Bulvár

Jak se Aleš Cibulka s Ivanou Andrlovou ztratili na houbách

Houbařská sezóna je téměř u konce, proto si ji prodlužme fejetonem Aleše Cibulky z knihy Cibulka v pyžamu. Aleš Cibulka totiž rád houbaří. Jen ho jeho partner Michal Jagelka do lesa samotného nepouští rád. Ostatně, ve fejetonu se dozvíme, že k tomu má své důvody…

Z fejetonu …jak jsme se s Ivanou Andrlovou ztratili na houbách

Ivča dorazila za námi a doprovod jí dělala dcera Míša. Ve vesnici se zrovna konala taneční zábava. Jak to tak bývá, druhý den jsme se z ní všichni vzpamatovávali, léčili si veškeré „pozábavové bolístky“, když jsme během pozdního odpoledne dostali s Ivanou GENIÁLNÍ nápad. Tedy to, že je geniální, se nám zdálo v tu chvíli. O několik desítek minut později jsme ten nápad proklínali…

ales

Ale pěkně popořádku.
Zatímco v chalupě pospávala či polehávala zdecimovaná armáda (Ivanina dcera Míša a můj Michal), my se rozhodli, že je ta pravá chvíle vyrazit na houby. Podotýkám, že chalupu jsme v tu dobu měli teprve krátce a místní lesy jsem ještě moc neznal.

Vyzbrojili jsme se dokonale. Ivana si dokonce vzala své nové pochodové boty, aby se jí v lese lépe štrádovalo. Košíky jsme vzali raději dva, protože jsme byli svým geniálním nápadem tak pohlceni, že jsme podlehli dojmu, že právě teď ROSTOU – a všechny budou naše! Cestou k lesu jsme se ještě velmi starostlivě rozmýšleli, co s tolika houbami budeme dělat, takže jsme je teoreticky sušili, smažili, rozdávali, mrazili, no prostě těšili jsme se, jak si spolu zahoubaříme.

Nálada byla výborná, povídali jsme si, vyprávěli, hodně se nasmáli a tím vlastně tak trochu kamuflovali fakt, že ač chodíme už hodinu po lese, nenašli jsme ani prašivku. Náladu nám to ale nezkazilo a Ivča navrhla, že když tedy NEROSTOU a když už jsme v tom lese, mohla by si nasbírat nějaké rostlinky na svou pražskou terasu. Proč ne, ať se aspoň nevrátíme s prázdnou. Pokračovali jsme dál lesní cestou a Ivča odbíhala tu doleva, tu doprava a neustále plnila naše košíky nejrůznějším kapradím, vřesem a mechem.

Čas utíkal a neboť, jak už jsem napsal, náš GENIÁLNÍ houbařský nápad se zrodil na sklonku odpoledne, se začalo smrákat, přiblížila se doba návratu domů.

V tu chvíli jsem znejistěl. Jistě také znáte ten pocit, kdy kroužíte lesem, párkrát se zamotáte, párkrát vrátíte a najednou prostě vůbec nevíte, kde jste! Zachoval jsem mužnou jistotu navigátora a určil směr. V tu chvíli jsem ale věděl, že vůbec nevím, kam nás vedu.

No nic, kráčeli jsme dál neznámým lesem a já netušil, jestli se k chalupě oklikou vracíme, anebo se od ní beznadějně vzdalujeme. Snažil jsem se ještě chvíli zachovat klid, ale zanedlouho to na mně Ivana poznala.

Větší legraci jsme dlouho nezažili. Žertovali jsme v tom smyslu, že se v lese totálně ztratíme a teprve po létech nás tam najdou a bulvár bude psát: Slavná česká princezna nalezena pod smrkem, zabloudila na houbách. Naši bezstarostnost ještě umocňoval fakt, že jsme měli s sebou mobilní telefony. Když bude nejhůř, prostě NĚKAM zavoláme. Tak čeho se bát? Laškování na téma „ztracení houbaři“ nám vydrželo asi hodinu.

V lese se beznadějně setmělo, všechny zaručené způsoby jak najít cestu zpět selhaly a pohodovou náladu vystřídal strach. Došlo nám, že jsme opravdu definitivně zabloudili a že nám není pomoci. V takové chvíli přijdete na to, že i zmíněný mobilní telefon je k ničemu. Komu zavolat? Do chalupy jsme volat nechtěli, abychom naše blízké nevystrašili. Stejně, jak by nás asi tak našli? Jak vůbec popsat kde jsme? Vlevo smrk, vpravo smrk, před námi borovice? Přesto nám tehdy mobily docela slušně posloužily – svítili jsme si jimi na cestu. Ani ten svítící Měsíc nám tehdy nepomohl.

Bloudili jsme dál, chvíli lesem, chvíli polem, naše obuv se začala ztrácet pod nánosy bahna, ale to nám bylo jedno. Jen jsme mlčeli a šli. Asi jsme každý v tu chvíli přemýšleli, kdo vlastně přišel na takovou HOVADINU jít před setměním do neznámého lesa na houby.

Asi po dvou hodinách bloumání odnikud nikam jsme se opět ocitli na mýtině a podle polohy lišejníků jsme začali hledat sever. Tu nám svitla naděje. Co naděje – silnice. V nekonečné dálce bylo vidět, jak se auta míhají sem a tam. Ulevilo se nám. Byli jsme zachráněni. Netušili jsme, odkud kam tahle silnice vede, ale bylo nám to jedno. Kde je silnice, budou auta, kde budou auta, budou i lidé – a ti nám pomohou!

Vydali jsme se na cestu a brzy zjistili, že ač pochodujeme rychlým krokem několik desítek minut, silnice jako by se vůbec nepřibližovala. Vidina záchrany ale byla tak silná, že jsme se vydali z posledních sil a šli a šli. Celí od bahna, špinaví, zpocení, na pokraji zhroucení.

Konečně jsme dorazili k silnici. Pokud do té doby po ní projíždělo minimálně jedno auto do minuty, teď tudy nejel nikdo. Sedli jsme si na teplý asfalt a začali přemýšlet, kde přenocujeme.

Zanedlouho se v dálce objevila světla. Ano, to jsou ONI! Naši zachránci! Vzdali jsme možnost bohapustě stopovat, protože to bychom riskovali, že auto kolem nás profrčí a my budeme čekat dál. Prostě a jednoduše jsme se před jedoucí auto vrhli a řidič byl, chtě nechtě, přinucen zastavit.

Díkybohu, dobří lidé! Dva muži se odkudsi vraceli, a když viděli, jak vypadáme, zželelo se jim nás. Se slzami v očích jsme jim vyprávěli, co se nám stalo. Oni nám na oplátku popsali, kde se právě nacházíme. Byli jsme úplně jinde, než jsme předpokládali! A hlavně nás překvapilo, jakou dálku jsme byli schopni v našem pochodu smrti urazit!

Zachránci byli šlechetní, posadili nás do auta a my si nechali zastavit daleko před chalupou, aby nikdo neviděl tu ostudu, že nás musel někdo z našeho houbařského výletu potupně přivézt.

Stáli jsme před naší chalupou, vysílení, ale živí a zdraví. Naše košíky byly plné nejrůznější lesní flóry, houba v nich nebyla jediná. To nám ale bylo jedno, žijeme! Těšili jsme se, jak rozrazíme dveře a naši blízcí (samozřejmě polomrtví strachy!) nás budou vítat, objímat a obdivovat, jak jsme to krásně zvládli.

Vešli jsme do chalupy. V příjemně potemnělé sednici spal můj Michal a Ivančina dcera Míša. Spokojeně oddychovali a probudil je až náš razantní příchod.

„Proč jste proboha tak špinaví a kde jste vlastně vůbec byli?“ ptal se ještě rozespalý Michal a my pochopili, že jsme se na houby vydali až potom, co oba spokojeně usnuli. Vůbec netušili, jak jsme se s nasazením života prodírali setmělým lesem, co všechno jsme zažili, a že jsme to málem nepřežili!

Prázdné košíky se nám podařilo ukrýt, ale když Míša viděla svou maminku, jak se zouvá a své nové boty zlikvidované bahnem rovnou odnáší do popelnice, neubránila se smíchu a sarkasticky pronesla:
„No, to máte z toho, že chodíte na houby!“

Aleš Cibulka, Yvona Žertová
Cibulka v pyžamu

Třináct rozhovorů s tuctem veselých odhalení

aleskniha

  • Pravidelní posluchači Toboganu, legendárního pořadu Českého rozhlasu 2 – Praha, dobře vědí, že každou první sobotu v měsíci zpovídá Aleš Cibulka známé osobnosti kulturního i vědeckého světa. Tucet těchto „velkých“ rozhovorů se dostal do knížky Cibulka v pyžamu. A s ním i tucet veselých příhod, které Aleš zažil se svými kolegy a kamarády...

Zdroj foto: archiv JaS nakladatelství
www.jasknihy.cz

   
02.10.2013 - Knihy - autor: Alexandra Stušková

Komentáře:

  1. avatar
    [1] lenig [*]

    Sml59pěkný zážitek....vtipně napsaný Sml59Sml59

    Taky jsem se kdysi jednou ztratila v lese i s kolegou, hodinu mu trvalo než se přiznal,že ani on neví, kde jsme...

    žízniví jsme byli a hladoví, ale nakonec jsme se z lesa vymotali a ještě dlouhý kus k autu museli, ale zvládli jsme to...Sml67

    superkarma: 0 02.10.2013, 13:41:50

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme