Reklama


Už několik dnů před dnem D bylo doma dusno. Synek nikdy nebyl dítko učenlivé, lačné nových vědomostí. Následkem toho bylo to, že pastelky se vysloveně bál a odmítal jí vzít byť i jen do ruky. Nepomáhalo přemlouvání, z mé strany podlé vydírání - jestli nebudeš kreslit sním ti jogurt..... ani můj hysterický vřískot - jestli nevezmeš tu tužku do ruky, tak ti zlískám prdel, že si tejden nesedneš!!
Syn seděl s rukama zalomenýma pod stolem, vražedným pohledem a jedinou odpovědí. NEBUDU. To samé bylo s básničkami, barvičkami, prostě vším, co i jenom vzdáleně připomínalo snahu něco ho naučit.
Zato by mohl být autorem knihy 1000 nových způsobů, jak vytočit mámu.
Bylo mi jasné, že zápis v našem případě hladce neproběhne.
Už ráno začalo řevem, protože při pohledu na parádní gatě, které jsem mu připravila, se zasekl, a že TOHLE si nevezme. O košili ani nemluvě. Tašku, kterou všechny děti nepustí z ruky a nejradši by s ní i spaly, synek nevzal vůbec na vědomí. Tak jsem z ní odfoukla půlroční prach, nacpala do ní penál a přezůvky a jala se synka přemlouvat, aby se převlékl. Stál jak dutá ovce a jeho oblíbené NEBUDU, se neslo bytem. Čas kvapil a já už pomalu ztrácela nervy. Dobrá tak tedy tepláky. Syn už oblečený zůstal trčet ve dveřích, a že musí mít svačinu. "Na co svačinu?? Budeš tam chvíli a domů to máme 5 minut", nechápala jsem. ,,Budu mít hlad", zněla odpověď.
Tak tedy dobrá.... Synek vyraboval zásoby - chleby, párek, jogurt pomeranč a sušenku - a mohli jsme v plné parádě vyrazit. Trnula jsem, že nebude reagovat na otázky, a co když bude muset něco namalovat?
Ale jak ho přesvědčit, aby paní učitelce alespoň něco ukázal?
Jak jsme se blížili ke škole, rostl mi v krku knedlík a v břiše těžkly kameny.
Po vstupu do budovy, synek spatřil své spolulotry ze hřiště a přestal se stydět. Když jsme přišli na řadu a byli vyzváni ke vstupu do třídy, nohy mě sotva nesly.
Synek byl zjevně dobře naladěn, neboť pozdravil sám bez obvyklé herdy do zad.
A potom došlo na otázky:
,,Jakpak se jmenuješ?" ,,Ík. "zněla odpověď.
,,Ale to není tvoje pravé jméno viď?, tázala se paní učitelka. ,,Jéé."
Uvedla jsem tedy vše na pravou míru s tím, že takhle mu doma říkáme od mala.
,,Líbí se ti ve škole Íku?" ,,Néé"
,,A proč ne?" ,,Protože"
A pak došlo na malování........
,,Íku, namaluješ mi obrázek," ,,Néé"
,,Ale ano. Pojď, vezmi si tužku a namaluj třeba maminku" ,,Nebudu"
,,A proč nebudeš malovat?" ,,Proto"
,,Ale já potřebuji, aby něco namaloval. Zkuste mu domluvit", žádala mě učitelka. No to se krásně řekne, ale hůř udělá.
,,Íkane, když mě namaluješ, koupím ti, co budeš chtít " podlejzala jsem.
,, Nemůžu " zněla odpověď
,, A proč nemůžeš? ", zajímalo nás obě.
,, Ty by ses na ten papír nevešla "
To už jsem byla rudá jako rajče a v duchu tomu malému zmetkovi slibovala pár výchovných na zadek.
Když učitelka viděla, že s ním opravdu nehne, šla na to jinak.
,, A básničku mi povíš? " ,,Néé"
,,Aha to proto, že žádnou neumíš!! ,,Jojo umim"
,,Já ti nevěřím. Kdyby jsi uměl, tak ji povíš. Ty ale žádnou neznáš!!!" šla na to fikaně učitelka.
A tak se ten náš synek postavil, ruce dal v bok a spustil :
Pan Pikolík měl kolík,
paní Pikolíková měla ďolík.
Pan Pikolík dal kolíka do ďolíka
a měli malýho Pikolíka.
Na začátku jsem zpozorněla, protože tuhle jsem neznala. Čím dýl ale recitoval, tím víc se o mě pokoušela mrtvice.
Na konci jsem se rozběhla s tím, že toho nevycválanýho zmetka přerazím. Nastala honička po třídě, kdy učitelka jenom nechápavě zírala a manžel slzel smíchy.
Nakonec synek utekl ven a mě odchytil manžel, abych za ním nemohla.
Sotva jsem popadala dech a s napětím čekala na ortel, který vyřkne učitelka.
,,No chlapeček je poněkud svérázný, ale neshledala jsem žádný důvod, proč by nemohl v září nastoupit......"
Stal se zázrak. Íkan půjde do školy. Zatímco my jsme měli radost, synek nechtěl o škole ani slyšet. NEPUDU, NEBUDU, NECHCI!!!
To byly jeho reakce na tu úžasnou novinku....
Nechtěl, nechtěl, ale musel.... Dneska je v sedmé třídě a učitelé to s ním jednoduché rozhodně nemají.
Na náš zápis vzpomínají všichni zúčastnění dodnes.
                                          
kominice

Pozn. red.: Článek nebyl redakčně upraven.


Milá kominice,
vy mě vždycky pobavíte. A já vás také pobavím. Pošlu vám pro Íka pastelky. Třeba se mu budou hodit, i když už je v sedmé třídě.