Cestování

Jak slaví Mexičané

Šestnáctého září 1810 dal mexický kněz Miguel Hidalgo impuls k zahájení povstání proti kolonizujícím Španělům. Během následujících let bylo mnoho hlav Mexičanů pro výstrahu nabodnuto na španělská kopí. I samotného Hidalga revoluční vlna odnesla a nikdo neví, o jaké skalisko jej rozbila. V roce 1824 se však každý, kdo statečnému knězi uvěřil a přidal se na jeho stranu, mohl radovat. Byla vyhlášena Mexická federativní republika a Španělé byli definitivně poraženi. Na paměť Hidalgovy odvahy se šestnácté září stalo státním svátkem a bylo nazváno Dnem nezávislosti Mexika. O téměř dvě stě let později jsme se připletli v Mexico City tomuto dni nevědomky do cesty.

Vstali jsme časně, hotel je ještě tichý. Bělovlasý recepční si bere náš klíč a dál sní na rozvrzané židli o ničem. Šerem rozkopaných ulic problikávají jen světla pekáren. Tím neuvěřitelným tichem dvacetimiliónového města škobrtáme „dobýt“ aztécký chrám.

Šedivé probouzení města

Před mříží zjišťujeme, že do otevření zbývá ještě pár minut. Z předchozích zkušeností s mexickou „dochvilností“ se uvelebujeme na cihlové zídce a pozorujeme okolí. Pouliční obchodníčci ospale vybalují deky a na dlažbě na ně vyrovnávají suvenýry. Tkané tašky a deky azurových barev, halenky z bílého plátna, lahve jiskřivé tequily a mezcalu, pletené košíky ze zelené trávy. Vedle svého zboží vypadají smutně a ošuntěle. Většina z nich jsou indiánky se svými dětmi. Ženy jsou oblečeny v tradičních tmavých sukních a opásány šálami, v nichž nosí na zádech své potomky. Brzy ráno sem vyjely z okolních vesniček a pokusí se zpeněžit, co rodina vyrobila. Prodávat proto musí i jejich malé děti.

Po půl hodině zůstává chrám stále nedobytý. Rezignovaně si jdeme sednout na kávu. Svou chutí připomíná bílou kávu ze školní jídelny, množstvím kofeinu rovněž. Servírka ani při obsluhování nespustí zrak z televize, kde právě končí díl věčné série jakési telenovely a začínají Akta X.

Město všech barev

Když kavárnu opustíme, máme pocit, že jsme vstoupili do jiného města. Na každičkém nerozkopaném metru chodníku stojí stánek s gyrosem, tortillami a chilli papričkami. Na ně jsou přilepeny grily s pečenými banány a stolky, kde se prodávají oranžové džusy nebo ledové koktejly. Ze všech směrů proudí hlučné skupinky Mexičanů. Mezi nimi se zkušeně proplétají muži i ženy s „prodejním pultem“ zavěšeným přímo na krku, u nichž je možné koupit cokoli. Silnice jsou ucpány dekami dalších prodejců. Jen uprostřed zůstávají cestičky vedoucí do centra. Na nich se slévají proudy lidí a šouravě „tečou“ na hlavní náměstí Mexika, Zocalo.

Těsně před vstupem čeká každého důkladná policejní prohlídka. Nikdo se však nestrká, nenadává, nechová se ke strážníkům povýšeně. Lidé se smějí, pokřikují na sebe a každou chvíli zasáhne něčí hlavu déšť barevných papírků. Tato neuvěřitelná proměna se nedotkla jen jednoho místa. Aztéci mají stále zavřeno. „Promiňte, nevíte, kdy bude otevřen chrám?“ útočíme na rozesmátého policistu. Zvážní, zamyslí se, podívá se na hodinky, pak do nebe a přesvědčeně praví: „Za deset minut. “ Po půl hodině čekání se přišourá ke dveřím stařeček. „Nepřišel hlídač,“ vysvětluje, „snad za deset minut. “

Na další mexickou desetiminutovku nám chybí síly. „Seňorita, seňor,“ vábí nás chlapík ze stánku s koktejly. Dostáváme hliněný džbánek se skvělou margaritou. Pomalu zapomínáme na neúspěch u aztéckých bran. Náhle se naše rozveselené tváře ocitnou v objektivu televizní kamery. „Ahoj, jak se vám tu líbí?“ ptá se ambiciózní mladá moderátorka. „Je to fajn, to je tady každou neděli?“přecházíme do angličtiny. „Ne, dnes slavíme Den nezávislosti Mexika.“ „Tak tohle určitě vystřihnou,“ napadne nás. Žena se však nevzdává: „Můžete pozdravit Mexičany a zvolat viva Mexico?“ Pro pár vteřin slávy cokoli: „Viva Mexico!“

Vzhledem k těmto novým souvislostem se začínáme více zajímat o své okolí. Na každém domě visí nesmlouvavě se tvářící podobizny revolučních vůdců Miguela Hidalga, Pancha Villy nebo Emiliana Zapaty. Za jejich portréty prosvítají plakáty s hvězdami amerických akčních filmů. Budovy jsou ověšeny girlandami v národních barvách, červené, zelené a bílé. Dívky si nechávají vplétat do copů barevné stužky v těchto barvách nebo se zdobí zářivými parukami. Rodiče nechávají fotografovat své dcery v zapůjčených národních krojích. Chlapci stříkají kolem barevnou pěnu. Jako cizinci se stáváme oblíbeným terčem jejich vtípků a brzy připomíná naše oblečení zbarvení papoušků.

Setkání dvou Madon

Na náměstí se předvádějí akrobaté v pruhovaných úborech, vedle nich se kouzelníci potí v cylindrech. V kroužku tančí podle bubínků indiáni s čelenkami, pomalovanými těly a vykřikují příběhy z období osvobozování Mexika. Rytmický zvuk bubnů se mísí s tradičními kytarovými tóny, z jiného místa se zase ozývá Madonino Frozen.

Od kostela se do této hudební změti přidává troubení na trubky a řinčení činelů. Zástupem zvědavců si razí cestu průvod, v jehož čele poskakují muži s upevněnými mužskými i ženskými postavami na ramenou. Dvakrát tak převyšují diváky a vypadají, jako by si sem odskočili z masopustní veselice. Za nimi již, ve vší vážnosti, dují do svých nástrojů trumpetisté a připravují tak důstojné entrée pro nosítka s černě oděnou soškou panny Marie. Lidé se křižují, někteří i poklekají, kněz kolem stříká svěcenou vodu. Nezávazné veselí oslav se vytrácí. Není divu, neboť devadesát pět procent Mexičanů jsou křesťané a plné kostely při bohoslužbách dokazují, že víru považují za důležitou součást svých životů.

Hry u stánků

Jakmile se průvod vrátí do chrámu, hluk trhu se rychle vrací zpět. Padáme do jeho tenat a zkoušíme usmlouvat dvě křiklavě barevné deky. První ceně se vysmějeme a zaútočíme obvyklou frází:“Nejsme Američané, ale studenti z Evropy.“ Po delším handrkování prodávající indiánka slevuje na třetinu původní ceny. „Ale to jenom proto, že jste studenti,“ ujišťuje nás vážně. Vzápětí se ale usměje:“Dnes se dobře prodává, přijelo hodně Američanů. “

Stmívá se. Mraky, které se po celý den koulejí po obloze, ještě více zešednou. Lidem však energie neubývá. S přibývajícími koktejly je nálada stále veselejší, aniž by mezi lidmi ubylo malých dětí. Stánkaři pokřikují na potencionální hosty, lákají je na smažené kuře v čokoládové omáčce, steaky, gyros, lusky plněné rýží, fazole, pečené brambory, saláty z papriky nebo cibule a pálivé omáčky . Většina jejich jídel vyvolá na jazyku cizince malý požár, a proto je nejbezpečnější jíst jen jídla, označená jako zcela neostrá.

Slunce zapadlo a v nastalé tmě lze jen tušit chuchvalce oblaků nad rozveselenými hlavami. Jejich kulatá břicha ozařuje až ohňostroj s převažujícími červeno-zeleno-bílými vodopády světel. Obchodníci si balí své pulty z dek, jen „naše“ prodejkyně ještě zkouší své poslední štěstí u postaršího páru Američanů. „Twenty dollars,“ přesvědčuje ji muž. „Ne, dvě stě padesát peset,“ tváří se nesmlouvavě. Konečná cena je kompromisních dvacet tři dolarů. Indiánka vrací na dolary peseta. Američanka se tváří spokojeně, netuší, že si právě zahrála v divadélku pro bohaté turisty a že my jsme zaplatili polovic.

Den nezávislosti po česku

Dvacátého osmého října se v České republice „slavil“ vznik ČSR. Byly položeny věnce, prezident Havel udělil státní vyznamenání. Napadlo mě, co by zažil Mexičan, který by strávil tento den v Praze. Zřejmě by nic nezpozoroval a divil by se, proč jsou zavřená muzea a obchody.

Chrám Aztéků jsme tenkrát vzhledem k absenci personálu nenavštívili. Hlídač kvůli oslavám nepřišel. Ani v sousedství Spojených států amerických se Mexiko nemusí obávat globalizace.

   
25.03.2003 - Zahraničí - autor: Tereza Píchalová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme