Reklama

Jak se v mozku zrodí nápad? Hudební motiv nebo básnická sloka? Matematický vzorec? Či snad dokonce filozofická myšlenka? Ani sami tvůrci nejsou s to objasnit tento proces. Prostě to přijde samo, tvrdí většina z nich.

Rafael: „Zdálo se mi to v krásném snu.“

Goethe: „Psal jsem to (Utrpení mladého Werthera) nějak podvědomě, jako náměsíčník, sám jsem se podivil, když jsem si je po sobě poprvé četl.“

Maupassant prý psal u stolu a náhle se rozletěly dveře a do pracovny vešel on sám, sedl si naproti sobě, položil hlavu do dlaní a začal sám sobě diktovat, co má psát. Když psaní ukončil a vstal, zjevení zmizelo.

Podobná svědectví nasvědčují tomu, že  tvůrčí akt probíhá v podvědomí a pak nastupuje okamžik osvícení, ovšem tomu často předcházejí léta, kdy zraje řešení určitého problému. Mnozí ho pak nacházejí ve snu.

Periodickou tabulku uviděl  Mendělejev ve spánku po úmorné práci, kdy se mnoho dní mořil s lístečky, kde měl vypsány prvky a nemohl přijít na to, jak je systematizovat.

Anglický romantický básník Colridge usnul při čtení svých cestovatelských zápisků a během asi tříhodinového snu se mu zdálo více než 200 veršů, které si po probuzení ihned zapsal.

Italskému houslistovi Tartinimu se ve snu zjevil ďábel, který mu zahrál úžasnou sonátu. Po procitnutí ji Tartini zapsal a nazval „Ďáblův trylek“.

Existují svědectví, že skladatel Skrjabin upadal vždycky do hysterických záchvatů a potom skládal.

Hector Berlioz tvrdil, že při zvucích některých hudebních děl se jeho duše vznáší, cítí jakousi nadpozemskou blaženost, zrychluje se mu puls, začíná se třást po celém těle, po chvíli se cítí být celý paralyzován, nevidí, špatně slyší, točí se mu hlava.

Walter Scott byl velmi těžce nemocen, když diktoval svůj román Ivanhoe. Když se uzdravil, nepamatoval si z toho všeho nic, jen hlavní myšlenku, která ho napadla ještě před onemocněním.

Často člověk dostává nápady ve stavu opilosti nebo pod vlivem jiných narkotik. Někteří tvůrci tyto prostředky užívali uvědoměle.

Skladatel Hoffmann mohl tvořit pouze, když byl opilý a dosahoval při tom geniální virtuozity. Nebyl však „obyčejný“ opilec, míchal si speciální směsi, o nichž věděl, že vyvolají „záchvat tvořivosti“.

Edgar Alan Poe představuje podobný případ – jeho neobvyklá díla jsou vlastně výsledkem alkoholických inspirací.

Již zmiňovaný Maupassant sám přiznává, že některé části jeho děl byly napsány pod vlivem drog. Při častých neuralgických potížích čichal éter a míval po něm různá vidění. (viz výše)

To, že talentovaní lidé bývají podivíni, není žádné tajemství. Proč ale  při své práci tropí z pohledu obyčejného člověka hlouposti, bývá nevysvětlitelnou záhadou.

Richard Wagner třeba rozkládal při skládání hudby po židlích a nábytku kousky barevného hedvábí a pravidelně  ho ohmatával.

Fridrich Schiller kladl při psaní na stůl shnilá jablka.

Victor Hugo nemohl pracovat, pokud před ním nestál jeho bronzový psík.

Petr Iljič Čajkovskij potřeboval k tvorbě absolutní ticho a Walter Scott zase naopak pracoval mezi dětmi, které si hlasitě hrály. Stejně tak i náš Antonín Dvořák, který nejčastěji skládal v kuchyni "za plného provozu". 

Charlotte Bronteová při psaní odbíhala do kuchyně škrábat brambory.

Emile Zola se přivazoval ke stolu.

Goethe musel psát jedině tužkou, protože skřípání pera a kaňky v něm ničily inspiraci..

Turgeněv se přiznal, že může psát jen tehdy, trpí-li nespavostí.

Aristoteles mohl tvořit jenom při chůzi, proto i se svými žáky vždy chodil a jeho škole se říkalo peripateticon (peripateo — procházím se).

Psychologové dělí génie na dva druhy: na ty „od Boha“ a génie „od sebe“. Géniové „od Boha“ projevují své schopnosti obvykle už v dětství a jejich pracovitost je spojena s neuvědomělými impulsy, které tvoří podstatu jejich psychiky. Takoví byli Mozart, Rafael, Puškin.

Géniové „od sebe“ se projevovali pomalu, někdy až v dospělosti. Takový byl třeba Lomonosov, van Gogh, Wagner (naučil se noty až ve 20 letech!). A někteří z takových v dětství a mládí dokonce působili spíše zaostale. Newton neuměl matematiku, o Darwinovi tvrdili, že je ostudou celé rodiny. A stačí si třeba připomenout, jak děsivé vysvědčení měl v primě malý Bohumil Hrabal. Géniové „od sebe“ mají jedno společné. Velkou touhu po poznání a úctyhodnou pracovitost.

Není vyloučena hypotéza, že z obyčejných lidí se staly geniální osobnosti na základě nějakého okamžiku v jejich životě, který v nich talent probudil. Historie zná i takové případy.

Tak třeba Makarius, metropolita moskevský, byl prý jako dítě velmi nemocný, neschopný studovat. Jednou mu kamarád rozbil kamenem hlavu a od té doby se v něm objevily nebývalé schopnosti, stal se významným představitelem ruské pravoslavné církve a spisovatelem. (poznámka autorky: prosím, nezkoušejte na svých dětech úmyslně).

Emil Zola v 19 letech onemocněl zápalem mozkových blan a sám se domníval, že překonaná nemoc změnila jeho mozek natolik, že vedla k rozvoji spisovatelského talentu.

Co tedy způsobuje, že se zrodí génius? Bůh? Práce? Kdo ví! Třeba i vy v sobě objevíte dosud nepoznaný talent.  

www.aif.ru