Bulvár

Jak se natáčel turnaj tří kouzelníků


Výroba filmu Harry Potter a Ohnivý pohár začala na konci jara 2004 ve studiích v Leavesden v anglickém hrabství Herfordshire.

Po Leavesden se štáb až do března 2005 přemisťoval na lince Oxford University, Virginia Water v Surrey, Ashridge v hrabství Hertfordshire až po pohoří Glen Nevis ve Skotsku. Pro tvůrce bylo během natáčení největší výzvou to, jak nejlépe na plátno převést tři děsivé a záludné etapy Turnaje tří kouzelníků.

V první etapě se každý ze soutěžících musí utkat s drakem, jehož plemeno se soutěžící od soutěžícího liší. Závodníci jim musí ukořistit zlatá vejce, na kterých draci sedí. Jak tomu osud chtěl, na Harryho padne ten nejhrůzostrašnější ze všech - maďarský trnoocasý drak. Tato sekvence začíná v aréně, která je vysekána do skal skotských hor. Tento rozlehlý set, který kombinuje vzhled kamenolomu a středověké arény, byl ve dvou částech postaven v ateliérech v Leavesdenu. „Je to jeden z největších setů, který jsme kdy pro film postavili. Když bojujete s draky, potřebujete dostatek prostoru,“ poznamenává vedoucí výroby Stuart Craig, držitel třech Oscarů (Anglický pacient, Nebezpečné známosti, Gándhí), který mimo jiné získal nominaci na Oscara za Harry Potter a Kámen mudrců. „Celý boj člověka versus draka jsme však neomezili jen zdmi arény. Rozhodli jsme se, že využijeme i oněch úžasných scenérií Skotské vysočiny.“ „Myslím, že jsme honičku s drakem dostali daleko za rámec knihy,“ říká supervizor vizuálních efektů Jimmy Mitchell. „Ukazujeme Harryho zručnost v zacházení s koštětem, protože trnoocasý drak jej honí z prostoru arény do hor a pak zpět přes viadukty a střechy na školní pozemky.“

Craig a Mitchell na vzezření trnoocasého draka pracovali dlouho, ale už brzy toto zkázonosné monstrum začalo nabývat určitějšího vzezření. „Nejprve jsme se se Stuartem zabývali dračí délkou,“říká Mitchell. „Má být drak čtvernožec nebo dvounožec s křídly? Draci jsou v našich představách stvořeními na způsob dinosaurů, proto jsme se rozhodli, že mu dáme něco z pravěkých ještěrů, což jsme ještě obohatili netopýřími křídly. Pak jsme na něj nanesli patinu a potrhali mu křídla, aby vypadal jako stvoření, které žije celé dlouhé věky.“

V mezidobí, kdy Mitchell a jeho tým pracovali na drakovi počítačovém, supervizor speciálních efektů John Richardson a supervizor oddělení na mechanická monstra Nick Dudman pracovali na stavbě draka „praktického“ – 12 metrů dlouhé animatronické stvůry, která disponuje i plně funkčním plamenometem.

„Drak se pohybuje kombinací práce s animatronickými táhly a zapojením lidské síly v oblasti křídel,“ říká Dudman o drakovi, který se ve filmu objeví noc před turnajem, ve scéně, kdy Hagrid vede Harryho do lesa, aby ho tam před draky varoval. „Kvůli bezpečnosti všech lidí na placu je pohyb řízen počítači, protože plamenomet má dosah asi 9 metrů. Na tak krátkou vzdálenost je zde stále nebezpečí, že z poloviny štábu uděláte ohořelé špekáčky!“ K tomu ještě Richardson dodává: „S plamenometem jsme udělali několik testů.

V úvaze byla spousta možných situací, ale prvotní byla bezpečnost všech lidí na placu. Abych vám dal příklad: Musíte si být vědomi toho, že plamen má nějaký zpětný tah a může na vás vyšlehnout prakticky z kteréhokoliv úhlu.“

Harryho epická bitva s trnoocasým drakem po Danielu Radcliffovi vyžadovala, aby s ním drak smýkal přes střechy. „Boj s drakem byl velmi fyzický a občas mi docela naháněl hrůzu!“ vzpomíná Radcliffe. „Když jsme dělali scénu, ve které Harry padá ze střechy, doslova jsem visel za kotníky hlavou dolů 12 metrů nad zemí. V této pozici pak na mně vyzkoušeli volný pád. Sice jsem věděl, že vše je jištěné, protože tým kaskadérů si nepotrpí na zbytečná nebezpečí a zranění, ale i tak jsem na pár vteřin viděl, jak se mi před očima odvíjí celý můj život.“

Ve druhé disciplíně čelí šampióni ještě většímu nebezpečí, což znamená, že na dno Černého jezera umístí někoho, kdo je jim blízký, koho pak soutěžící musí zachránit. Aby byl úkol ještě vypjatější, mají na to pouze jednu hodinu, jinak, čehož se Harry bojí, budou jejich blízcí navěky zajatci hlubin temného skotského jezera.

„Černé jezero si žije svým životem a je plné rostlin, podvodních útesů a stvoření, která si v tomto skotském jezeře žijí po staletí, aniž by je kdo vyrušoval a nebo jen spatřil,“ říká Stuart Craig o svých návrzích mýtického podvodního prostředí. Tvůrci byli částečně omezeni tím, že postavy jakoby plavou v hluboké temné řece, nikoliv průzračně modrém tanku naplněném vodou, aby bylo natáčení jednodušší. „U vodních scén jsme čelili jedné z největších výzev, které nám natáčení připravilo,“ říká Heyman v návaznosti na slova svého kolegy.

„Natáčení v opravdovém jezeře by bylo velmi obtížné, byla by tam příliš velká zima a tma. Proto jsme se zprvu rozhodli pro proces „mokro na suchu“, kdy herce zavěsíte a foukáte na ně vzduch, aby to vypadalo, že jsou unášeni podvodními víry. Jenže jejich vlasy se nepohybovaly tak, jak by měly, takže jsme nakonec museli do vody.“

Během tří měsíců dala produkce vzniknout největší evropské vodní nádrži určené filmování. Ta je 6 metrů hluboká a má 18 metrů do délky i šířky, aby se do ní vešli jak herci, kaskadéři, potápěči, operátoři kamery, kamera a vybavení pro metodu blue screen. „Každá kapka vody byla co hodinu a půl přefiltrována, takže byla zřejmě čistší než voda, co vám doma teče z kohoutků!“ říká Richardson na adresu moderního filtračního systému.

Richardsonův tým vytvořil pod vodou jakousi galerii, která oddělovala režiséra druhého štábu Petera Macdonalda a jeho tým od herců, potápěčů a speciálního týmu pro natáčení pod vodou. Tato galerie byla vyrobena ze speciálního tvrzeného skla o síle pěti centimetrů.

První asistent režiséra druhého štábu, Jamie Christopher, dával těm, kteří byli ve vodě, instrukce prostřednictvím speciálního zvukového systému. Během stavby vodního tanku se Radcliffe a ostatní herci zúčastnili kurzu potápění. „V plavání se necítím dvakrát jistý, ale díky Bohu se mi potápění zdálo docela snadné,“ říká Radcliffe, který svou šestiměsíční přípravu zahájil dlouho před začátkem natáčení v běžných bazénech, aby se nakonec dostal až do toho, který byl použit při natáčení. „Na celé věci bylo nejobtížnější to, jak dohromady skloubit technickou část potápění s herectvím. Musel jsem mít stále na paměti, že Harry by v reálu neměl dýchat, jakkoli já měl při natáčení často dýchací přístroj. Ale neměly by ucházet žádné bubliny. Široko daleko kolem mě nikdo nebyl a já slyšel jen Jamieho odosobněný hlas. Byla to velmi bizarní zkušenost, ale moc se mi to líbilo.“

Koordinátor kaskadérů nesl zodpovědnost za přípravu a veškerá bezpečnostní opatření, která se týkala Radcliffa a ostatních herců. Na každého z nich dohlíželi čtyři potápěči a jeden trenér. „Daniel musel plavat, hrát a pronášet své sentence směrem ke stvořením, která pak byla počítači dodána až v postprodukci.,“ připomíná Powell,“ ale mimo to musel hrát i tehdy, když měl na nohou a rukou dráty. Všechny tyhle věci musel zvládnout v naprosté tmě 6 metrů pod vodou, když mu došel vzduch, dal smluvený signál jednomu z potápěčů, který k němu doplaval a nasadil mu kyslíkovou masku. Byl to opravdu mimořádný výkon.“

Radcliffe během tří týdnů natáčení těchto scén strávil pod vodou v úhrnu 41 hodin a 38 minut, přičemž jeden ponor trval přibližně 75 minut. "A to je skvělé!“ dává tvůrce najevo své nadšení. Supervizor oddělení mechanických monster Nick Dudman a jeho tým také nesli zodpovědnost za body-doubly Rona, Hermiony, Cho Changové a Gabrielle, mladší sestry Fleur, kteří byli na dně tanku připevněni k ruinám, zatímco se je Harry snaží osvobodit z pout.

Dudman osvětluje celý náročný proces: „Vytvořili jsme body-doubly každého herce, kteří byli do detailu podobní svým živým předobrazům, včetně účesů a barvy kůže. Potřebovali jsme, aby vypadali přesně jako živí herci, jen ve stavu omráčení či spánku. „Všechna sláva za režii podvodních scén patří režisérovi druhého štábu Peteru MacDonaldovi,“ říká Newell. „Bez Petera bychom ty scény nikdy nenatočili. Jeho trpělivost a nadání, se kterou po týdny dával dohromady tuto náročnou sekvenci, nemá vhodná měřítka.“

Supervizor vizuálních efektů Jimmy Mitchell a jeho tým na svých počítačích vytvořili svébytný vesmír, ať už mluvíme o zříceninách, které kdysi mohly být součástí Bradavic či vodním démonovi, známém jako Ďasovec. „Vidím je jako vzdálené bratrance cornwallského raracha!“ říká o tomto stvoření Mitchell.

Harry se při hledání svých přátel setkává s vodní vílou, u níž tvůrci chtěli, aby vypadala „jako takový druh vodní víly, s jakým jste se ještě nesetkali,“ říká Heyman. „Stuart a já jsme si sedli a dali jsme vodní víle ocas, který se nepohybuje nahoru a dolů, ale ze strany na stranu. První případ se uplatňuje v okamžiku, kdy máte někoho v kostýmu vodní víly,“ osvětluje Mitchell. „To stvoření jsme také udělali delší, než by odpovídalo lidským měřítkům. A vlasy jsme mu také udělali takové, aby vypadaly jako slizká chapadla.“

Třetí a poslední úkol vyžaduje, aby se tři mladí čarodějové prošli skrze komplikované bludiště tvořené živým plotem z rostlin, utopené v husté mlze. Šampióni svůj úkol započnou za soumraku, aniž mají jakékoliv jiné vodítko než modravé světlo, které vychází ze středu bludiště, kde je umístěn Pohár tří kouzelníků. „Uvidíte to  nejvyšší a největší  bludiště svého života,“ říká Craig. „Ztrácíte v něm orientaci, jste rozrušení a všechno se na vás valí!“

Brumbál nabádá soutěžící k obezřetnosti a klidu, jinak se v labyrintu, který má své vlastní zákony, nadobro ztratí. Heyman osvětluje: „Je tu přítomno dvojí ohrožení. Živý plot je neobyčejně rozlehlý, takže hrozí, že se v něm účastník soutěže ztratí. A za druhé je to přece jen živoucí organizmus, který se živí vaším strachem a všemi opravdovými i domnělými slabinami, jimiž se samozřejmě vyznačují i všichni ti, kteří se odvažují vstoupit.“ Newell dodává: „Živý plot je asi stejně tak strašidelný jako trávit noc na hřbitově. Už sám fakt, že se účastníci prodírají největším živým plotem, s jakým se kdy setkali, je dostatečně děsivý.

A to ještě nemluvíme o jeho zlovolné stránce, která způsobuje, že každý, kdo do něj vstoupí, začne pochybovat o svém duševním zdraví. Stáváte se čím dál zranitelnějšími, jste maximálně rozrušení a přestáváte být lidmi. Pokaždé, když vás živý plot něčím vyděsí, spadne z vás jedna slupka, až nakonec stojíte odhaleni absolutnímu strachu.“ S postupujícím soumrakem se účastníci utkání dostávají čím dál hlouběji do jeho útrob, živý plot se za nimi zavírá, obestírá je a útočí na ně.

Stejně jako u draka a podvodních úkolů připadla realizace labyrintu spojenému úsilí týmu zvláštních efektů Johna Richardsona s týmem vizuálních efektů, kterému velel Jimmy Mitchell. Richardson a jeho tým vytvořili jednu sekci labyrintu, která byla přibližně 7 metrů vysoká a měla 12 metrů do délky i šířky.

Samotné „stěny“ byly na hydraulické bázi, takže se mohly pohybovat nezávisle na sobě a na příslušný povel mohly hercům způsobovat krušné chvilky. „Celý živý plot má ve skutečnosti ocelovou kostru. Kdyby se něco pokazilo, doslova by herce rozmačkal,“ uzavírá Richardson.

„Měli jsme na placu různá bezpečnostní zařízení, kdyby se náhodou něco přihodilo…ale když se podíváte na herce a vidíte tu hrůzu v jejich očích, jsem přesvědčen, že je nehraná!“

   
28.11.2005 - Kultura - autor: Iveta Šafránková

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme