Otázku, jak si představuji ideálního chlapa, jsem dostala už několikrát. Od nich samotných. Když jsem jim svou představu řekla, byli překvapeni, že chci tak málo. Úsměv na rtech, který se odráží v očích. Nevěřili mi to. Stejně jako my ženy nevěříme, když muž řekne, že úplně stačí, když ideální žena je hodná, umí vařit a rozhodně nemusí vypadat jako modelka z časopisu.

Dochází tak k paradoxu, že jak ženy, tak muži se domnívají, že skutečnou pravdu „o ideálu“ si necháváme pro sebe. A tak sami v sobě přemítáme, co pro toho druhého je ideální a co nejvíce se snažíme tomu domnělému ideálu přiblížit. Co na tom, že při tom přizpůsobování ztrácíme originalitu, přestáváme být sami sebou?

„Byly doby, kdy jsem se snažil vyhovět dívčím potřebám a stát se ideálním chlapem. Velice rychle jsem ale pochopil, že ideální chlap je tak trochu mýtická příšerka - jako had, co létá, mění barvy, mluví lidskou řečí a rád nakupuje.“

To, co možná z našeho pohledu vypadá jako příšerná vada na kráse a charakteru, zamilovaný pohled vydává za ideál, který celý život hledal.

Ovšem s tím hledáním a věčným čekáním na ideál je to velmi ošemetné. To by mohlo vzít podobný konec jako v jedné staré bajce:

Kdysi dávno v jedné rybářské vesnici žil pohledný chlapec, který si usmyslel, že se ožení jen s ideální ženou. Když mu bylo dvacet, sbalil uzlík a vydal se do světa ji hledat. Všichni se mu smáli, že je to úplný nesmysl. On si jich ale nevšímal a šel. Desítky let o něm nikdo neslyšel, až jednou došel do vesnice vetchý stařec. Pár lidí si na něj vzpomnělo, tak se všichni seběhli a chtěli, aby jim vyprávěl o svých cestách a hlavně aby přiznal, že něco jako ideální žena neexistuje. Ale on zavrtěl hlavou a řekl: „Mýlíte se, ideální žena existuje a já ji po letech hledání opravdu našel!“ „A proč ses s ní neoženil?“

 „Nechtěla mě. Hledala ideálního muže.“

 

chlap

 

 

Reklama