Podvodníci a padělatelé umí být neuvěřitelně vynalézaví – před některými by mohli smeknout i nejšikovnější eskamotéři.

Jana žila dlouho sama, nepříliš atraktivní, docela obyčejná rozvedená pětapadesátiletá žena, odjakživa taková „šedá myška“, navíc zdeptaná minulostí s nepříliš dobře zvoleným mužem. Už nic od života neočekávala, natož partnera. Syn žil přes půl republiky daleko, moc často se s ním nevídala.

kouzelníkJednou venčila svého jezevčíka v parku. Sedí na lavičce, Aron běhá okolo… Najednou zpozorní a rozběhne se k bílé bišonce, kterou drží na vodítku podsaditý, ale docela zachovalý starší pán. Zřejmě hárá. Jana vyskočila a běžela situaci zachraňovat.

„Jen ho nechte,“ smál se pán, „ona už mít děti nemůže…“.

A jak to tak mezi pejskaři bývá, slovo dalo slovo a za chvíli na lavičce seděli spolu. Starý pán Janu zaujal zajímavým vyprávěním o historii městské čtvrti, kde oba žili, prý býval historikem, ale už je čtvrtstoletí v penzi. Za chvíli Janě ani starý nepřipadal a navíc jí přišlo, že se znají roky. Proto přijala jeho pozvání na kávu.

Na Janu se usmálo nečekaně štěstí, měla najednou přítele. Milého, chytrého, i když ne nejmladšího, blížila se mu osmdesátka. Chodili spolu na procházky s pejsky, nebo po památkách staré Prahy, Josef Janě odkrýval její poklady. Jana jej chodila navštěvovat do malého bytu, občas mu něco uvařila – byla spokojená. Vdovec Josef žil velmi osaměle, děti nikdy neměl.

Jednoho dne Josef Janě svěřil, že je těžce nemocný a že už tu dlouho nebude. Má prý jen ji, a tak se rozhodl ustanovit ji jediným dědicem. Rozhodl se jí odkázat nejen byt 2+1, ale i docela slušný obnos, který celý život spořil na horší časy.

Jana zaplakala a zírala, nečekala to, ale samozřejmě přijala. Sama žila v nájmu v malém bytě, kde měla platit od nového roku regulované nájemné. Z platu učitelky mateřské školy vycházela i při vší skromnosti jen tak tak a nějaký ten vlastní byteček by se jí hodil.

O téměř 30 let starší Josef po třech letech vztahu zemřel. Jana zajistila pohřeb a po něm se vydala na notářství se závětí v ruce. Ano, závěť byla platná, peníze získala, ne však byt. Ke svému zděšení se dozvěděla, že byt byl zastaven před 3 lety proti půjčce 300 000 Kč. Dluh teď činil i s naprosto lichvářskými úroky zhruba cenu bytu. Proč si, proboha, Josef půjčoval? Nešlo jí to do hlavy! Vždyť měl tuhle sumu na knížce. Co ho to napadlo? Byl přecel duševně až do svého konce zcela zdráv!

Co se dalo dělat? Podle jejího názoru nic. Zklamaně se svěřila při jedné návštěvě svému synovi Lukášovi, který ji zrovna přijel navštívit.

Lukášovi, který vystudoval práva, se to ale vůbec nezdálo. Donutil policii k propátrání případu a prověření osoby, která Josefovi půjčila. Objevila se šokující skutečnosti: Josef a Jana nebyli zdaleka jediní, kteří se stali obětí Jana House.

Pod záminkou podpisu petice za práva občanů získával důvěru důchodců pokročilého věku po celé republice a především jejich podpisy. Počkal si do jejich smrti a poté olupoval dědice o miliony jednoduchým trikem, ke kterému potřeboval ovšem speciální znalosti a dovednosti.

Jak smlouvy vyráběl? Zní to neuvěřitelně, ale chirurgickým nožem. Papír rozřízl, oddělil text od podpisu a ten spojil patrně nějakým lepicím zázrakem se zástavní smlouvou. Na úřadě podplácel ženu, která podpisy ověřovala a smlouvy opatřila razítkem.

Koho by tohle napadlo?

Po pár měsících vyšetřování došlo ke zrušení všech zástavních smluv na Housovo jméno, ale hlavně k zatčení vynalézavého pachatele. Úřednice samozřejmě také zkrátka nepřišla.

Zato šťastná Jana nakonec přece jen byt získala... a možná bude žít šťastně až do smrti!

Reklama