Naše kolegyně je enfant terrible, tedy věčné dítě. Už jsme si na ni tak nějak zvykli, taky co nám zbylo, ale nově příchozí ji snášejí dost těžce, pokud vůbec.

Helenka je velice zvláštní, jemně řečeno. Má jedno dítě a žije s ním sama. Muži, kteří se o ni pokoušeli, vzali velice rychle do zaječích. Helenka se netají tím, že muži jsou dobří akorát tak do postele (což se mužům zřejmě líbí), a na to, aby financovali její dost přemrštěné potřeby v oblékání a kosmetice (což se mužům už asi moc nelíbí).
No dobře, ptáte se, proč sem taháme její osobní život, když s ní nežiji a chodím pouze do práce. Nu a v tom je právě jádro pudla. Nejen že musíme poslouchat její vyprávění o tom, jak je Vašek báječný a za týden pro změnu, jak je sobecký a nemožný, takže poletí, ale její nezdrženlivé chování, kdy chce mít vše, co kde vidí, se promítá i do pracovních vztahů.

Uvedu příklad: kolega si přinese svačinu. Bagetu s debrecínkou a k tomu čerstvou zeleninu. Dá si ji v plastové krabici do lednice. Helenka zavětří, krabici otevře a kolegu ujistí, že jestli její dcera něco miluje, tak je to právě a zrovínka bageta s debrecínkou a zelenina a že dnes musí být Helenka v práci jako na potvoru déle, a to přece kolega, taky otec dítěte, snad pochopí, že Helenka nebude mít čas jít do Večerky a hrabat se večer se svačinou pro dceru? Takže je snad každému jasné, že bude nejlepší, když si kolegovu svačinu vezme večer domů a ráno ji přibalí dceři do aktovky?

Jestli vám to připadá absurdní, budu pokračovat. Helenka chodí denně do práce okolo obchodu s oblečením. A pokaždé jí padne do oka nějaká ta maličkůstka. Takže postupně v pracovní době obvolává své bývalé milence, aby jim zvěstovala, co že to viděla a bez čeho že se to neobejde. Když se nad ní žádný neustrne a hadřík jí nekoupí, tak to zkouší u nás. Jestli bychom jí nepůjčili pár set korun, protože jakmile tenhle kousek oblečení vyprodají, tak to bude její smrt, protože zrovna tenhle svetřík potřebuje a bez něj to prostě nepůjde...

Ti, co přijdou do práce jako noví, se snadno nechají zviklat a půjčí Helence třeba peníze na doplatek léku pro její dceru. My ostatní víme, že to nešlo na léky, ale že si za to Helenka koupila parfém. Prostě mu neodolala a ještě k tomu se někomu z nás svěřila. Peníze prý vrátí, až je bude mít. Problém je v tom, že ona je má málokdy. Nebo je má alespoň málokdy na to, aby vyrovnala staré dluhy.

Co byste s tím dělali? Je to malichernost, nebo zásadní věc? Na její obranu musím říci, že je pracovitá, úslužná, vyslechne vás, kdykoli máte bolístku na duši. V práci zůstává déle, domů moc nepospíchá, dokonce se snaží i pomoci.
Ale ten její nezdrženlivý a nezodpovědný přístup k ostatním, kteří jsou pro ni často jen nástrojem uspokojování jejích choutek, to leckoho vytáčí. Pokud jde třeba o svačinu v lednici nebo o nějakou tu kancelářskou pomůcku, co si půjčí a nevrátí, budiž. Nad tím mávneme všichni rukou, jen aby byl klid a nemuseli jsme poslouchat, jak je k ní svět zlý a macešský, že chlapi jsou sobci a ostatní lidi nespolehliví egoisti.
Ale jak jí vysvětlit, že jí prostě na parfém půjčit nemůžeme a hlavně už NECHCEME? A jak hlavně zařídit, aby nezačala fňukat a stěžovat si, kudy chodí? Je vůbec možné, aby si někdo po čtyřicítce nedokázal uvědomit důsledky svého chování?  

Poznámka: Jména a jisté drobnosti v příběhu byly s ohledem na aktéry raději maličko pozměněny, jádro však zůstává stejné.

 
Reklama