Reklama

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, zazvonil v sobotu ve 3h45 ráno budík a vytrhl mne ze zaslouženého spánku. V okamžiku jsem byl čilý a odhodlaný. Již rok jsem se těšil na to, že překonám svůj limit v chůzi a konečně spatřím místo, kam jsem byl již mnohokrát poslán.

 

Ano, chtěl jsem vidět Prčice. Start 70km trasy byl v Praze-Hájích. Tato cesta se jmenuje Trasa Karla Kulleho a měří 70 km. Již ve 4h45 jsem tam na stanici metra stál a vyplňoval  údaje o své osobě na přihlášku a mapku zároveň. Krátce před pátou jsem s kolegou fotografem Michalem tentokrát bez foťáku vyrazil.

 

(Jen si všimněte, nevím, jestli chtěného vztahu mezi významem slov Prčice a Háje. Jestli je to záměr pořadatelů, tak gratuluji ke vtipu.)

 

 

Abych vše uvedl do správných rozměrů. Již dva roky před tímto, jsem se pokusil metu 70 km ujít. Pokaždé mi to je rozmlouváno, protože prakticky celý rok sedím za počítačem v kanceláři a chodím jen nárazově. Pokaždé říkám, že kam hlava chce, nohy dojdou, a pokaždé jsem skončil 14 km před cílem v Kosově Hoře v takovém stavu, že k výlezu do třetího patra bez výtahu jsem používal všechny čtyři končetiny.

 

Tentokrát jsme věřili a byli pevně rozhodnuti, že dojdeme. Optimismus nám  do žil  vlila velmi zvláštní postava. Podle na první pohled umělohmotné sukně jasně červené barvy - žena, s dlouhými žlutými copy a příšerně umělohmotným žlutým tričkem nás minula cca na prvním kilometru s igelitkou v ruce, ale co bylo hlavní - běžela. Krátkým jakoby sekaným krokem a strojovým tempem běžela vstříc Prčicím.

 

Počasí bylo příjemné. Cestou k první kontrole  jsme míjeli neuvěřitelné krajinky. Protože si čeští zemědělci nejspíše spočítali, že jim v současné době nejvíce vynáší řepka olejka, míjeli jsme krásné žluté plochy co kilometr. Ta byla většinou lemována zelenými poli s obilím. Až se chtělo zpívat "V sadě skví se jara květ..... zemský ráj to na  pohled....." Úprkem jsme se rájem hnali vstříc Týnu.

 

V Týnci nad Sázavou – 28. km -  jsme byli v půl desáté, v dobré náladě, ale s prvními puchýřky. Ty jsme ošetřili a vyrazili dál. Obyvatelé vesnic, které jsme míjeli, si již udělali z pochodu Praha -Prčice roztomilý obchod. Za plůtky potkáváte stolečky, u kterých sedí malé holčičky a za dvě koruny zesláblým turistům nabízejí tu vodu se šťávou, tu za 8 korun bramborák a jinde majitel postavil sud do garáže, tu otevřel, a míjející pochodníky lákal už dva kilometry předem lakonickými nápisy „PIVO“ a šipkou.

 

Počasí, které bylo pro většinovou populaci nádherné, bylo pro nás pohromou. Na 42. kilometr jsme došli již lehce osmahnuti sluncem, a hlavně s dopitými zásobami iontových nápojů.

V Neveklově  - 42. km – jsme byli v jednu hodinu. Sluníčko pralo, vítr nefoukal a obloha byla jako vymetená. Nohy zatím v pořádku, i když první problémy se objevili při vstávání ze židličky v hospůdce, kde jsme doplnili tekutiny. Já půllitrem džusu a sodovkou.

 

Zdržení bylo jen krátké, ale následujících 14 km se stalo hrobem našich nadějí a peklem na zemi :-). Sluníčko pralo, pot na čele vyvstával. Čím dál častěji jsme potkávali sedící osoby na mezi, cestu lesem jsme si vychutnávali a dlouhé pasáže po silnici profuňovali s odporem. A pak to přišlo. 4 km před Kosovou Horou pronesl Michal to slovo. Nedojdu. Bylo na něm vidět, že toho má po 52. km dost. Zvolnili jsme, a já rozmýšlel, jestli tentokrát napotřetí dojdu, či ne.

 

Byl jsem pln optimizmu až do chvíle, než jsme přišli do Kosovy Hory. Na začátku vesnice u nádraží mě píchlo v kyčli a zbylý kilometr ke kontrole mi trval přes dvacet minut. A bylo rozhodnuto.

 

Ani napotřetí jsem nedošel. V restauraci v Kosově Hoře nás vyzvedla Klárka a chromé ploužící nás rozvezla do našich domovů. Já opět po čtyřech :-)

 

P.S. Příští rok, krátce před pátou opět budu stát na stanici metra Háje a budu věřit, že tentokrát už určitě dojdu. Napočtvrté to už musí vyjít a já spatřím to vysněné náměstí, to místo, kde určitě dostanu tu sladkou odměnu. Prčickou, barevnou, umělohmotnou botičku. A Tatranku. Ta prý byla odměnou pro ty, co došli.  A konečně až mě tam někdo pošle, budu moct říct, „ale já už tam byl“.