Mumie rozhodně nejsou jen tak ledajaké. V první polovině 19. století vládla Evropou móda mít doma kousek egyptské mumie. Na její léčebné účinky se věřilo natolik, že prášek z rozemletých mumií často tvořil součást různých léků.

 

Koukněme se, co vlastně si to Evropané tehdy mleli do zázračných pilulek. Povím vám, nic moc…

 

Staří Egypťané ovládali proces mumifikace na jedničku. Bohatí lidé, vládcové a další důležité osoby – ti všichni toužili po nesmrtelnosti svého těla. V egyptské hrobce by jejich přání bylo téměř splněno. Jenže přišli zvědaví vědci, kteří jejich klid vyrušili, a navíc ještě odhalili tajemství mumifikace. Máte-li chuť a silný žaludek, můžete se do tohoto tajemného procesu také ponořit, alespoň prostřednictvím psaných slov.

 

Pro vaši představu, mumifikované tělo není nijak nepříjemně cítit. Žádný mrtvolný pach, žádní červíci nebo jiné chuťovky. Naopak prý egyptské mumie zvláštně voní po pryskyřici. A zplesnivělá obinadla jsou cítit po plísni, po houbách.

 

Proces balzamování ovládala speciální profese – balzamovači. Jejich úkolem bylo zachovat tělo zemřelého navždy. Nejprve tělo omyli a zbavili ochlupení, aby tělo bylo dokonale připravené pro vsáknutí vonných olejů. V hlavě nezůstával mozek, zčásti byl vytažen speciálními háčky přes prolomenou nosní kost a zčásti rozpuštěn různými roztoky, o jejichž složení ale nemají vědci ani potuchy. Zkapalněný mozek pak vytekl nosním otvorem.

 

Pod žebry poté bylo tělo otevřeno pouze několik centimetrů dlouhým řezem. Vyndány byly všechny vnitřnosti vyjma ledvin a srdce. Tyto dva orgány zde zůstávaly, protože byly považovány za sídlo duše a myšlení. Ostatní orgány se omyly v natronu, roztoku uhličitanu sodného s příměsí síranu sodného. Poté se vysušily a zalily pryskyřicí do nádob zvaných kanopy.

 

Zbytek těla se poté pomocí suchého natronu vysoušel asi jeden měsíc. Sáčky s natronem vsakovaly vlhkost tělesných tkání a po oněch třiceti dnech balzamovači tělo znovu omyli palmovým vínem, zbavili všech nečistot a nakouřili kadidlem. Zvenčí tělo několikrát natřeli vonnými oleji, aby se kůže nevysoušela.

 

Do lebky se lila tekutá pryskyřice nebo hlavu vyplňovaly kusy hadrů nebo hlína. Stejnou „náplň“ obsahoval i zbytek těla, často se ještě používali kusy lišejníků, sláma nebo piliny. Do očních důlku se vkládaly náhražky očí z malovaných kamenů, drahých kamenů nebo jen dřevěné černou barvou malované špalíčky. Tekutou pryskyřicí dokázali zruční mumifikátoři vyrovnat třeba nepěkný tvar lebky mrtvého do dokonalého tvaru.

 

Pokožka se poté natírala barevným nátěrem, ženy světle okrovým a muži tmavou červenohnědou barvou.

 

Další přibližně tři týdny tělo procházelo pravidelným natíráním vonnými oleji, balením do lněných rubášů, další natírání a poté ovazování legendárními obinadly.

Při prvním ovazování obinadly se ovazovala hlava, končetiny ale až při posledním, třetím ovazování. Nohy vzájemně svázali uzly a ruce urovnali do patřičné polohy. Ta byla buď podél těla nebo zkřížená na prsou.

Mezi jednotlivé vrstvy obinadel se umisťovaly šperky nebo ochranné amulety.

 

Veškerá obinadla i tělo muselo být dokonale prostoupeno vonnými pryskyřicemi a tím geniálně zakonzervováno.

Uchovaly se tak i vzorky DNA, a tak dnešní vědci mají rozhodně co zkoumat.

 

 

 

 

 

Od kterého roku se v celém světe slaví Den Země?

Reklama