Na svoji tchyni nedala dopustit. Byla její kamarádkou a důvěrnicí. Po rozvodu se ale něco pokazilo a jejich vztahy ochladly. Tchyně totiž měnila názor a zastává se syna, který neplatí alimenty.

zena

Svoji tchyni jsem tak nikdy nenazývala. Vždycky pro mě byla spíš kamarádkou, rádkyní a vrbou. Vždycky jsem za ní mohla přijít a vyplakat se jí na ramínku. Vždycky byla na mé straně, když jsme s exmanželem řešili nějaké problémy. A že jich nebylo málo, jste se mohly dočíst v mých článcích, tento hovoří za všechny Zabít, nebo se nechat zabít?

Chodila jsem k ní strašně ráda, dá se říct, že jsem si s ní rozuměla mnohem víc než s vlastní mámou.

Ale po rozvodu se to nějak zvrtlo a její vztah vůči mně značně ochladl. Je mi to líto a naše „babské“ dýchánky mi dost chybí. Ale najednou jako bychom k sobě ztratily cestu. Asi je to zákonité, ale už s ní nemůžu mluvit tak jako dřív. Naše společné téma, její syn, je najednou tabu a mně to připadá směšné, hloupé a licoměrné.

Přestože ví, jak se ke mně choval, jak mi ubližoval a ponižoval mě, najednou se ho zastává. Najednou ho lituje, že je chudáček a nemá na alimenty, jako bych já byla ta špatná, která ho do jeho bídné situace dostala.

Ačkoliv mi mockrát sama radila, ať se s ním rozvedu, teď to najednou nemůže přenést přes srdce. Že by se jí najednou zhroutily pofidérní ideály o manželství na život a na smrt?

Kam se poděla ta realisticky uvažující žena? Ta vtipná, energická dáma, která dokázala poradit, pofoukat bolístku a podívat se na věci objektivně?

Nemám jí to za zlé, bližší košile než kabát, ale proč se mám cítit provinile, že jsem nechtěla dál žít s jejím uzurpátorským synem?

Reklama