Domácnost

Jak se můj syn nestal veterinářem

Mám komplex zneuznané milovnice zvířat z dětství, proto jsem svému synkovi dovolila mít v našem 2+2 hotový zvěřinec.

Začalo to rybičkami, myškami, pokračovalo sklípkanem, křepelkami a dvěma kocoury. Ke všech zvířátkům jsem mu koupila knížku a doufala jsem, že jeho zájem o zvířenu dokáže zatlačit jeho touhu stát se pyrotechnikem. Nedokázal - ale v devíti letech byl syn vážně skoro každý druhý den na konzultaci v místní veterinární ošetřovně s nějakým zvířátkem. A nejen s těmi našimi domácími.

Na ulici zachraňoval zraněné tvorečky a každý neúspěch oplakal. Pomáhal mu radami mladý veterinář, vedli spolu dlouhé diskuse o tom, jakou kašičku vařit holoubatům spadlým ze střechy, jaké mouchy sbírat pro rorýsa, který utrpěl otřes mozku, když se netrefil do hnízda. Někdy jsem tu synkovu obětavost a trpělivost při trénování mladého rorýsa obdivovala, museli jsme se střídat i v noci, nacpat mláděti pinzetou masařku do zobáčku, stříknout mu tam dávku antibiotik a podle veterinářova pokynu zamávat s mládětem tak, aby ho to nutilo roztahovat veliká křídla, a pokoušet se jimi mávat, jinak by už nikdy nevzlétlo.

A světe div se, stal se zázrak a při jednom tréninku na louce mládě odletělo. Oplakali jsme ho všichni, ale zároveň jsme mu přáli, aby ho při cestě na jih nesežral nějaký mlsný Ital, jako ty křepelky, které jsme v Itálii viděli grilovat ve stáncích. To naše otužilé křepelky trávily zimu v malé voliéře na balkóně a chodci pod balkonem marně pátrali, kde mají ty papoušky, co vydávají tak podivné zvuky.

Když nám jedna z nich, synova oblíbená, onemocněla nějakou ptačí chřipkou, věnoval mu veterinář trochu drahého léku, i když moc nevěřil, že se to podaří, lék se musel podávat každé dvě hodiny. Ale můj malý léčitel to dokázal, i když z toho nevyspání trochu onemocněl a ve škole lajdačil.

Ale tyhle zkušenosti byly pro život podle mě mnohem důležitější než samé jedničky. Křepelky snesly stovky vajíček a nakonec zemřely stářím, stejně jako desítky myšek a rybiček, motýlů vypěstovaných z housenek, brouků i žabiček. A z kocouřích tuláčků jsou dneska naši domácí mazlíčkové, se kterými už se na veterinu často nemusí. Jen toho sklípkana bych nemusela, je až moc zdravý, ale uznávám, že je ze všech zvířat nejskromnější a nejméně náročný. Mám obavy, že mě jednou přežije.

Syn už dnes nechce být veterinářem, chemie zvítězila. Ale lásku k němým tvářím má navždycky v srdci.

Bonda


Děkujeme moc za pěkné vyprávění :).

Já taky nějakou dobu toužila po tom být veterinářem a doma jsem chovala leccos :). Nakonec zvítězila psychologie :) ...Ale občas mám pocit, že se od té veteriny moc neliší :).

redakce@zena-in.cz 

   
07.11.2006 - Dům a byt - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [7] Ťapina [*]

    Dobře udělal, pyrotechnik je podstatně bezpečnější povolání. Právě jsem si vymáčkla obsah anální žlázky do ksichtu

    superkarma: 0 07.11.2006, 15:50:06

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme