Reklama

Že se bojím riskovat na in-linech, že aerobik ze mne udělal zmítající se postavu, která nestíhá koordinaci různých figur a připadá si trapně, že při spinningu ze mě stříkal pot na všechny strany a kolečka se mi dělala i před očima, jsem psala. Ale v rámci zpevňování postavy jsem se nakonec nakonec nechala ukecat na brusle.

 

Ujištění, že na in-linech dnes jezdí i důchodci, mne nezklidnila, spíš vzhledem k mému věku naštvala. Když důchodci, tak já taky, a odhodlaně jsem se nechala zašněrovat do bruslí, navléct do chráničů loktů a kolenou – jen jsem si tiše povzdechla, že bych potřebovala ještě jeden na sedací část.

Uklidňovala jsem se, že je tam rovinka a za chvíli za odměnu dojedeme na pivo, a tam si můžu odpočinout. Pražáci vědí – Letenské sady. Vzpomněla jsem dětských let, kdy jsme se proháněli po zamrzlém rybníku, a odvážně se rozjela. Brzo jsem zjistila, že oproti ledu je to něco jiného, méně jsem se mohla sklouznout a pak to brzdění, toho jsem se obávala jak čert kříže. Bylo mi slibováno, že až to trochu zvládnu, můžu se kochat okolím. Na okolí jsem chvílemi hleděla vytřeštěnýma očima a snaha nesrazit se s kýmkoliv mi jako kochání zrovna nepřipadala.


Jenže za chvíli to šlo, jako když mávne kouzelným proutkem, a začala jsem si připadat jako hvězda. Vždyť na tom nic není! To zvládne každý, říkala jsem si při pohledu na postaršího tlustého pána. A konečně jsem se začala dívat i po okolí. Stromy byly zelené, pískoviště žluté, lavičky obležené milenci – prostě pohoda. Jenže pak se kolem kosmickou rychlostí prořítil mladík se psem o velikosti telete. Lekla jsem se a neznajíc funkci brzd, mířila to k lavičce, kde seděla maminka s kočárkem. Kočárek jsem  těsně minula a zastavila se až o opěradlo. Omlouvala jsem se, seč mi síly stačily, maminka se shovívavě usmála, ukázala brusle na nohou a prý že se jí to ze začátku stávalo taky. Ale když si pořídila sviště, tak se rozbruslila, protože se opírá o kočárek. Nemajíc sviště, blesklo mi, že by mi kočárek mohla půjčit, ale od myšlenky jsem upustila. Při mém štěstí by robě nepřežilo a já bych seděla – ne na zemi, ale v kriminále.

Už jsem se blížila k hospůdce a těšila si, že to budu mít za sebou. Kde se vzal, tu se vzal pohledný muž s kelímkem točeného. Ale mé „točení“ dopadlo katastrofálně. Jakoby zdálky jsem slyšela: „Dano brzdi, brzdi!“, ale to už jsem ležela. Kupodivu na měkkém, pode mnou byl totiž ten svalovec a prázdný kelímek ležel opodál. Poetický konec, že? Zaplatila jsem nové pivo, dali jsme řeč a ujistili jsme se, že zítra ve stejnou hodinu na tomtéž místě, a s plesajícím srdcem jsem odjížděla pryč. Okouzlením zamžené oči udělaly své, napálila jsem to přímo do křoví. Kamarádka mne vytáhla ven, poškrábanou, zoufalou a poníženou. Od lavic hospůdky se totiž ozval hurónský smích. Nedívala jsem se tam, abych náhodou neviděla, že se směje i ten „můj“. Už jsme se nesešli, na bruslích mne dlouho nikdo neuvidí, a když na pivo, tak určitě ne do Letenských sadů!

 

Jezdíte na in-linech?
Jde vám to?
Máte podobné zážitky jako já?
Napište, jestli nejsem sama, kdo skončil ve křoví:-)