Reklama

Dostala jsem úžasný nápad - jít si opět po roce prohřát kosti do solária. Myšlenka to byla skvělá, což o to, nebýt jednoho detailu - když jsem se impulzivně rozhodla zajít tam nejpozději hned teď, tak měli v tom “mém“ plno. Bodejť by ne, začala vedra, která nás nutí odhalovat ramena, nohy...

A tak jsem vzala útokem solárko, co mám při cestě domů. Usmálo se na mě štěstí, zrovna měli volno. Na formální otázku, zda jsem už v soláriu byla, jsem sebevědomě a po pravdě odpověděla, že samozřejmě ano. Ovšem neřekla jsem, že to tam fungovalo jinak... Takže paní mi bleskurychle vysvětlila, že mi to nastavila na patnáct minut, tak jak jsem chtěla, a že až si lehnu, tak mám zmačknout tlačítko Start (ukázala na něj) a pak mám stisknout tlačítko hned vedle. Tohle tlačítko se šipkami směrem dolů prý zajistí, aby víko pěkně sjelo. Šipky mám poctivě držet a nemám se bát, je tam prý pojistka, takže víko je chytré a ví, kam až může klesnout. Nutno dodat, že v „mém“ soláriu jsem si víko stahovala pěkně ručně sama, takže jsem sice riskovala, že nebudu symetricky osmahnutá, ale zato jsem si regulovala přísun vzduchu, notabene přísun čerstvého vzduchu, který proudil do místnosti otevřeným oknem...

Ale vraťme se zpět. Lehla jsem si a na oči jsem si místo brýlí dala takové ty vaničky,co mají plnit stejnou funkci, tedy ochránit zrak. Ještě předtím jsem dala palec levé ruky na tlačítko „Start“ a palec pravé ruky na to vedlejší se šipkami, aby víko sjelo. Fungovalo to dokonale. Zalilo mě teplo, světlo - a víko svištělo dolů. Když jsem přestala mačkat šipky, tak jsem zjistila, že nade mnou je tak pět centimetrů prostoru. Možná ani ne. A otvorem mezi víkem a lehátkem jsem sotva prostrčila prsty ruky. Vzpomněla jsem si na pohádku o Smolíčkovi Pacholíčkovi, Jezinkách, jak strkaly palečky do dveří, a na pár sugestivních článků o klaustrofobii. A řekla jsem si: to by byl pech, kdyby se mi klaustrofobie spustila zrovna teď...

Klaustrofobie se mi nespustila, zato se mi spustila rýma. Začala jsem mít plný nos. Kapesník nikde. Kýchla jsem a narazila hlavou o víko. Začalo se mi špatně dýchat. Uklidňovala jsem se, že během patnácti minut se přeci nemohu udusit, ale co kdyby...? Z nosu mi teklo. Lapala jsem po dechu a počítala, kolik mi ho tak ještě zbývá. Uběhly tak čtyři minuty. Napadlo mne, že kdyby bylo nejhůř, tak bych mohla stisknout jiné tlačítko, se šipkami nahoru, aby se poklop zvedl a já bych eventuelně solárko vypnula, ale ouha - jakmile jsem natočila hlavu na stranu, tam, co byl ovládací panel, ucpala se mi definitivně levá dírka v nose a plastové vaničky z očí, které měly zastupovat brýle a chránit oči, mi málem sjely dolů... Tak tudy cesta nepovede, pomyslela jsem si zbrocená potem. Zase jsem kýchla. Hm, možná alergie, všechno to venku kvete, napadlo mne. Vysvětlení, co mi je, jsem sice našla, ale moc mě to neuklidnilo. Poklop mě před chvílí téměř hermeticky uvěznil a já ležela zapomenutá ve vyhřáté rakvi...

Opatrně jsem vsunula pravou dlaň škvírou v soláriu, abych ji ochladila. Moc to nepomohlo, ale napadlo mě, že bych mohla rukou víko trochu nazvednout, aby se ke mně dostal čerstvý, no, spíš vydýchaný vzduch z místnosti, kde bohužel nebylo okno. Sunula jsem poklop milimetr po milimetru nahoru. Šlo to mizerně. Po chvíli vzpírání se mi podařilo vsunout do mezery chodidlo. Pak už to bylo v „pohodě“. Kolenem jsem si pomohla k tomu, aby víko povylezlo ještě kousíček výš. Dostal se ke mně vzduch, takže jsem to tam vydržela až do konce.

Okamžik, kdy solárko zhaslo a víko vyjelo samo nahoru, byl opojný. Vylezla jsem ven, šťastná, že jsem to přežila a že mám v kabelce papírové kapesníčky. Když jsem odcházela, paní za pultíkem se mě ptala, jestli jsem byla spokojená. Vyčerpaně jsem kývla, že ano. Nemělo cenu jí nic vysvětlovat. A když mě doma manžel přemlouval, abychom si vyjeli navečer na kole, řekla jsem mu po pravdě, že mě z toho solárka všechno bolí a že jsem totálně vyčerpaná...Moc nechápal. Ale kdybych mu po pravdě řekla, že jsem nedobrovolně posilovala během opalování pravou půlku těla, když jsem držela víko od solárka vší silou nohou ve vzduchu, tak bych to asi moc nevylepšila...:))

Příběhem své známé se pobavila