Domácnost

Jak se naučila holčička Pavlínka pěkně mluvit


Bylo krásné dubnové odpoledne a sluníčko svítící na obloze rozpustile lechtalo svými paprsky lidi na zemi a vesele se smálo. Však také mělo proč. Vždyť právě ten den se v domečku na kraji vesnice, která ležela zrovinka pod nebeskou bránou, narodila malá holčička. Maminka s tatínkem se na to malé pacholátko tuze těšili. A když ho vrána – taková paní pošťačka, která nosí místo dopisů a psaníček, malá holčičí miminka – konečně přinesla v bílém povijanu, dostalo jméno Pavlínka.

Miminko to bylo moc a moc malinké a na hlavičce se mu tetelilo pár zlatých vlásků. Vesele se culilo na maminku a kopalo nožičkami jako o život. Zkrátka jako všechna malá miminka.

 

soutěž Elséve 1 - Jak se jmenuje český šlechtický rod, s nímž jsou britští Winsdorové spřízněni?

Protože chaloupka, v které se malá Pavlínka narodila, ležela skutečně zrovinka pod nebeskou bránou, kterou hlídá svatý Petr a pouští jí hodné dušičky do nebeského království, často se na malou Pavlínko dívala nebeská stvoření a brzičko se do toho malého lidského uzlíčku vskutku zamilovala. I sluníčko moc rádo nakukovalo okny do pokoje, kde malá Pavlínka spala, a každinkou volnou chvilku, kdy zářilo na obloze, prosilo všechnu ptačí drobotinu, která letěla kolem, aby na malé miminko dohlédla.

Ptáčci i motýlci měli svoji práci pečlivě rozdělenou. Kosi s dlouhými oranžovými zobáčky přikrývali Pavlínku, když si odkopala peřinku. Motýlci zase poletovali vzduchem nad její hlavičkou, aby jí nebylo smutno, a svými chvějící křídly jí kreslili ve vzduchu vlnky jako na rybníce, krásná voňavá kvítka, která se zrovinka klubala ze země i všechna nejroztodivnější zvířátka, která žijí v lese i ve vodě. Pavlínku tak seznámili s uctivým panem Sumcem, hbitou slečnou Štikou i majestátným panem baronem Dvanácterákem z lesa, který stál za chaloupkou. Ukolébavky pak zpívali Pavlínce malincí ptáčci skřivánci. Na první pohled by je každý přehlédl – je to takové malinké hnědé okřídlené stvořeníčko. Ale když tito skřivánci rozezpívali své drobounké zobáčky utišila se i malá Pavlínka, která ještě před chvilkou usedavě plakala, upřela svá veliká kukadýlka na prozpěvující ptáčky, a než bys řekl švec, už spokojeně podřimovala a vrněla jako mourovatý kocourek.

A tak měla Pavlínčina maminka spoustu pomocníků, o kterých ani nevěděla. A malá Pavlínka se stala holčičkou nejen maminky a tatínka, ale také všech stvoření z širokého a dalekého údolí.

Neuběhlo mnoho času a z malinkého miminka se stala už veliká holčička. Rostla a rostla a maminka si jednoho krásného dne, zrovna tak krásně slunečného jako byl den Pavlínčina narození, všimla, že její milovaná holčička pramálo mluví. A že má zvláštní řeč, které nikdo, kromě ní samotné nerozumí. Maminka se snažila svojí malou Pavlínku naučit pojmenovávat věci správnými názvy, ale Pavlínka ne a ne se to naučit.

„Mama, hlíli míli“, volala Pavlínka na svoji maminku.
„Ale, Beruško moje, žádné hlíli míli... ale pěkně hrníček mléka. Zkus to pěkně, Pavlínko, jako já... Maminko, dej mi, prosím, hrníček mléka...
Pavlínka se zamyslela a přes obličej ji přelétl rošťácký úsměv, otevřela svoji malou růžovou pusinku a špitla: „Mama, hlíli míli.“

A tak to šlo se vším. Nešťastná maminka si již nevěděla rady a bála se, že malá Pavlínka se s takovou nenaučí nikdy pěkně mluvit tak, aby jí lidé kolem ní rozuměli.

Maminčino trápení viděli i její tajní pomocníci ptáčci, a cítili, že se už dlouho nevydrží na ty její potají vyplakané slzičky dívat. A tak shromáždili za úplňku na paloučku v koruně starého dubu velkou poradu a jaly se radit, jak pomoci jejich málomluvné holčičce.

Řečníků se vystřídalo mnoho. Nejprve promluvila mazaná kukačka Klotylda:
„Vážení ptačí přátelé, já si myslím, že v rozmluvení naší Pavlínky nám nejlépe pomůže, když ji něčím namažeme. Včera jsem viděla, jak tesař takhle mazal nějakým olejem dveře skříní a ty se pak krásně rozjely. A víte, co poté řekl? „Když je něco zaražené, musí se to pořádně namazat.“ Takže já bych byla pro to, abychom Pavlínce namazaly pusinku pořádně nějakým dobrým mazadlem a její zaražená řeč se určité také pěkně rozjede.“

Ptáčci vzrušeně štěbetali a překřikovali se. Ne všem se kukaččiny rady zamlouvaly. Někteří namítali, že přeci bude Pavlínka s takovou umaštěná až za ušima a s ní pak i všechno, čeho se jen trošinku dotkne, a že tak ke všemu ptáčci přidělají její mamince ještě víc starostí, než má dosud. Jiným se zase takový nápad tuze líbil a už se dohadovali, kde by nějaký tuk mohli získat. Paní straku Šetrnou napadlo, že by mohla chodit krást do kuchyně nedalekého hostince. Sestřičky Sýkorky se zase nabízely, že by mohly v zobáčcích přinést trochu zbylého loje, který jim Pavlínčina maminka dala v zimě do budky.

To už ale na řečnickou větev vyletěl další z řečníků – velmi střízlivý střízlík Rozumbrada a krátkým ptačím zapípáním si zjednal pozornost:
„Píp, píp, píp... Milí kolegové, kukaččino řešení je velmi nestřízlivé a neracionální. Používejme přeci své ptačí hlavy! Lidé nejsou jako dřevěné skříně, a tak je nemůžeme jen tak něčím nazdařbůh promazávat. Tady pomůže jenom nějaký doktor. Pavlínka je nemocná, a proto se jí musí dát na to její nemluvení nějaká speciální lidská medicína.
Ostatní ptáčci, kteří střízlíka Rozumbradu pozorně poslouchali, byli z jeho prozpěvování zaražení a vystrašeně se po sobě dívali a říkali si: „Že by to s naší Pavlínkou bylo přeci jen tak vážné? ... Skutečně je Pavlínka tak moc nemocná, že musí k doktorovi?“ Drobounký kolibřík Břetislávek s tuze dlouhým zobáčkem, kterým saje nektar z květů, se rozplakal a mezi těmi ptačími vzlyky pípal roztřeseným hláskem: „Chu... d... ák... pa... pa... pavlínka.“

Datel Doktůrek, který dostal své jméno podle toho, že léčí stromy od všech nepěkných neduhů a nemocí, přihopsal k nešťastnému kolibříkovi a jemně ho hladil svým mohutným křídlem, utěšoval jej a oranžovým zobáčkem mu láskyplně výskal malá peříčka na hlavičce, dokud se malý Břetislávek úplně nevyplakal.

Když šum v koruně starého dubu utichl slétla klouzavým letem doprostřed celého shromáždění mohutná sova Amálka, která až po spokojeně podřimovala nad řečnickou větví. Přimhouřila své moudré kulaté oči a promluvila majestátným hlasem: „Přátelé... drazí přátelé ptačí říše, všichni se mýlíte. Tady nejsou zapotřebí žádná mazadla ani doktor. Vždyť odpradávna je sluníčko tím nejmoudřejším a nejchytřejším doktorem všeho živého – ať ze zvířecí či lidské říše Slunce je tím nejlepším lékem...“

A všichni ptáčci, kteří se až doposud hádali, poznali, že moudrá sova Amálka má pravdu. Vždyť slunečný pán dává sílu a radost. A to by bylo, aby jejich malé holčičce nepomohl. Ptáčci nic nemeškali a rychle poslali sojku Márinku, která měla největší zkušenosti s donášením zpráv na velikou vzdálenost. Sojka hned vyrazila na cestu a protože to byla šikovná a rychlá sojka, byla ještě před ranním rozbřeskem u slunečné brány a klovala na ní svým zobáčkem.
„Klop, klop, klop...“

„Kdopak mě to ruší v mém slunečném podřimování?“ ozvalo se líbezným hláskem Slunce.
„To jsem já, sojka Márinka. Slunečný pane, posílají mne ptáčci, abych tě poprosila o radu, jak naučit naši Pavlínku pěkně mluvit.“ zašvitořila sojka a přitiskla se blizoučko ke klíčové dírce, aby dobře slyšela.
„Ach... ta naše malá Pavlínka, já vím, nechce se jí vůbec mluvit a její maminka je kvůli tomu tak nešťastná. Také mne to trápí. Víte, co jí skutečně nejvíce pomůže? Když sama pozná, že bude-li stále takto komolit slůvka, nebudou jí ostatní lidé rozumět. Zatím je jenom s maminkou a tatínkem, kteří se vyznají v té její tajemné řeči, ale celý život to tak být nemůže. Už jsem se o tom radil se svatým Petrem, se kterým si často povídám, když má dlouhou chvíli u nebeské brány. A myslím, že jsme na něco přišli. Právě dnes zrovna když vyjdu na oblohu, spadne na zem jeden maskovaný andílek, který bude přestrojený za malého chlapce... A... a dál už nesmím nic říct. Ale slibuji, že vše dobře dopadne. Teď už ale rychle leť, sojko Márinko, zpátky na zem, protože už brzy budu muset vyjít ze své komůrky a přinést nový den, tak ať ti svými teplými paprsky nespálím peříčka. A svým ptačím kamarádům pověz, že se bát nemusí.

Sojka Márinka radostně zatřepala křídly, zapípala pěkně poděkování a střemhlav se vrhla zase zpět na zem. Když doletěla do lesa, všem pověděla zprávy od Slunce. Ptáčci vesele zpívali jeden přes druhého a nemohli se dočkat toho, jak toto tajné nebeské dobrodružství nakonec dopadne.

Když na oblohu vyšlo sluníčko, pošimralo malou Pavlínku pod nosíkem a ta rozespale pootevřela oči. Nejprve jedno, ještě celé zalepené od ospalek, a po chvilce a dlouhém bojování i druhé. Posadila se na postýlce a rozhlédla se po svém pokojíčku. A co to nevidí? Úplně v koutku sedí malý chlapeček a upřeně se dívá na Pavlínku. Pavlínka se malého návštěvníka prohlížela s nemenším zaujetím.
Po krátké chvilce se osmělila a řekla: „Dodo, koko jí?“ Pavlínka se tak svou zvláštní řečí ptala: „Dobré ráno, kdopak jsi?
Jenže, co to? Chlapeček jí vůbec nerozuměl. Jen naklonil hlavičku a pověděl: „Ahoj Pavlínko, co jsi to povídala?
Pavlínka se zamračila, že jí chlapeček hned nerozuměl a trochu nazlobeně opakovala: „Dodo, koko jí?“
Chlapeček stále nechápavě kroutil hlavou a krčil rameny. „Kdo co jí?“
Pavlínka se už tvářila jako bubáček. „Do – do!!! Ko – ko - jí?!!!
Jenže chlapeček, onen maskovaný andílek, o kterém sluníčko mluvilo, ne a ne jí odpovědět. Jak by také mohl, když jí vůbec nerozuměl? Jen povzdychl a řekl: „To je ale, škoda, Pavlínko, že neumíš mluvit, tak abych ti mohl rozumět. Myslel jsem si, že bychom si spolu mohli hrát, ale když si nemůžeme povídat, tak to asi nepůjde. To je ale velká škoda... A zrovna takové pěkné kuličky jsem s sebou vzal.“
A z kapsy vytáhl krásné duhové kuličky, které byly smotané z vlny duhových beránků a obalené ve sněhových vločkách, aby pěkně ztvrdly a šlo s nimi hezky kutálet. Pavlínce úplně zajiskřila očka. Seskočila z postýlky a už hop – byla u chlapečka a natahovala ruku.
„A jakpak se říká, Pavlínko, když něco chceme?“ zadržel chlapeček Pavlínčinu ruku.
„Ploím“ rychle vyhrkla Pavlínka.
„Kdepak, Pavlínko, takové slovíčko neznám... to není to správné slůvko“, odmítavě zavrtěl chlapeček hlavou.
„Ploím, ploím, ploím...“ opakovala úpěnlivě Pavlínka. Ale nebylo to nic platné. Chlapeček ne a ne porozumět.
„Prosím“, pošeptala náhle Pavlínka. Malý maskovaný andílek se šťastně usmál a otevřel svou dlaň, ve které se zablyštěly nádherné duhové kuličky.
„Kuju...“ chtěla odvětit po svém Pavlínka, ale když uviděla chlapečkův přísný pohled, rychle si to rozmyslela a pěkně poděkovala, tak jak se sluší a patří: „Děkuji.“

Malá Pavlínka si s andílkem pěkně dlouhou chvíli cvrnkala s duhovými kuličkami. Za nějakou dobu však Pavlínka uslyšela maminčino volání, aby přišla na snídani. Ani nevíte jakou radost měla Pavlínčina maminka z toho, když Pavlínka přiběhla do kuchyně, vylezla si na svou dřevěnou židličku a pěkně způsobně poprosila: „Maminko, dáš mi, prosím, hrneček mléka?“
Překvapená maminka zůstala stát a nevěřícně se dívala na svoji holčičku. Nemohla uvěřit tomu, že neslyší žádné “hlíli míli“, ale doopravdy krásně vyslovené „hrníček mléka“. V tu chvíli zapomněla i na to přetékající mléko na plotně, vrhla se k malé Pavlínce a objala ji. A po tvářích jí stékaly slzy.

Zvědaví ptáčci si nemohli nechat ujít, jak to všechno dopadne, a tak se na celý ten krásný obrázek objímací se Pavlínky a její maminky dívali oknem. A měli všichni velikou radost, že vše dopadlo právě tak, jak sluníčko slíbilo ... dobře. Jen malý kolibřík Břetislávek vypadal trochu rozpačitě a špitl potichu do ouška datlovi Doktůrkovi, jestli je skutečně všechno v pořádku, když maminka pořád pláče. Datel mu však vysvětlil, že lidé pláčou nejen tehdy, když se moc trápí, ale zároveň, když mají moc a moc velkou radost, a že to je právě nyní. A tak se malý kolibřík Břetislávek zaradoval také.
Ptáčci nebyli jedinými, kdo se těšil z dobrého konce. I sluníčko se svatým Petrem se nakláněli, seč mohli, aby viděli, co se v chaloupce děje. Inu, tak - tak, že nespadli z oblohy na zem.
A malý maskovaný andílek? Ten už byl dávno zpátky v nebi a pěkně vylizoval mističku od krupičné kaše, kterou měli ten den v nebi k snídani. Vždyť i malí andílci mají po ránu pěkný hlad.


Iva Doležalová, vítězka kategorie: prevenčně výchovné pohádky za měsíc září. Hrajte také o spoustu hezkých cen! VSTUPTE!

   
15.10.2007 - Dům a byt - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [20] Vivian [*]

    superkarma: 0 15.10.2007, 20:07:38
  2. avatar
    [19] Efča [*]

    je to dlouhoučké a pitomoučké

    superkarma: 0 15.10.2007, 19:23:01
  3. avatar
    [18] Deta [*]

    Já jsem to tak nějak přečetla, ale je to fakt dlouhý a nudný

    superkarma: 0 15.10.2007, 18:39:36
  4. [17] tyjity [*]

    A to se má číst dětem? Když byl syn malý, taky říkal pét, čést. Naučila jsem ho, jak pípá ptáček a pak už jsem se tvářila, že nerozumím a nevím, co chce. A číst a pít najednou uměl hned.

    superkarma: 0 15.10.2007, 15:46:18
  5. avatar
    [15] Solei [*]

    to mi připomíná pohádku, jak se Pavlík naučil říkat r - myslím, že se mi líbila víc.

    superkarma: 0 15.10.2007, 14:41:05
  6. [14] dkd [*]

    ježíš, to je dlouhé. ...

    superkarma: 0 15.10.2007, 14:31:26
  7. avatar
    [13] Lubar [*]

    jsem zvyklá přečíst ledacos, ale tohle fakt přečíst nedokážu

    superkarma: 0 15.10.2007, 14:11:40
  8. [12] neta22 [*]

    Já gratuluju,bylo to pěkné.A protože mám takovou neteř,která nemluví a všichni překládají taková šikovná holka Ale říkám,až jednou spustí

    superkarma: 0 15.10.2007, 13:59:28
  9. avatar
    [11] Andula [*]

    Z cluster: "V tu chvíli zapomněla i na to přetékající mléko na plotně, vrhla se k malé Pavlínce a objala ji. A po tvářích jí stékaly slzy."

    superkarma: 0 15.10.2007, 12:38:36
  10. avatar
    [10] Z cluster [*]

    Andula: jj třeba "hbitá paní Štika a majestátný pan baron Dvanácterák" (!!) je to opravdu určené pro děti ?
    Meander: jj, ta obsedantní obliba ve zdrobnělinách by tomu odpovídala ...

    superkarma: 0 15.10.2007, 12:24:52
  11. avatar
    [9] Petunie [*]

    OMG, to je blboučké, pitomoučké

    superkarma: 0 15.10.2007, 12:02:16
  12. avatar
    [8] Andula [*]

    S tímhle by mě děti hnaly Ne, že už jsou na to velké, ale je to jaksi podivné

    superkarma: 0 15.10.2007, 11:36:05
  13. avatar
    [7] Meander [*]

    Iva Doležalová je pseudonym Martiny Zdobinské?

    superkarma: 0 15.10.2007, 11:33:32
  14. [6] Pavla_b [*]

    Pěkné , délka mi nepřijde nepřiměřená.., myslím, že děti, které jsou zvyklé poslouchat pohádky, to zvládnou..Zlatovláska je delší

    superkarma: 0 15.10.2007, 10:06:55
  15. avatar
    [5] paji [*]

    Moc hezké,ale hodně dlouhé

    superkarma: 0 15.10.2007, 09:32:57
  16. [4] notburga [*]

    Mě se to líbí. A náhodou můj roční syne na mě celou odbu koukal, dokud jsem nedočetla. My jsme zvyklí na čtní, nám to nepřijde :-)

    superkarma: 0 15.10.2007, 09:25:11
  17. avatar
    [3] alko [*]

    Moc dlouhé - pro děti i pro dospělé.

    superkarma: 0 15.10.2007, 09:16:44
  18. avatar
    [2] Z cluster [*]

    Jelikož mám smysl pro zvrhlé a ujeté věci tak jsem vyzkoušel prvních pár odstavců, ale dál to prostě NEŠLO ..

    superkarma: 0 15.10.2007, 08:04:56
  19. avatar
    [1] Evikus [*]

    Docela pěkný, ale až moc dlouhý

    superkarma: 0 15.10.2007, 07:34:39

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení

Náš tip

Doporučujeme