„Poslyš, moje známá je návrhářka a potřebovala by nafotit nějaký svatební a společenský šaty. Jo a pak tady mám slečnu, co by potřebovala něco s něžnou letní atmoškou. Jdeš do toho?“ vychrlil na mě kamarád z modelingové agentury.

„Nó, já jsem sice s foťákem kámoška, ale sorry, já lidi nedělám. Maximálně tak blbnu s kamarádkami, ale jsem spíš na zvířátka, rostlinky, krajiny, domy… Prostě na tyhle věci, co se moc nehýbou,“ povídám zaskočena touhle nabídkou. Nakonec jsem se nechala přemluvit. Mezi námi, tomuhle fešákovi se moc dlouho vzdorovat nedá. A tak jsem se ze dne na den stala módním fotografkou.

V domluvený den a hodinu přicházím na místo srazu. Část svých prostor nám propůjčila místní kavárna, a my tak máme jedno patro jenom pro sebe. U věšáků s šaty už postává pár modelek. Jednu po druhé si bere do parády vizážista Míra.   

Na mě zbývá nastavit světla, zatemnit okna, sundat ze zdí obrazy, odstranit další rušivé elementy. Za pár desítek minut se patrem kavárny ozve garderobieristův výkřik: „Ready! Jdeme na to.“ Na poslední chvíli dostávám ještě několik základních rad, které jsem si beztak už den předtím přečetla v narychlo koupené knize. „Hele, teď nefotíš modelku, fotíš šaty, tak na to mysli. Snaž se, aby ta holka na sebe moc nepoutala pozornost. Tu musíš směřovat na šaty a jejich detaily. Tyhle fotky musí ty šaty prodat. Je to na tobě.“

„Dobrý, to dám,“ pravím sebevědomě a naučeným pohybem se schovám za hledáček.

Teď teprve vidím, jak pracuje tým. Zatímco modelka Monča se staví do jednotlivých póz a hledá tu pravou, já o pár metrů dál hodnotím, jak to vypadá v hledáčku, jestli má být levá ruka níž nebo výš, kam má směřovat pohled očí, a jestli nebude lepší trochu zvednout bradu, kolem skáče garderobierista Roman a po každém modelčině pohybu upravuje její šaty, každý jejich záhyb tak, aby vše vypadalo naprosto dokonale, a v těsném závěsu poskakuje taky Míra s pudřenkou a leskem na rty. „Tak jedeme,“ upozorňuji pány, aby opustili prostor mého záběru.

Cvak! Moje první fashion fotka je na světě!

foto

Vypadá to idylicky, že ano? Tak teď malý pohled do zákulisí. Monču na zádech škrábe cenovka šatů, kterou jsme museli zastrčit. Zřejmě ji škrábou také špendlíky, kterými jsme museli šaty trochu přichytit, protože je ještě hubenější, než se předpokládalo, a šaty byly příliš volné, což by nebylo půvabné. Gumička z jejích jemných vlasů při každém pohybu klouže, musela být připnuta sponkou. Vypadá něžně, trochu submisivně. Ale k šatům to, zdá se, ladí.

foto

Markéta na sobě má prsten. Dlouhý lísteček s cenovkou svírá v dlani. Lísteček, který není možné ze zapůjčených šperků sejmout, je také na náramku. Ten jsme k ruce museli přilepit průhlednou izolepou. Uprostřed čela jí dnes ráno vyrašil nepěkný „beďar“. Taky měla problém s výrazem, do kterého jsme chtěli vnést sebevědomí a trochu zdravé arogance. Nakolik se povedlo, posuďte sami.

Nad hlavami obou děvčat se skví nápis „TOALETY“. Nebylo však možné postavit je jinam. Nic z toho ale na fotkách neuvidíte.

Po necelých pěti hodinách se snažíme posbírat špendlíky a uvést kavárnu do původního stavu. Moje příští zastávka - Švandovo divadlo v Praze. Čeká mě ta letní něžná atmoška.

fotofoto

Příště si zase zkusím život na druhé straně foťáku. :-)

Reklama