Reklama


Kung-fu. Podle legendy se zrodilo v klášteře Shaolin, ve střední Číně, v pahorkatině Song Shan, necelou stovku kilometrů vzdálené od dolního toku Žluté řeky. Zatímco pohoří je posvátným územím pro taoisty, klášter samotný založil podle legendy indický buddhistický mnich Bódhidharma, který praktikoval zen-buddhismus. Stalo se tak údajně v šestém století - tehdy mnich mezi dlouhými obdobími meditací procvičoval své asketické tělo pohyby, které napodobovaly pohyby ptáků a zvířat. Během století se tyto imitace rozvinuly v samostatnou bojovou disciplínu. A bylo tu kung-fu!

Mniši žijící v Shaolinu příležitostně zasahovali do místních i větších válek, jejich bojové umění se stalo pověstným. Vždy ale prý stáli na straně těch, kteří byli v právu. Jejich „vměšování se“ do světských záležitostí bylo pravděpodobně příčinou toho, že klášter byl několikrát napaden a zničen. Naposledy počátkem sedmdesátých let dvacátého století, kdy útočníky byly bandy čínských Rudých gard. Navzdory požárům a vandalům však mnoho klášterních budov dosud stojí a další byly restaurovány či podle originálů znovu postaveny.
I když jsou svatyně nádherné, duch kláštera je přiškrcen davy návštěvníků.  Hlavní branou projíždějí autobusy plné návštěvníků. Kolem parkoviště jsou stánky s cetkami, kopiemi mečů a jiných bojových pomůcek. Největší ohlas mají digitální fotografie: „já a pagoda“, „já s mečem“. Pak si k tomu dáte zmrzlinu nebo colu a autobusem odsupíte pryč.

Cvičení? Ne, to je spíš mučení!

Zatímco ze slavné minulosti létajících mnichů zbyly v klášteře už jenom budovy ke koukání, ve vesnici Shaolin se ve velké sportovní škole umění kung-fu rozvíjí a žije dál. Samozřejmě okleštěno od duchovní stránky, kterou Čínská lidová republika nepodporuje, natož aby přílišné filozofování sama financovala. Sportovní škola je totiž státní a je také značně prestižní. Každý rok se snaží tisíce pětiletých chlapečků a několik děvčat dostat na galeje, v nichž setrvají - pokud budou dostatečně dobří - až do osmnácti. Škola je internátní a prckové se musí, stejně jako puberťáci a téměř dospělí mladí mužové, postarat sami o sebe. I když tělo bolí, svaly hoří a z nosu teče červená...
Každou třídu má na starosti jeden nebo dva instruktoři, většinou odchovanci této školy. Při výcviku jsou neústupní, sem tam padne i pohlavek, ale žáčkům se věnují přepoctivě a lámou jim těla (někdy doslovně a do velmi nepřirozených úhlů)) v celkem přátelském duchu. I když z dětí občas stříká pot smíchaný se slzami.

Pozor na useknuté ucho!
Školní areál má několik nádvoří a cvičí se na všech - se šavlemi, halapartnami, řetězy, boxovacími pytli, klacky či jenom s vlastním tělem. Zároveň neustále probíhají zkoušky. Učitelé - mezi nimi překvapivě mnoho žen - sedí za dlouhou řadou stolků, žák odcvičí sestavu a učitelé jej bodově hodnotí. Bodování se účastní i starší žáci, kteří body píší křídou na boxerský chránič. Tento multifunkční polštářek slouží jindy jako sedátko.
I když v boji jsou studenti nelítostní, jsou vedeni k velké kolegialitě. Když se někomu zadaří, třída zatleská. Při boxerských utkáních pak do sebe poslušně jdou i nejlepší kamarádi. Každou chvíli někomu teče krev - spolužáci ji utřou a jede se dál.  Marodka, kterou tvoří dvě přízemní budovy uprostřed areálu, je celkem plná. Trousí se sem shaolinští bojovníci s kapačkou, kterou pomáhají nést kamarádi. O zasádrované údy také není nouze, mezi zraněními však převládá zavázané ucho a krk – od šavliček.Teorie se učí v hlavní školní budově a v těch několika patrech s nemnoha místnostmi se musí během dne vystřídat všichni studenti. Na některé třídy tak vychází výuka třeba na devátou hodinu večerní.

Osobní majetek? Umělohmotný lavor, miska na jídlo, mýdlo a kartáček
Klášter je malým městečkem plným chlapečků, kluků, mládenců a chlapů, kteří milují ukázněný pohyb. V každé z mladších tříd je i nějaké to děvčátko, mezi staršími už jsme žádnou dívku neviděli. Asi by to tady neměla jednoduché.
Škola má vše jako opravdové město. Jsou tu krámky, jídelny, je tu nemocnice a je tu také holič. Bezvadný sestřih je povinný, a tak je večer v holičství narváno.
Jenom prádelny a žehlírny tu jaksi chybí. Kluci se o čistotu svých propocených triček musí postarat sami. Pere se večer. V rohu každého nádvoří je betonová nádržka s kohoutkem na studenou vodu. Na mytí i na praní slouží umělohmotný lavorek. Ponožky, trička i trenýrky se ponoří do vody s pracím práškem a pořádně se po nich dupe tak dlouho, dokud není vypráno. V oknech společných ložnic pak vítězoslavně vlají kusy čistého prádla. Ono umělohmotné barevné umyvadlo je vedle misky na jídlo a taštičky s mycími potřebami jediným osobním majetkem, který si sem kluci přivážejí. Civilní šaty mají uložené ve velkých kufrech v rozích ložnic, jejichž jediné další zařízení tvoří široké dřevěné pryčny na spaní. Těm nejmenším chlapečkům pak mámy přibalí ještě povlečení s medvídky a kytičkami.
Mezi osobní věci začnou adepti kung-fu záhy počítat i své zbraně. Šavli, tyč, řetěz, halapartnu a boxerské rukavice. Jediná ulice vesnice Shaolin, vedoucí od školy ke klášteru, je lemována krámky s tímto zbožím. Tam studenti o volných chvílích zbraně nakupují a také vlastnoručně upravují - zkracují, brousí smirkovým papírem a zdobí praporky.

Konečně sobota! I když..
V sobotu za školáky přijíždějí rodiče. Ovšem, kdo je zdaleka, vidí je jen párkrát za rok. Jde se do některé z lepších restaurací a přes týden cepovaný a samostatný malý bojovník se cpe dobrým jídlem a litry coca-coly. Sobota a neděle jsou volné dny. Ovšem neplatí to tak docela a ne pro všechny. Dopoledne je totiž třeba uklízet. Velký úklid se pozná podle toho, že po areálu školy pochodují matrace a peřiny, pod nimiž jsou ukryti jejich majitelé. Přemisťují je na sluníčko, větrají, klepají... a mastí na nich karty. Zvláště starší a zkušenější spojují příjemné s užitečným, a tak na svých lůžkovinách proklimbají půl dne.

Zatímco běžné oblečení se pere každý den večer, v sobotu se musí očistné kúře podrobit i propocené kecky. Celá akademie v sobotu vypadá a „voní“ jako ležení vojska po několikadenní zteči. V sobotu je také možné docvičit a dohnat to, co v týdnu nešlo a nešlo. Za asistence kamarádů kluci trénují ty nejtěžší cviky, aby v pondělí obstáli před zkouškovou komisí. Lituji hlavně mladé boxery, kteří mají lehce přes váhu. Horko je takové, že nám se nechce ani dýchat, ale oni se navlečou do zimních bund, na hlavu si narazí chrániče a běhají, žabákují, poskakují... Pot z nich stříká. Nikdo je nekontroluje. O víkendu nezahálejí ani skupiny sestavené z těch nejlepších bojovníků, většinou všech věkových kategorií. Reprezentují školu se svým vystoupením. Představení mohou vidět buď přímo v klášteře turisté, občas skupiny vyjíždějí i do vzdálenějších oblastí Číny.

Malí létající mníšci – budoucí filmové hvězdy?
Takové představení kung-fu je docela zážitek - pro nás o to úchvatnější, že už tušíme, kolik hodin, dnů a let dřiny za každým prvkem vězí. Nejmladší členové ansámblu většinou cvičí nějaký opičí styl boje beze zbraně. Caparti, kteří by u nás ještě neuměli říci „ř“, tu metají elegantní přemety, dokáží se v letu postavit na tyči a rozhlédnout se. Rychle a přesně předvádějí opičí úskoky a občas je těžké je sledovat, i když se jejich oranžový hábit ostře odráží od okolí. Létající mníšci!

Starší chlapci předvádějí výstupy s nejrůznějšími zbraněmi a ti nejstarší, hbití a silní, už vypadají opravdu nebezpečně. Jejich pohyby už divákům nepřipadají ani tak elegantní jako spíš výhružné.
Po představení se plaše ukloní. Sní o kariéře, kterou udělal Bruce Lee? Mnozí z nich se po shaolinské akademii skutečně u filmu uchytí, mnohem častěji ale absolventi nastupují u nejrůznějších bezpečnostních složek. Další se stanou členy věhlasných souborů a s trochou štěstí sjezdí se svým vystoupením kus světa.
A někteří zůstávají v Shaolinu, kde se kdysi kung-fu zrodilo. Jako trenéři a instruktoři se piplají s dalšími stovkami capartů, lámou jim kosti a drží palce, aby všechnu tu dřinu a stýskání po mámě vydrželi.