V rámci našeho tématu Křečové žíly jste si mohly přečíst příběh Pavly, která měla velký problém se svými žilami. Ve spolupráci se Žilní klinikou a s primářem MUDr. Otou Schützem jsme připravili reportáž – jak probíhá vyšetření křečových žil, diagnostika a následně i operace a to, jaký má operace výsledek.

Naše čtenářka Pavla je již po operaci, poprosili jsme ji, aby nám napsala, jak vše probíhalo, jak to prožívala a jaké měla pocity hned po zákroku.

operace

Pavla nám shrnula svůj příběh:

Operaci jsem odkládala poměrně dlouho, přesněji asi 10 roků. Zpočátku to bylo dáno tím, že jsem řešila pouze estetickou stránku věci, navíc v té době byly inovativnější, neinvazivní operace pro mě finančně nedostupné – nastoupila jsem tehdy teprve do prvního zaměstnání. Časem se ale bohužel přidaly i zdravotní komplikace, bolesti nohou, zánět žil, o estetice ani nemluvě – noha už nebyla ve stavu, kdy jsem ji chtěla komukoli ukazovat.

Dokonce i pod upnutým oblečením bylo možné zahlédnout rýsující se, vystouplé křečové žíly. V tom momentu nastal čas situaci vyřešit, ale nebudu zastírat, že jsem s tím otálela... On se obecně člověk nehrne do věcí, které nezná, má z nich strach – a v ten moment je velmi kreativní, co se týče vymýšlení argumentů, proč danou věc udělat až někdy.

Co se týče operace na Žilní klinice u pana primáře Oty Schütze: od prvního momentu, první návštěvy jsem byla nadšená. V první řadě z přátelského a příjemného prostředí, které je i pro mě velmi důležité. Sama jsem nikdy žádnou operaci do té doby nepodstoupila, čímž pádem je zřejmé, že o to větší tíseň u mě před první návštěvou kliniky panovala.

Samotný pan primář mě nadchnul z několika důvodů – že je špičkový odborník jsem věděla dopředu. Mluví za něj jeho práce, spokojení klienti i spousta odborných článků, jichž je autorem, což byl důvod, mé důvěry v jeho kliniku. Jedním z pozitivních momentů se stal pro mě i fakt, že jeho klinika se specializuje na problémy s křečovými žílami, nabídka spolupráce s redakcí www.zena-in.cz v tématu „křečové žíly“ byla pro můj problém skvělým řešením.

Co jsem také ocenila u pana primáře, to byl jeho lidský přístup. Nebudu zastírat, že jsem se za svoji zanedbanou žílu velmi styděla a čím více se postupem času stávala nevzhlednou, tím více se, až paradoxně, logicky snižovala moje chuť vyhledat odbornou pomoc. Bála jsem se hodnocení ve smyslu „Proč jste proboha přišla až teď?! Jak jste to mohla nechat zajít tak daleko!?, atd.“

operace

Milé dámy, ženy, vy všechny, které o operaci uvažujete a přemýšlely jste jako já: vypusťte tyto myšlenky, oprostěte se od nich, protože - a to byla věc, kterou jsem na panu primáři nesmírně ocenila – vás nikdo nebude hodnotit. Neuslyšíte jedinou výtku nebo kritiku směrem na vaši adresu. Pan primář byl neskutečně vstřícný, pozitivní a hlavně jsem od něj ani jedinkrát neslyšela, že něco nepůjde.

Z první návštěvy jsem si tedy odnesla pocit, že jsem v dobrých rukách, že mi lze pomoci a že jsem na správném místě. To všechno se slilo v obrovskou radost a zcela nečekaně – těšení se na operační zákrok! J

Několik týdnů před samotným zákrokem jsem absolvovala tzv. předoperační vyšetření sestávající z odběru a rozboru krve… (zde by asi chtělo doplnit, co přesně se vše dělá). Po interpretaci výsledků anesteziologovi bylo rozhodnuto, že jsem způsobilá operaci podstoupit.

V den samotné operace jsem dorazila na kliniku na lačno, bez jakéhokoli jídla, jen s troškou vody v žaludku J S sebou jsem měla pouze základní věci a hlavně kompresní punčochu, kterou je nutné nasadit na zdravou, neoperovanou nohu.

operacePo aplikaci látky na ředění krve a následného zákresu operačních řezů jsem odpočívala na pokoji v předsálí, v operačním „oblečku“, s lehkou nervozitou v oblasti žaludku a čekala na svůj vstup na sál. Ale stejně, jako jsem to cítila při všech návštěvách kliniky, všichni, počínaje sestrou, konče panem primářem a anestezioložkou, byli velmi pozitivně naladění, což člověk obzvlášť v těchto emocionálně vypjatých chvílích skutečně ocení.

Samotná operace proběhla úžasně. Abych to popsala svýma očima: přišla jsem, doprovázena sestrou, na operační sál… lehla jsem si a po aplikaci anestezie přímo žíly jsem pomaličku, velmi klidně, usnula. podobně, jako když se vám večer zavírají víčka u čtení nad knihou… za chvíli (ona ta „ chvíle“ trvala přes 2 hodiny, ale já to vnímala zcela jinak) jsem byla probuzena a za pomoci zdravotní sestřičky jsem odcupitala po svých zpět do pelíšku, kde jsem se v klidu „dospala“.

A to je celé! Žádná bolest, žádné zvláštní stavy, nevolnosti – absolutně nic takového. Jen příjemná únava a sladký spánek. Posléze jen uvědomění si faktu, že vaše noha je obvázána.

S tímto pocitem jsem si vydržela až do rána – využila jsem nabídky kliniky na možnost přenocování pro mimopražské pacienty. Každou hodinku mě navštěvovala sestřička, dolévala mi čaj, ptala se na můj stav a nešetřila úsměvy… jak moc jsem to ocenila, zase ten pocit, že jsem skutečně v dobrých rukách.

Další den, po ranním převozu, jsem vlakem odcestovala zpátky domů. Od prvního dne jsem dělala kratší vycházky a celkově se cítila velmi dobře. Jediným, spíše nepraktickým a drobným limitem, je po dobu jednoho týdne obvázaná noha –  ale to je vše! Žádné jiné komplikace ani nepříjemnosti jsem skutečně necítila. Po týdnu jsem obvaz vyměnila za kompresní punčochu, což byla jediná věc, která mi připomínala prodělanou operaci.

Mám ještě přijet do Prahy na kontrolu a už teď vím, jak bylo zbytečné operaci odkládat. Těším se na krátké sukně a hlavně na to, že mě noha nebude bolet. Děkuji redakci za možnost stát se součástí tohoto tématu. Je dobře, že se o tom píše, myslím, že spousta žen se se mnou ztotožní.

Partnerem tématu je Žilní klinika, www.zilniklinika.cz

Naše články

Reklama