Zase jsem navštívil zubaře a zase tam nechal majlant. Tentokrát jsem to ale měl s docela povedenou připomínkou dětství a všech těch školních prohlídek. Nenechal jsem si dát lokálku, protože jsem pak potřeboval ještě něco dělat – ty pocity z vrtání mě vrátily o dobrých deset patnáct možná i dvacet let zpět… Je zvláštní, co všechno může spustit paměť.

Je libovolný den, kdy se neučíte, protože celá třída jde k závodnímu zubaři na prohlídku. Nevím jak u vás, ale u nás měli všichni závoďáci, a že jsem jich vystřídal, razítka s Disneyho trpaslíky. Socialismus se nezapřel.

Zaměstnanci fabriky byli celí nervózní, protože nemohli stát u ohýbaček plechů, jelikož jejich socialistická drobotina byla na prohlídce. Pochopitelně děcek byla plná čekárna, tak chodili kouřit ven, většinou na mráz. Vážně to skoro vždy bylo v zimě… Že by kvůli krvácení?:)

Nejsem si jistý, jestli šli nejdřív holčičky a pak kluci, vím jen, že později to bylo podle abecedy zcela jistě. Na stěnách byly ty nemožné propagační letáky osmdesátých let a divně to smrdělo. Ven nebylo vidět, protože na oknech byly takové ty bílé pruhy. Nikde jinde je takovou barvou neměli, líbilo se mi to.

Křeslo dělalo vhůůům

Po křiku v čekárně a okřikování soudružky (svého času školkové tety) jsme ve trojici vešli dovnitř. Bílý plášť doktorky a sestra v modrém. Takový divný odznak měla na hrudi a ve vlasech vlásenky. Ty byly asi povinné, míň jak čtyři mít nemohly. Asi aby nepadaly vlasy pacientům do úst. Pak to nejlepší z celé návštěvy. Šlápli tam na černý pogumovaný pedál a vy jste jeli. Skvělý pocit až do chvíle, kdy se vám do očí zařízl ten reflektor. Dnes už to není takové. Tehdy ta křesla dělala takové to vhůůůůům a vy jste se celí otřásali s tou jízdou. Krása.

Kamarádka měla maminku zubařku a jezdila si, jak chtěla. Záviděl jsem jí to. Zuby jí taky moc nevrtali…

Pak hlásili stav našich mlíčňáků, sem tam nám nějaký vytrhli, kdo byl rychlý, dostal ho s sebou do papírového pytlíčku (napsáno na něm bylo „léčiva“ – tmavomodře). Smolaři, kteří spíš brečeli, než aby byli ve střehu, měli smůlu. Zub letěl do toho hnusného plechového šlapacího koše, který byl plný nechutných věcí ze starých lidí, na které jste se nechtěli ani podívat. Pak se brečelo znovu — za zub.

Budou ti vrtat?

A ještě víc se brečelo, když doktor/ka řekl KAZ. „Budou ti vrtat?!“ Zářící oči všech kolem v čekárně, když ruka sestry vystrčila nešťastníka ze dveří a zavřela za ním. Zaražení. Potupa. Budou. Občas to bylo tak, že „zkažené“ děti zůstaly poslední. Třída šla zpět do školky nebo už školy, nešťastníci zůstávali. Všichni si natáhli takové ty bílé čepice se zakroucenými jakoby třásněmi, navlékli se do laciného červeného nebo modrého šusťáku a šli na oběd. Nebo už to byla svačina?

Několik málo nešťastníků přemýšlelo na těch velkých umělých židlích o tom, co s nimi bude. A pak přišla ještě jedna jízda křeslem. Ta byla delší než ta první. Pekelně dlouhá. Cesta k bodavému světlu. A to bylo to nejmenší. Je to taková ta bolest, která sjede nejdřív ke kořeni, pak do celé dásně (tehdy dásničky, ale bolelo to stejně) a pak vám spolu s vibracemi zní celou hlavou. Oči vám trochu lezou z důlku a pusa se sama zavírá. A ten zvuk… Ten proklatý zvuk, který si nikdy nespletete a nikdy ho nezapomenete. Zvuk, při kterém stahujete hlavu mezi ramena, trochu jako zvuk svištící střely; Škodolibá vosa, která se vám zavrtává do zubu, aby v něm nakladla amalgámová vejce.

Vypláchnout!

Časem se naučíte neuronit ani slzu, jen nohy vám zcepení a klouby zbělají. Sestra se tváří komisně, když na zapatlaném sklíčku míchá plombu. Takovou tu hnusnou starou, ze které máte pak plnou pusu nechutných kovových drobků a která vám do dvou let vypadne a vy si na ní ulomíte další kus zubu. Ale to bude až potom. Teď vám celou hlavu plní ten zvuk, jak vám plní zub. To vrzání! Skoro ještě horší než zvuk vrtačky. Tak zlověstně nechroupají princezny ani draci ve vašich nočních můrách. Trnou vám všechny zuby kolem. Celá pusa.

„Vypláchnout!“ řekne hlas bez kouska citu. Vypláchnete a zase držíte, aby se paní soudružka nezlobila a nemusela říct rodičům, že jste nebyli stateční. Plivete kusy plomby velké jako vaše zuby. Co oni s tím dělají? Jak je to možné? Tam dole v tom plivátku, tam je takových kousků spousta. A taky krev. Možná i vaše krev. To plivátko je černé. Jinak všecko bílé, včetně těch pruhů na oknech. Krom ocelových nástrojů, které studí na zubech. S trochou štěstí byl kaz jen jeden.

Cesta na křesle dolů je jako volný pád. Tak je to uvolňující a krásné. Nohy jsou ještě chvíli ztuhlé jako po jízdě na centrifuze, ale lepší se to. Za to všechno dostanete ušmudlaný papír s otisknutým Kejchalem. Vždycky dostanete Kejchala. Doma už jich je sedm. Šmudlu, nebo třeba aspoň Prófu… (víc jich jmény stejně neznáte). Ale to ne. Vždycky to byl Kejchal.

Včera jsem ale nedostal ani toho. Bylo to frustrující. Aspoň že sestřičky se teď víc usmívají. Aby ne, když tam necháváte takové peníze…

Máte podobné vzpomínky? Šel vám při čtení po zádech mráz? Nebo ještě strašnější? Co s vámi dělá zvuk vrtačky? Kolik utratíte u zubaře ročně? Taky jste dostali vždy jenom Kejchala?

blog Šumaře

Reklama