Z reakcí na minulý článek (odvážní se jím mohou prokousat zde) jsem pochopila, že má snaha být co nejstručnější, našlapovat opatrně a mluvit co nejobecněji, nebyla ještě dost usilovná. Pokusím se o RVP promluvit trochu jinak.

 

Učitel, který je kreativní, flexibilní a vzdělává se, se nejspíš nepotýká při této změně s žádnými problémy, ba naopak, reforma mu uvolní ruce v tom, co považuje za správné. Má-li intenzivní oprávněné puzení, že malá násobilka se má učit až ve třetí třídě, může to udělat. U původních osnov to nešlo – leda když se nikdo nedíval. Nebylo to legální.

 

Reforma se drala z některých pedagogických progresivních kruhů už dříve a svými metodami a výkvětem alternativních směrů a pokusů se hlásila jak k naší meziválečné reformní pedagogice, tak k současné severské pedagogice. Reaguje na společenské změny, globalizaci, měnící se trh práce, nutnost celoživotně se vzdělávat a případně během života zcela měnit své zaměření apod.

 

Hlavním fenoménem jsou v současném RVP (Rámcový vzdělávací program – nové národní kurikulum) metody učitelské práce (neboli „jak na to“) spíše než obsah. Ten se od osnov sice také liší, ale nezmění-li se přístup učitele, nepohne se ani s obsahem. Má-li se změnit náš přístup ke vzdělávání, musí se změnit nejprve přístup učitelů. Oni musí děti naučit, jak se učit.

 

Obsah je jiný hlavně pojetím. Ano, jsme už zase u kompetencí. Neptáme se po tom, co jsme zapsali do třídní knihy a tzv. odučili bez ohledu na to, co dítě umí nebo ne, ale ptáme se zcela konkrétně, co žák z toho, co jsme ho učili, umí a v praxi používá. Klademe tím na učitele a jeho práci v hodině mnohem vyšší nároky (bohužel stále bez odpovídajícího ohodnocení, ale to je kapitola jiná).

 

Kompetence mají svou definici danou Lisabonskou konferencí. Obecně jsou tedy klíčové kompetence takové, které jsou důležité a prospěšné každému jedinci i společnosti jako celku. Musí jedinci umožňovat úspěšnou integraci do velkého množství sociálních sítí a současně jej činit nezávislým a osobnostně zdatným v rodinném i v novém a nepředvídatelném prostředí. A konečně klíčové kompetence musí umožňovat jedinci aktualizovat nepřetržitě jeho vědomosti a dovednosti.

Skupina odborníků v rámci Evropské komise definovala s využitím závěrů výzkumu DeSeCo a dalších výzkumů pojem klíčové kompetence takto: Klíčové kompetence představují přenosný a multifunkční soubor vědomostí, dovedností a postojů, které potřebuje každý jedinec pro své osobní naplnění a rozvoj, pro zapojení se do společnosti a úspěšnou zaměstnatelnost.

 

Lisabonský proces definoval pro zajímavost následující klíčové kompetence, které jsou velmi podrobně rozebrány v RVP a tvoří spolu s dalšími oblastmi náplň základního vzdělávání v jednotlivých ročnících.

Komunikace v mateřském jazyce: Tyto kompetence představují schopnost vyjádřit a interpretovat myšlenky, pocity a informace v ústní i psané podobě a zapojit se do komunikace v různých sociálních kontextech – v práci, doma i při volnočasových aktivitách.

Komunikace v cizím jazyce: Tyto kompetence zahrnují stejné oblasti (produktivní i receptivní dovednosti v psané i mluvené podobě) jako komunikace v mateřském jazyce. Úroveň osvojení cizího jazyka ovšem nemusí být shodná s jazykem mateřským a pro různé cizí jazyky se liší.

Matematická gramotnost a kompetence v oblasti přírodních věd a technologií: Matematická gramotnost představuje schopnost písemně i z hlavy sčítat, odečítat, násobit a dělit a užívat tyto operace k řešení problémů v každodenním životě. Důraz je kladen spíše na proces řešení problémů než na samotný výsledek, na prováděnou činnost spíše než na žákovy znalosti. V přírodních vědách se jedná o znalosti a metodologie, které lze použít k vysvětlení jevů v okolním světě. Technologie představuje aplikaci znalostí jako prostředek, kterým člověk ovlivňuje prostředí, v němž žije.

Kompetence v oblasti informační a komunikační technologie: Jedná se o schopnost používat multimediální technologie a využívat je k vyhledávání, ukládání, vytváření, prezentování, třídění a k výměně informací.

Kompetence k učení – učit se učit: Tyto kompetence jsou nezbytné pro organizaci a řízení vlastního učení (samostatně i ve skupině), pro získávání, zpracovávání, hodnocení a integraci nových znalostí a pro schopnost aplikovat tyto kompetence v různých situacích a kontextech, včetně samotného učení a řešení problémů doma, ve vzdělávacím procesu, v práci a ve společnosti.

Interpersonální, sociální a občanské kompetence: Tyto kompetence zahrnují všechny formy jednání, které si každý jedinec musí osvojit, aby byl schopen se efektivně a konstruktivně podílet na dění ve společnosti a dokázal řešit problémy, a to v osobním, rodinném i veřejném kontextu.

Podnikatelské dovednosti: Tyto kompetence mají pasivní a aktivní část – jednak vedou ke stimulaci změn, které iniciuje sám jedinec, ale také ke schopnosti vítat a podporovat změny, které jsou vyvolány vnějšími faktory, to znamená vedou žáka k tomu, aby dokázal vítat změny, přebírat zodpovědnost za své jednání (pozitivní i negativní), dokončil to, co započal, měl představu o tom, čeho chce dosáhnout, vytyčil si své cíle, šel za nimi a byl motivován k úspěchu.

Kulturní rozhled: Tyto kompetence představují schopnost vážit si projevů kultury a společenských mravů i schopnost vážit si literatury, umění, hudby a dalších forem tvůrčích projevů člověka.

I když v současné době učitelské povolání aktivně nevykonávám, rozhodně se řadím k těm aktivním pedagogům a mrzí mě proto, že se naše společnost tak málo věnuje otázkám výchovy a vzdělávání dětí. Nechápu, že má tolik rodičů o novém kurikulu a možnostech vzdělávání pro své potomky tak mlhavou představu. Přitom pole je dnes již tak široké...

O tom snad někdy příště. 

Reklama