Jsou ženy, které by nechtěly muže u porodu ani za nic. Jiné jsou zase rády, že ho tam mají, protože je psychicky podpoří. A když se miminko narodí, jak tatínci reagují? Ať už ti, co jsou přímo na sále, nebo ti, kteří čekají za dveřmi? No, reagují různě.

Muži u porodu

V dřívějších dobách, kdy ženy rodily převážně doma, nastávající otec se vyhnal ze světnice a vše bylo v rukou porodní báby. Teprve po porodu se otevřely dveře a muž mohl vejít. Zíral na toho malého človíčka trochu nevěřícně... a pak ho šel náležitě zapít.

V době vzniku porodnic už muž u porodu byl, ale pouze v roli porodníka. Tatínek stál opět za dveřmi, anebo byl normálně v práci. Po telefonickém oznámení běžel jako o závod do porodnice, tam mu zdravotní sestra na minutku ukázala jeho potomka, zíral trochu nevěřícně a... šel ho zapít.

V současnosti můžou tatínci u porodu přímo být a s ženou „soucítit“. Alespoň si tak uvědomí, že to není vůbec žádná legrace přivést na svět nového človíčka. Někteří vydrží až do konce, přestřihnou pupeční šňůru a ženě i doktorům po celou dobu pomáhají. Najdou se i tací, kteří nevydrží a omdlévají. Další na sál radši ani nejdou, buď sami nechtějí, anebo nechtějí jejich manželky. Ale „všichni“ shodně, ať už hned nebo za pár hodin, nevěřícně zírají... a jdou to malé zapít.

lezici

děťátko se musí pořádně zapít, ale to ráno :)

domu

To je moje?

nNázory žen na muže u porodu se liší. Těžko můžeme posuzovat my, které jsme tu možnost neměly. Kolikrát tak nad tím přemýšlím a říkám si, že kdybych dnes rodila, tak na „hekárně“ bych manžela určitě chtěla, tam bylo to čekání s nástěnnými hodinami a čím dál pomalejší vteřinovou ručičkou nekonečné, ale přímo na sále? To asi ne. Nezošklivilo by se mu „to“ pak? Nedokážu posoudit. Co ale můžu s pravdivostí potvrdit, to jsou jeho reakce na narození našich dvou dětí.
Při úplně prvním spatření svého syna zareagoval:
„To je moje?“
Myslela jsem, že ho zabiju.
„Ne asi. Přinesl ho čáp.“

I když vím, že to nemyslel tak, že bych ho měla s jiným, ale spíš nevěřícně kroutil hlavou, že „má dítě“. No nic, když mu bylo řečeno, že ANO... šel ho náležitě zapít.
A u dcery, kterou si toužebně přál, když ji poprvé uviděl, tak vůbec nemluvil. Řekl jen: „Jééééé!“ a vyhrkly mu slzy do očí. No, ale i přes ty slzy trefil do hospody... a šel ji náležitě zapít.

Takže já mám narození dětí ve spojitosti s mým manželem v paměti spíš s jeho pořádnou opičkou než s psychickou podporou či přítomností na sále. :)

A jak jste na tom vy, milé ženy-in? Nemyslíte, že toho panáka bychom si zasloužily spíše my? (i když v tyto dny vlastně radši ne. :))
Zavzpomínejte na den, kdy jste rodily.

Téma dnešního dne: Tatínci u porodu (a po porodu)

  • Co byla první slova vašich partnerů, manželů, když svého potomka uviděli?
  • Plakali? Byli rozpačití?
  • Slavili a slavili?
  • A byli i u porodu?
  • Zajímají mě důvody, proč partnera u porodu chcete.
  • Jak se u porodu chovají?
  • A ty, které muže u porodu neměly, chtěli byste ho tam dnes mít?

O mužích u porodu (a po porodu) pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Moc se těším na vaše historky.
Jednu z pisatelek odměním pěkným dárkem. Pokud se jí narodila dcerka, tak přijde vhod Kuchařka pro dceru. A pokud má syna, může ji schovat třeba pro vnučku.

kniha

 

Reklama