pánů profesorů.

Takže ta pověstná rána osudu prostě musela jednou dopadnout: sedíme ve třídě, píšeme nějaké nudné zápisky, a vtom se rozezvučel školní rozhlas a pan ředitel hlásil zprávy o pololetním hodnocení. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem slyšela své jméno!!! Ale bylo to tak. Bez jakéhokoliv upozornění našeho třídního učitele nám navrhl za neomluvené hodiny a liknavé chování ředitelskou důtku a podmínečné vyloučení ze školy. K tomu dvě nedostatečné z matematiky a chemie... Seděly jsme jako opařené a v hlavě nám proběhlo minimálně sto nejhorších  reakcí, které nás za to budou čekat doma...


Spletla jsem se... byla to ta stá první a nejhorší....


Dopis o mém chování , prospěchu a ředitelské důtce už ležel na stole, když jsem otevřela dveře... Musím říct, že poprvé za ty roky mi došly argumenty a já dostala první a největší výprask ve svém životě...

A jak to dopadlo? Výprask mi pravděpodobně zachránil vzdělání. Zdárně jsme s kamarádkou rok poté odmaturovaly a společně vykročily vstříc tomu novému a nespoutanému, báječnému životu...


Krásný den přeje
Maši


Milá Maši,

ten výprask jsem prožívala s vámi. Zní to možná drasticky, no výprask je mnohokrát nejúčinnějším prostředkem, jak si uvědomit některé věci.

Historie výprasků byla asi taková, že rodiče tuto účinnou metodu přebrali od majitelů psů. Proto se v některých kruzích mluví o tzv. psí metodě. Přemýšlím vážně o tom, že o technologiích a účincích výprasků napíši.    

 

  školní průšvihy
aneb
Já jsem zlobila. Kdo víc?
Jaký nejhorší průšvih jste provedla ve škole?
Kdo koho zítra trumfne a dostane od nás kosmetiku?
Nečekejte a pište už nyní:
redakce@zena-in.cz

Reklama