V blízkosti našeho domu byly před časem dostavěny bezbariérové byty. Stále častěji v okolí svého bydliště potkávám jedince na vozíčkách a po několika zkušenostech s nimi jsem se o své postřehy rozhodla  s vámi podělit.

První, koho jsem si povšimla, byl mladík na vozíku, kterému jsem podržela dveře od domu, aby mohl projet. O tuto pomoc nežádal.
Jeho reakce nebyla příznivá, zřejmě jsem se unáhlila a on měl vjezd do domu spolu s odemčením dveří již nacvičen a zvládnut.
Od té doby jim nevyžádanou pomoc nenabízím, oni jsou a chtějí být samostatní. Možná bych v jejich situaci také chtěla být, ale kdo ví..

Ve stejném vchodě bydlí paní středního věku.
Jednou v zimě uvízla s vozíkem v menším rygolu, ze kterého se ale sama nemohla dostat. Byla jsem jí nejblíže a zaslechla její lamentování. Ano, bylo to zcela přirozené nadávání, při kterém si stěžovala na stav chodníku a...
"Sakra, já z toho blázince snad nevyjedu, haló, mladá paní, pojďte mi pomoct!" Zahalekala si na mě a já ji s úsměvem vytlačila na rovnou plochu.
"To jste hodná, já bych se nevyhrabala, vždyť jsem taky tlustá, to víte, nemůžu se hejbat a sem tam zaskočím na dortík...."
Byla vtipná a velice příjemná, její handicap, který jí před malým momentem znepříjemnil vycházku, ji už nezajímal. Povídala si se mnou, komunikovala s mou malou dcerou a byla  veselá.

Další z takto imobilních sousedů má i přes svou sobestačnost sebou vždy malého pomocníka.
Dle všeho je to jeho syn, kterého si otec vozíčkář vozí na klíně. 

Vyloženě zvesela si to spolu prohánějí po sídlišti a po obchodech, a pokud se někde vyskytne překážka, synek seskočí a situaci vyřeší. Například při vchodu do samoobsluhy je potřeba na chvíli odstranit branku s "kolotočem" pro zákazníky, aby tudy mohl projet invalidní vozík. Synek má odstranění překážky natrénované, se seskokem a konečným výskokem zpět tátovi na klín, mu vše zabere asi minutu. Pohled na ně bych přála každému. Je totiž velmi dojemný a nutí k zamyšlení.

Jak to ti lidé (včetně svých nejbližších) dělají, jak se dokáží takto úžasně přenést přes tuto krutou nepřízeň osudu?
Uchovají si optimismus a úsměv na tváři, vychovávají své děti a překonávají četné překážky.

Díky těmto lidem si člověk uvědomí spoustu věcí.
Samozřejmě nicotnost našich problému, proti těm jejich. Ale to už bylo mnohokráte řečeno a ať už je to jakkoliv pravda, tak nám tento fakt od našich problému nikterak nepomůže.

Při pohledu na vozíčkáře, kteří se často projíždějí pod mým balkonem mě často napadá, jak je třeba si v každé situaci zachovat čistý rozum. Pokud jsme schopni vyrovnat se se situací, a v tomto případě velmi vážným zdravotním problémem, můžeme prožít šťastný život. A nejenom to.

Navzdory celému světu můžeme své štěstí a pohodu kolem sebe šířit. 

Pokud máte své zkušenosti s vozíčkáři anebo svůj život na vozíku tráví některá z vás, zapojte se do diskuze.

Budeme o vás vědět víc a dozvíme se tak, jak to "chodí na vozíku".

   
Reklama