Nemyslím si, že by někdo přišel na spásné řešení, ale jde mi spíš o podělení se s tím, co se na mě nahrnulo, protože sama už to zvládám jen stěží.

Můj problém už jsem vlastně napsala v minulé větě. Sama a stěží. S přítelem jsme chodili čtyři roky, když jsme se rozhodli, že spolu chceme být pořád a vzali jsme se. Pořídili jsme si bydlení, hned jak jsme dostali hypotéku (dva roky po svatbě, já rok po škole, Petr dva roky po dokončení studia). A všechno bylo úžasné.

Nic nám nechybělo, práce byla fajn, vlastně to bylo takové pokračování studentského života, tíha bytí na nás pořád nedopadala. Pak jsme se rozhodli, že když je to tak fajn (po roce bezproblémového splácení hypotéky), že si pořídíme miminko. Dokonce s tím přišel on, já bych ho do toho ještě netlačila, do třicítky času dost, říkala jsem si. Měli jsme štěstí, nač jsme sáhli, zkrátka jsem otěhotněla bez potíží a prakticky hned, za což jsem děkovala Bohu.

Pořád všechno bylo skvělé. Kamarádky mi slzely na ramenou, že by daly cokoli za podobného chlapa. Já jsem se jen tetelila štěstím a blahem, věděla jsem, že mám obrovské štěstí, zvlášť když jsem viděla, jak krachují vztahy kolem nás, ale říkala jsem si, že někomu to musí vyjít, tak proč bychom to nebyli zrovna my.

Když se Klárka narodila, byla jsem ještě šťastnější než předtím. Myslím, že víc už to ani nikdy nebude. Petr ji také přijal s nadšením. Jenže to netrvalo dlouho. Dítě hodně změní režim i atmosféru domova. Zatímco mně to vyhovovalo (už jsem byla trošku unavená z bohatého společenského života, který jsme vedli), Petrovi to všechno začalo hodně brzy chybět. Bytí doma se mu začalo, jak řekla moje babička, brzy zajídat.

Najednou jsme se hádali – řeknete, že je to normální, ale nikdy předtím na mě nezvýšil hlas! Vždycky byl klidný a usměvavý, ale teď se to změnilo. Když na mě poprvé začal křičet, rozbrečela jsem se. Celou noc mě musel utěšovat, já zase malou, ta to vycítila taky... Nakonec jsme se dohodli na tom, že Petr bude chodit beze mě, aby se odreagoval. Já měla stejně s Klárkou spoustu práce, tak jsem to uvítala s tím, že nám to doma pročistí atmosféru.

První asi tři týdny to fungovalo, Petr se vracel v dobré náladičce a já doufala, že všechno se vyřešilo. Jenže z náladičky se stávala velmi rychle opilost. Tak jsem ho také neznala. Bylo to jen o víkendech, přes týden se choval jakoby nic, ale když vyrážel za kamarády, chodil domů docela silně pod obraz.

Když jsem si o tom chtěla po jednom takovém návratu promluvit, strašlivě mě seřval a sprostě mi nadával. Druhý den se mi omlouval, že to tak nemyslel, a já mu to uvěřila. Chtěla jsem mu to věřit. Když mi po dalším měsíci dal facku, něco bych si asi udělala, nebýt malé. O tu mi šlo hlavně. Jen aby ona byla v pořádku, aby měla oba rodiče, aby jí nic nechybělo. Snášela jsem to.

Pak se Petr začal vracet až druhý den odpoledne, a ani se nesnažil skrývat, že někoho má. Když jsem počkala, až bude klidný, a vysvětlila mu, že tudy cesta nevede, že to musíme nějak vyřešit, že můžeme zkusit poradnu nebo něco, co bude sám chtít, dlouho mlčel a mračil se.

Pak mi řekl, že se to vážně musí nějak vyřešit, vytáhl dva velké kufry a začal do nich dávat svoje věci. Stála jsem uprostřed místnosti jako solný sloup a sledovala, jak víc než osm let mého života, vlastně všechno, co jsem měla, mizí ve dvou pitomých kufrech.

Zabalil si pečlivě, pomalu a racionálně, a já tam jen stála a celou tu dlouhou dobu se nezmohla na slovo, dokud nezačala malá plakat. Snažila jsem se ji utišit, ale to už měl Petr sbaleno a vztekle řekl, že to vidím. Vytáhl klíče z kapsy a hodil mi je k nohám. Jsem zoufalá, jsme s Klárkou samy už druhý týden, bojím se to i zavolat domů rodičům. Nevím o něm nic, jen to, že se nastěhoval k nějaké svojí ruské kolegyni, která je asi o dva roky mladší než já. Mladší a nemá dítě.

Miluji ho stále i přes to všechno, jenže Klárka je teď to hlavní. Je jí půl roku a netuším, proč by měla trpět tím, jak se chová její tatínek. Poradíte mi, jak mám postupovat? Nějak klidně a bez velkých skandálů? Chci jen klid a pokoj. Modlím se denně za nás za všechny, ale nějak ztrácím svoji víru.

Reklama