Reklama

Otázku, jak si představuji ideálního chlapa, jsem dostala už několikrát. Od nich samotných. Když jsem jim svou představu řekla, byli překvapeni, že chci tak málo. Úsměv na rtech, který se odráží v očích. Nevěřili mi to. Stejně jako my ženy nevěříme, když muž řekne, že úplně stačí, když ideální žena je hodná, umí vařit a rozhodně nemusí vypadat jako modelka z časopisu.

Dochází tak k paradoxu, že jak ženy, tak muži se domnívají, že skutečnou pravdu „o ideálu“ si necháváme pro sebe. A tak sami v sobě přemítáme, co pro toho druhého je ideální a co nejvíce se snažíme tomu domnělému ideálu přiblížit. Co na tom, že při tom přizpůsobování ztrácíme originalitu, přestáváme být sami sebou?

„Byly doby, kdy jsem se snažil vyhovět dívčím potřebám a stát se ideálním chlapem. Velice rychle jsem ale pochopil, že ideální chlap je tak trochu mýtická příšerka - jako had, co létá, mění barvy, mluví lidskou řečí a rád nakupuje.“

To, co možná z našeho pohledu vypadá jako příšerná vada na kráse a charakteru, zamilovaný pohled vydává za ideál, který celý život hledal.

Ovšem s tím hledáním a věčným čekáním na ideál je to velmi ošemetné. To by mohlo vzít podobný konec jako v jedné staré bajce:

Kdysi dávno v jedné rybářské vesnici žil pohledný chlapec, který si usmyslel, že se ožení jen s ideální ženou. Když mu bylo dvacet, sbalil uzlík a vydal se do světa ji hledat. Všichni se mu smáli, že je to úplný nesmysl. On si jich ale nevšímal a šel. Desítky let o něm nikdo neslyšel, až jednou došel do vesnice vetchý stařec. Pár lidí si na něj vzpomnělo, tak se všichni seběhli a chtěli, aby jim vyprávěl o svých cestách a hlavně aby přiznal, že něco jako ideální žena neexistuje. Ale on zavrtěl hlavou a řekl: „Mýlíte se, ideální žena existuje a já ji po letech hledání opravdu našel!“ „A proč ses s ní neoženil?“

 „Nechtěla mě. Hledala ideálního muže.“

 

chlap